24. Jsem rád, že tu jsme
„Vyspal ses do růžova?“ promluvil jsem na Ylermiho, když jsme nakládali zavazadla na skútr. Utahoval jsem si z něj, a o to více mě překvapilo, když s úsměvem přikývl. „Ale no tak. Musíš mít kocovinu. Aspoň maličkou.“ Ylermi vrtěl hlavou a smál se. „Takhle prťávou,“ ukázal jsem prsty špetku. Ylermi se přestal smát a gestem ruky mě zastavil.
„To mi teda přeješ. Ale něco jsi mi připomněl.“ Zašmátral v kapse a vytáhl patnáct marek. Vrátil mi je. „Bude lepší, když budeš zase mít všechny prachy ty.“
„Všechny zní, jako bych ještě něco měl,“ ušklíbl jsem se. „Yle, já chtěl, abys to utratil. Mám rezervu.“
On ale potřásl hlavou. „Já se nechtěl opít. Chtěl jsem mít kontrolu nad tím, co dělám a tak. Už tak bylo riskantní být v cizím městem s cizím klukem.“
Uznale jsem pokývl. Ylermi měl v tomhle ohledu vždycky silnou sebekontrolu. „A jaký to bylo?“
Ylermimu se po tváři rozlil široký úsměv a já se musel usmát spolu s ním. Pak udělal něco, co jsem fakt nečekal, a hlavně ne od něho. Sevřel mě v medvědím objetí. Nejistě jsem ho poplácal po zádech. „Díky, kámo, že jsi mě tam donutil jít. Bylo to úžasný!“ Teprve pak mě pustil a rozpačitě o pár kroků ustoupil.
„Takhle se z toho nevyvlečeš. Chci detaily,“ prohlásil jsem.
Ylermi protočil oči. „To seš třináctiletá holka nebo co?“
„Ne, ale vím, že ty o tom mluvit chceš.“
Yl se zamračil. „Znáš mě moc dobře.“ Odmlčel se a já jsem se opřel o skútr. „Já se nejvíc bál toho, že mu půjde jenom o sex, ale on…“ pousmál se a já jsem kývl. To byl dobrý začátek. Dobře jsem věděl, že Ylermi se nevyspal jen tak s někým. „On se mě vlastně ani nedotkl. A když jsem ho na chvilku chytil za ruku, strašně ho to znervóznilo. A vůbec, on je stydlivější, než vypadá. Chtěli jsme si cestou koupit vodu, abysme trochu rozředili tu medovinu, a asi pět minut jsme stáli před sámoškou a nemohli se rozhodnout, kdo tam půjde.“
Pobaveně jsem zavrtěl hlavou. „A kdo nakonec šel?“
„Oba,“ odvětil stále se širokým úsměvem. „Já platil a on bral vodu. Naštěstí jsme kromě pozdravů nemuseli nic říkat.“
Kývl jsem. „Já věděl, že je to hodnej kluk, už podle toho, že mě pozval, abych šel s váma.“
„Jo, to mi pak říkal, když jsem nadhodil, že jsem čekal, že bude chtít jenom se se mnou vyspat.“
„Tys mu to řekl?“ nevěřícně jsem na něj pohlédl.
Ylermi se rozpačitě usmál. „S ním to šlo samo.“
„Ale každopádně, stydlivost bych od něho rozhodně nečekal, podle toho, jak tě pozval.“
„Prý ho to stálo fakt hodně přemáhání, ale slyšel nás spolu mluvit dýl a prý jsem ho nějak zaujal,“ pokrčil rameny a já jsem se marně snažil vzpomenout, co všechno Palo mohl slyšet. „Vlastně jsme se akorát pár hodin potloukali po městě, jedli, pili, kecali, ale… nevím, měl jsem takový pocit spříznění, a hlavně, asi po půl hodině jsem se prostě přestal bát s ním mluvit.“
Ylermi z toho očividně měl radost a já jsem mu ji nechtěl kazit, ale taky jsem nechtěl, aby byl zklamaný, až mu to později dojde. „A není to jenom tím, že jsi s ním musel být sám?“
„Taky mě to napadlo,“ kývl. „Ale myslím, že ne. Fakt jsem se s ním cítil sám sebou.“
„To je super,“ vydechl jsem. Pak mi ale došlo, že to všechno nic neznamená. „Snad někdo takovej existuje i v Aletasu nebo někde poblíž.“
Nechápavě na mě pohlédl. „Vyměnili jsme si čísla.“
Povzdechl jsem si. „Yle, víš, jak dlouho jsme tady jeli. Je to moc daleko. Fakt mě to mrzí.“
Ylermi k sobě stiskl čelisti. On by se na mě doopravdy nenaštval, ale když promluvil, znělo to hodně rázně. „To je tvůj názor.“
„Vztahy na dálku nefungujou, doprdele. Mám hodně kamarádů, co to takhle zkoušeli, ale ani jednomu to nevyšlo.“
Ylermi naklonil hlavu na bok. „A proto se na to mám vysrat, jo?“
Rozhodil jsem pažemi. „Yle, já prostě jenom nechci, abys byl zklamanej, chápeš?“
Ušklíbl se. „Moc ses vžil do tý role bráchy, ne?“ Pak jeho výraz zjihl. „Vím, že to myslíš dobře, ale tys v noci necítil to, co já, ok?“ Vypadal, že chce ještě něco dodat, ale pak zavřel ústa.
