Vzkaz 3.
Naali, tolik bych si přála, abys tenhle okamžik znala i jinak než z mého vyprávění. Abys tam byla a cítila to kouzlo, tu krásu. Možná bys to neocenila, ale já tak nějak doufám, že ano. To, jak to začalo, si moc nepamatuju. Mysl nefunguje správně, když se dávíš kašlem. Stalo se to časně zrána. Nejprve jsem kašlala do přikrývky. Po chvíli mi začalo být jedno, koho probudím. Chtěla jsem jen dostat ven tu ošklivou Temnotu uvnitř. Pamatuju si, že jsem tam seděla, plakala bolestí a snažila se popadnout dech. Nevím, jak ses tvářila. Temnota pronikla i do mých očí a já jsem neviděla nic než ji. Něčí ruce mě dotáhly k Léčitelce. Na něco se mě ptala, ale nedokázala jsem vnímat jednotlivá slova.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla s nějakým aromatickým nápojem v třesoucích se dlaních a čekala, až kašel poleví. První věc, kterou jsem viděla, byl její nesouhlasný obličej. Věděla jsem, co znamená. Ten kašel nepřišel poprvé a rozhodně ani naposledy. Vlastně to bylo stále častější.
Léčitelka: Měla bys zůstat tady, Lauro.
Já: Ještě ne. Ještě můžu lovit.
Léčitelka: Jak myslíš. Jen nevím, co se musí stát, abys toho už nechala.
Já: Nenechám toho, dokud můžu být užitečná.
Léčitelka: Jsi moudré děvče. Škoda, už tuto moudrost nikomu nepředáš.
Než mě to stihlo zamrzet, zpoza závěsu se vynořila něčí tvář. Byl to ten cizinec. Soucitně na mě hleděl. Nepřála jsem si jeho soucit. Léčitelka nad ním zavrtěla hlavou, ale jemně se u toho usmívala, než mu ukázala, že se má vrátit. Až pak jsem si uvědomila, že onen cizinec se sem musel nějak dostat. Zpevněnou a ovázanou nohu nesl ve vzduchu a podpíral se podivně uvázanými kusy dřeva. Fascinovaně jsem hleděla, jak poskakuje na jedné noze s dřevy pod pažemi.
Pak se to pokazilo. Sledovala jsem, jak se mu roztřásla ruka a kusy dřeva se oddělily. Hekl bolestí a taktak neupadl a udržel zraněnou nohu ve vzduchu. Kývl na léčitelku a ona přispěchala, aby ho podepřela, což asi měly dělat i ony klacky. Pomohla jsem jí z druhé strany. Takto zblízka mě překvapilo, že cizinec sice nebyl válečník, ale byl hodně vysoký, vyšší než většina mužů z mého kmene. Když jsme mu pomohly až k jeho loži, Léčitelka hned odešla, ale mě muž zastavil vyslovením mého jména. Pohledem jsem ho vyzvala, aby pokračoval.
Předstíraně zakašlal. Nejprve jsem si myslela, že se mi vysmívá, ale pak mi podle starostlivého výrazu v jeho očích došlo, že se nejspíš ptá, co se se mnou děje. Pokrčila jsem rameny, protože jsem mu neměla jak vysvětlit. Místo toho jsem pokynula k jeho noze a ukázala na hlavu.
Čekala jsem jen přikývnutí, ale on mě překvapil. Sáhl vedle sebe a něco uchopil. Ten vynález už jsem viděla. Papír. Papír a tužka. Prý měli nějaký soubor znaků, kterým zaznačovali slova. Připadalo mi to zbytečné. Zavrtěla jsem hlavou, ale on nezačal psát. Táhl přes papír nějaké čáry. On se snažil něco zobrazit, tak jako jsme to my dělávali rytím do okolních skal. Fascinovaně jsem hleděla, jak jeho ruka jistě vykresluje linie a tužka klouže po papíře. Přistihla jsem se při myšlence, že by se mi líbilo, kdyby i on vyryl něco do skály. Muselo by to vypadat úchvatně. To však mohli jen Rytci, ani já jsem na to neměla právo.
Brzy jsem pochopila, co cizinec zaznačuje. Hleděla jsem na postavu, která se podpírá sestavou klacků, kterou před chvílí používal jen on. Konečně mi došlo, jak to funguje. Měly být dvojí. Měl si jejich rovnou stranu dát do podpaží a odrážet se vrcholem, které tvořily dvě zbývající svislé strany, od země. Tak měl zajistit, aby jeho zraněná noha zůstala ve vzduchu. Pak vyslovil to slovo. Berle. Zamračila jsem se na něj, ale on poklepal na kresbu. Pochopila jsem. Popisoval vynález. Zopakovala jsem to po něm a on se usmál. Musela jsem se usmát také, jeho úsměv byl nakažlivý.
Se zaváháním jsem k sobě přitáhla papír a tužku. Rozhlédla jsem se, protože by mě nikdo neměl vidět, jak používám věci z vnějšího světa. Zavzpomínala jsem na Vahvovy bláznivé historky z dob, kdy tajně navštěvoval jednu dívku odtamtud. Nikdo kromě Lovců o tom nevěděl a tak to i mělo zůstat, ale nyní mi to pomohlo. Vzpomněla jsem si na příběh o tom, jak jednou v roce myslí na mrtvé blízké. Ne kvůli tomu samotnému aktu, ale kvůli tomu, že mluvit o symbolech smrti.
Bylo překvapivě snadné táhnout tužkou. Pokusila jsem se alespoň přibližně vystihnout tvar lidské lebky, i když jsem netušila, jak by se měla zaznačit. On to ale zřejmě pochopil, protože zmateně kývl. Ukázala jsem na sebe, ale jeho pohledu už nedokázala čelit. Vstala jsem a zkrátka odešla. Nevím, proč jsem mu říkala, že zemřu, ale nejspíš jsem chtěla, aby na mě nespoléhal.