Vzkaz 1.
Má nejdražší Naali, píšu ti tento vzkaz, přestože si ho nikdy nepřečteš, přestože jsi mě možná dávno odsoudila tak jako všichni ostatní, přestože možná nechceš znát můj příběh. Nevím, co čekám. Možná, že se mi uleví? Zklamala jsem. Vím, že jsem zklamala bohy, zklamala jsem svou rodinu, zklamala jsem tebe. Ale kdybych se mohla rozhodnout znovu, rozhodla bych se úplně stejně. Touto cestou bych, i když víceméně sama sobě, toto rozhodnutí objasnila.
Tehdy už jsme věděli, že se z toho nedostanu. Že zbytek mého života bude jen čekání na smrt. Neměla jsem strach, nikdo ho neměl. Nezbylo mi než se s tím smířit. Ten den jsem zatínala zuby, abych na sobě nedala znát ani tu nejmenší slabost. Byli jsme na lovu a já lov rozhodně nezkazím. Naše čtyřčlenná, vlastně pětičlenná, pokud bych počítala psa, skupina se zkušeně plížila mezi stíny vysokých skal a hledala známky po horských kozách, které by nám ozvláštnili jídelníček a obstaraly hřejivou vlnu. Před pár hodinami jsme narazili na jejich stopy, ale samotné stádo jako by se vypařilo.
Náhle se ozval specifický hvizd. Ty, pro niž byla vybrána cesta naslouchání bohům, bys to nejspíš považovala za zvuk, který vydává nějaký pták, pokud by sis ho vůbec všimla, ale já jsem ztuhla. Všichni jsme ztuhli. Vahvova fena nastražila uši a pohlédla na něj. Susi nás varoval. Teď k nám mířil a ukazoval na jednu z blízkých skal. Něco tam leželo, něco velkého. Něčí tětiva se napjala.
Susi: Ne, Tikari. Nevíme, co to je.
Tikari: Je to nejspíš nějaké zvíře. Budeme mít spoustu masa.
Susi: Nestřílej po tom. Lauro, podívej se blíže.
Kývla jsem. Přestože jsme si byli rovni, Susi měl přirozenou úctu a většinou jsme dali na jeho slova. Byl z nás nezkušenější. Pokud došlo na boj zblízka, v tom byl nejvhodnějším z nás Vahva. Tikari měla nejlepší mušku. A co se týkalo mě, můj krok téměř žádná zvěř nezaslechla, dokud nebylo příliš pozdě. Proto jsem se, skrývaje se ve stínech, pomalu blížila k té věci. Bylo mi čím dál jasnější, že se nejedná o zvíře, ne takové, které bych znala.
Došla jsem až k tomu a s údivem sledovala v chladném slunci zářící kůži. Nesla sice zelenošedou, podivně strakatou barvu, ale toto záření přece tvora muselo okamžitě prozradit. Nejspíš proto už byl mrtvý, neviděla jsem žádné známky nádechů ani pohybů. Rozhlédla jsem se kolem a zamračila se. Zvíře se zjevně kutálelo po čtyřech kolech připevněných na břichu, plynulé stopy tomu odpovídaly. Vytáhla jsem z toulce šíp a bodla zvíře tam, kde by mělo mít slabiny. Kdyby předstíralo, že je mrtvé, po tomto by sebou cuklo. Šíp se však nezabořil do kůže ani o píď. Kostěné ostří po ní sjelo a nepříjemně cinklo. Takže to, co přece mnou leželo, byla kostra?
Váhavě jsem obešla tvora, a pak uviděla, co se stalo. Ve velmi velké rychlosti musel vrazit do skály vepředu. Čenich byl děsivě zkroucený a jedno podivné oko mu viselo z důlku. Ještěže jsem na podobné výjevy byla zvyklá.