„Co?“ pobídl jsem ho a uhnul mu, protože se chystal nasednout na skútr.
„Co by?“ odvětil, ale ne moc přesvědčivě.
„A pak kdo se tu chová jako třináctka,“ zamumlal jsem.
Ylermi na mě trochu smutně pohlédl. „Došlo mi, že to, co jsem chtěl říct, není moc fér.“
„To neva, stejně to chci slyšet.“
Povzdechl si. „Já jenom, že když jste se dali dohromady s Auri, taky to bylo komplikovaný, i když jiným způsobem. Ale tys věděl, že ti za to prostě stojí. Já vím, je to jiný, znali jste se dlouho předtím, ale já už mám taky právo na štěstí.“
Sklonil jsem hlavu. Ylermi měl pravdu a já jsem věděl i o tom, co raději neřekl nahlas, ale určitě ho to napadlo. „Ty máš právo nejvíc ze všech lidí, co znám. A hlavně, ty jsi mě od vztahu s Auri neodrazoval. Promiň.“
Ylermi se usmál. „V pohodě. Nasedej.“
Sedl jsem si za něj a chytil se ho kolem pasu. Moc se mi za tetou nechtělo, ale doufal jsem, že když tam nebude Auri, tak jí nenapadne mít nějakej problém. Neobtěžoval jsem se jí volat, stejně pořád seděla doma. Aspoň nebude mít zase kecy, že jsem se dlouho nestavil, a bude mě to znovu čekat až na Vánoce. A možná za tu dobu, co jsme se neviděli, možná i přijala, že už nechodím s Tyyne. Nebo taky ne. Když jsem ale přemýšlel nad tou návštěvou, došla mi jedna věc.
Mně se nechtělo za nikým. Teda, samozřejmě jsem se těšil na Auri, a možná i na Tuiva a Jyrkiho, a dokonce i na Taimi, pokud se v nejbližší době setkáme, ale teď mi bylo dobře tady, jenom s Ylem. Když s námi ještě byla Jalmari, tak jsem z ní byl nervózní, ale teď, když jsme osaměli, jsem si celý ten výlet dost užíval. Nedošlo mi to, vždycky jsem si myslel, že jsem víc městský typ, ale možná to nebyla úplně pravda, možná bych měl čas od času vyrazit s kamarádem nebo dvěma do hor a užívat si ten klid a svobodu. Až vydělám další peníze, pochopitelně.
Napadlo mě, že se o to s Ylermim podělím, ale váhal jsem. U něj bylo těžké předem odhadnout reakci ve věcech ohledně pocitů, občas se zachoval jako totální cynik a vysmál se tomu. Ale někdy byl naopak hrozně hodnej a řekl mi i něco, co mě potěšilo nebo to rozproudilo hovor. Obrnil jsem se proti případné sarkastické nebo protivné reakci a opatrně začal.
„Yle?“
„Jo?“ odvětil a trochu zpomalil, aby motor míň přehlušoval náš rozhovor.
„Já jenom…“ Polkl jsem. „Jsem rád, že tu jsme. Hlavně že tu jsem s tebou. Nikdy jsme vlastně tak nějak dýl nebyli spolu sami, a já až tady naplno pochopil, jak moc dobrej kámoš seš.“ Ylermi trochu ztuhl. Asi jsem ho zarazil.
„Jasně,“ odpověděl nakonec dost příkře a já jsem protočil oči, ale on pokračoval. „Já jsem taky rád. U tebe mám jistotu, že mě nikdy neodsoudíš.“ Tím jsem si nebyl tak jistý, ale potěšilo mě, že si to myslí. „Změnil ses, myslím k lepšímu, od tý doby, co tě znám.“
„Jo, já vím, Tyyne mě ovlivňovala a teď jsem sám sebou, blablabla. Tohle jsem slyšel od Auri tak milionkrát,“ zasmál jsem se. „Jako, má pravdu, ale je to trochu otravný.“
„Hm,“ zamumlal Yl tak tiše, že jsem ho skoro neslyšel. „Já to nemyslel jenom takhle. Myslím, žes prostě… vyspěl, ale jako rychleji než jiní lidi. A to je fajn.“
„Teď bych měl říct něco blbýho, abych ti to shodil, co?“ zasmál jsem se, ale jeho slova mě dojala.
„No, zajímalo by mě, za jak dlouho bys něco vymyslel, ale neobtěžuj se,“ odvětil taky se smíchem. „Můžu mít dost divnou otázku? Nemusíš odpovídat, ale vrtá mi to hlavou už od tý doby, cos mi řekl, že jdeme za Jalmari.“
„No?“ zeptal jsem se obezřetně.
Ylermi chvíli mlčel, než se odvážil tu otázku položit. Ještě více zpomalil „Ohledně holek… Nějak pořád nechápu, proč sis vlastně vybíral panovačný holky. Tebe to nějak… nevzrušuje, ne? Vím, žes hodně krát mluvil o jistotě, ale fakt tomu nerozumím.“ Ta otázka mě hodně zaskočila. „Blbej nápad, říct to, co?“
„Ne, jenom…“ Povzdechl jsem si. Nechtělo se mi o tom začínat. „Rodiče umřeli dřív, než jsem se narodil. Vychovala mě teta,“ zmínil jsem fakta, který věděl. „Teda, nevychovávala.“
„Bydlels u ni,“ použil Ylermi moje vysvětlení, které jsem mu řekl, když jsme o tom mluvili naposledy.
„Jo, bydlel,“ pousmál jsem se. „A… já se prostě hrozně chtěl chovat správně, poslouchal jsem třeba jiný matky, co říkaj svým dětem a tak, ale dítě se prostě těžko vychová samo. Měl jsem pocit, že mi tam někde chybí pevná ruka. Když jsem poznal Jalmi, konečně tam byla. Tak proto. Chtěl jsem, aby mě někdo vychovával, ale pak už jsem to nepotřeboval, ale myslel si, že jo.“ Povzdechl jsem si. „Jalmari byla pro mě taková vyšší bytost, ke který jsem vzhlížel a ona mě učila být správným člověkem, a já si pak myslel, že to samý udělá každej, jenže Jalmi byla výjimečná. Vlastně mě z toho dostala Auri, už když jsme byli kamarádi, protože ona byla první, kdo se mnou jednal prostě jako se sobě rovným. Promiň. Je to zmatený, co?“
„Trochu,“ připustil. „Ale chápu. Chtěl jsi víst a v určitý fázi života jsi to fakt potřeboval.“ Necítíl jsem se dobře za to, že jsem mu to řekl. Nejspíš mě měl za slabocha. „To je v pohodě.“
„Fakt?“ zapochyboval jsem.
„Jasně. Nedivím se, že jsi Jalmi miloval, když to bylo takhle.“ Zase se krátce odmlčel. „No, díky za rozhovor.“ Na důkaz toho, že ho považuje za ukončený, zase zrychlil. Stejně jsem už neměl co říct, ale v duchu jsem mu poděkoval taky.
Komentáře
Přehled komentářů
Oh, tak... už chápu, proč byl s Jalmari.
Akorát nechápu, proč si říkala Meri v kmenech a
Jalmari mimo kmeny. Dávalo by mi větší smysl, kdyby si
říkala opačně :přemýšlející_smajlík:
Re: .
(Ant, 26. 6. 2022 8:10)Protože ona se v kmeni nenarodila. Jalmari/Jalmi byla první, a pak to potřebovala nějak oddělit.
.
(L. , 26. 6. 2022 1:07)