Vzhlédla jsem vzhůru k čelu a zastavil se mi dech. To zvíře mělo průhlednou hlavu. A něco se v ní hýbalo. V ten moment mi to došlo. Nejednalo se o žádné zvíře. Musel to být nějaký stroj zvenčí, o kterých nám Vahva po večerech vyprávěl bláznivé historky a všichni jsme se mu smáli. Nyní mě napadlo, jestli opravdu nemohl vidět tento stroj. Jestli to, co se přede mnou nacházelo, nemohlo být auto. A pak se stroj pohnul. Kus boku se ohromnou rychlostí vymrštil stranou a zůstala po něm ohromná díra. A ven vylezl člověk. Člověk z vnějšího světa. Bylo načase zmizet. Něco mi říkal, ale já jsem pomalu couvala pryč. Stejně jsem mu nerozuměla.
Nebylo by moudré se k němu otočit zády, proto jsem pokračovala v couvání. Až po chvíli mi došlo, co mi ten člověk tak zoufale říká.
Viditelně se nemohl postavit a držel se za hlavu. A na sněhu po něm zůstávaly rudé kapky. Byl zraněný. Ten mi rozhodně neublíží. Zřejmě zůstal v autě, když narazilo do skály. Zaváhala jsem. Nakonec jsem se k ostatním lovcům nevracela, ale přivolala je specifickým hvízdnutím, a vrátila se k muži. Něco se mi snažil překotně vysvětlit, ale já jsem si přiložila prst na rty a potřásla hlavou. Nerozuměl by mi stejně jako já jemu, takže jsem mu naznačila, aby zůstal sedět. Vytáhla jsem z brašny látkové obvazy a dotkla se jeho hlavy. Cukl sebou a pokusil se mě odstrčit, ale když viděl, že mu chci pomoct, semkl čelisti a nechal mě.
Celou dobu mě propaloval svýma zelenýma očima. Snažila jsem se soustředit jen na ovazování jeho ne příliš hluboké, ale potenciálně nebezpečné rány, ale můj pohled se k těm očím vždycky vrátil. Očekávala bych v nich nenávist nebo pohrdání, ale byly plné vděku. Ten člověk byl sice zvnější, ale rozhodně nebyl zlý. Do přítomnosti mě vrátil až známý hlas za mými zády.
Vahva: Lauro, co to má znamenat? Kdo to je?
Já: To nevím. Ale je zraněný.
Tikari: Je to cizinec.
Já: Já vím.
Tikari: Tak proč ho ošetřuješ?
Já: Protože krvácí. Nechci, aby se mu něco stalo.
Vahva (položil mi ruku na rameno): To je hezké, ale víš, že ho nemůžeš zachránit. Pojď, než ti ho bude doopravdy líto.
Já: Na to už je pozdě.
Susi (odevzdaně): Má pravdu. Nemůžeme ho tu takhle nechat. (Podřepl si k muži): Bolí ti něco kromě hlavy?
Já: Nerozumí ti. Ale asi nemůže chodit. Myslím, že má zlomenou nohu.
Susi: To nevadí. Máme tu nosítka na zvěř, při troše štěstí ho udrží i jeho.
Tikari: Chceš ho vzít do kmene?
Susi: Nenechám ho tu.
Vahva: Tím ho odsoudíš na smrt. Víš, jaký vztah má náčelník k cizincům.
Susi: Vím. Ale nikdy by neodmítl zraněného. Ten muž není nebezpečný. Není to válečník.
Sjela jsem neznámého pohledem. Susi měl pravdu. Nebyl na to stavěný.
Tikari: Výborně. Takže z lovu nebude nic a povláčíme s sebou cizince, který nám ani nerozumí. Náčelník bude nadšen.
Nikdo jí neodpověděl. Měla pravdu, ale nemohli jsme tady muže nechat. Dokončila jsem obvaz a Susi si k muži přidřepl a nastavil mu oporu, aby ulevil své zraněné noze. Neznámý se zamračil a pohlédl na mě. Kde vzal tu jistotu, že mu nějak můžu pomoct? Přesto jsem ho vzala za ruku a usmála se. Pokynula jsem mu, aby vstal a chytil se Susiho. Byl zmatený, ale z nějakého důvodu mi věřil, protože lovce nechal mu pomoct. A tak jsem se seznámila s Ristem.