Vzkaz 11.
Vahvo. Vnitřně už jsem rozloučila s Naali a celým svým minulým životem, proto jsem nečekala, že tě ještě někdy uvidím. Myslela jsem, že jen pojedeme do neznáma, tak jako jsme to chvíli dělali před setměním. Při prvních paprscích slunce nás však probudily podivné rány. Po otevření očí jsem viděla Tikařinu rozzlobenou tvář. Snažila se kameny rozbít průhlednou stěnu mezi jí a mnou. Unikl mi zděšený výkřik, když jsem si všimla několika prasklin. Několik dalších lidí, které jsem považovala za celý svůj život, dělali to samé. Snažili se dostat do auta.
Já: Risto!
Risto: Myslím… myslím, že chtějí… tebe.
Já: Mě? Proč?!
Risto: Aby ty zemřela čistá.
Já: Ale já nejsem čistá! Ne podle nich!
Risto: Řekni jim to, než rozbijou auto!
Já: Já… nemůžu. Mám strach.
Snažila jsem se ukázat svým lidem, ať přestanou. Věděla jsem, co kameny dokážou. Když teď vyjdu ven, ukamenují mě, místo aby mě vyslechli. Byli příliš rozhněvaní. Jeden z Rytců na mě něco křičel, ale do auta doléhaly jen tlumené zvuky beze slov. Zoufale jsem pohlédla na Rista. Byl také vyděšený, ale rozhodně ne tolik, jak jsem se já cítila.
Risto: Lauro. Sedačka. Dvě sedačky. Mezi nimi…
Ukázal na dva pohodlné polštáře, na kterých jsme seděli, a na mezeru mezi nimi. Přikývla jsem, že rozumím, i když to kameny příliš neulehčovaly.
Risto: Ty… tam. Vzadu dvě sedačky. Za nimi my seděli. Kufr. V kufru přikrývka. Pod přikrývkou…
Rozpřáhl ruce a pak naznačil něco dlouhého a úzkého. Nejspíš nějaký klacek. Nechápala jsem, jak se jim chce ubránit sám a klackem, ale prolezla jsem otvorem mezi sedačkami, jak chtěl, a prolezla až do kufru. Lhal. Žádná přikrývka tady mezi léky na Temnotu neležela. Všimla jsem si ale nějakého vaku. To zřejmě myslel. Chvíli jsem hledala šňůrky, kterými musel být svázán, ale žádné tam nebyly. Vzdala jsem to a otočila celý podlouhlý vak a podala mu ho. Tikari rozbila stěnu a teď ji lámala na kousky. Z prstů jí stékala krev. Teď jsem však mohla slyšet i její slova.
Tikari: Lauro! Musíš ven. Vím, že nechceš zemřít, ale nepošpiň svou duši, prosím.
Já: Už pošpiněná je. Léčím Temnotu. Přestaňte!
Na okamžik se zarazila, ale pak znovu začala se syknutím lámat stěnu. Několik dalších jí pomáhalo. Za chvíli zvládnout prolézt dovnitř.
Tikari: Očistíme ji. Nějak. Lau, život je nedůležitý oproti cestě celé duše!
Pohlédla jsem na Rista, a pak, pak koutkem oka zahlédla tebe. Držel jsi kámen, ale byla jsem si jistá, že jsi žádný nehodil, že ses do útoku na auto nezapojil. Nepatrně jsi zavrtěl hlavou. Zřejmě jsi s tou situací nechtěl mít nic společného. Chytila jsem Tikari za zkrvavenou dlaň. Zkřivila tvář.
Já: Přestaň. Ubližuješ si.
Tikari: Zachráním tě.
Vytrhla se mi a pokračovala v lámání stěny. Chtěla jsem ji zastavit, říct jí, že v takovém stavu nebude schopná lovit, ale mou pozornost si vyžádal Risto.
Risto: Lauro. Sedačky vzadu. Pod nimi… kámen. Ne papírový. Jiný. Podej ho mně.
Udělala jsem, co si přál a nemohla si pomoct. Přestože se mě Tikari skoro dotýkala, přestože mě chtěla vytáhnout ven, fascinovaně jsem hleděla, jak láme tyč a vkládá do ní nějaké oválné předměty. Pak prudce otevřel otvor z auta a namířil stále vsedě tím podivným klackem na nebe. Ozvala se ohromná rána a klacek cukl. Všichni poplašeně ucouvli.
Risto: Zbraň! Tohle je zbraň! Zabíjí! Všichni pryč!
Zbraň. Útočil na můj kmen zbraní, a kdo ví, co dalšího kromě ohromného hluku dokázala. Měla bych ho zastavit, ale on mě chránil. A pak ses ozval. V našem jazyce. Neprozradil bys, že umíš ten jeho, ne před zbytkem kmene.
Ty: Co chceš?
Risto: Nechte ji odejít!
Všichni ucouvli. Všimla jsem si, že Tikari proti němu chtěla zaútočit, ale ty jsi jí položil ruku na rameno. Risto všechny ještě jednou přejel pohledem, a pak za sebou zavřel otvor, položil si klacek na klín a pomocí berle uvedl auto k životu. To vrčení už mě neděsilo, ale věděla jsem, že kmen bude. A pak, pak jsme prostě odjeli. Otvorem ve stěně tu profukovalo, ale byli jsme v bezpečí. Nejistě jsem pohlédla na zbraň před sebou.
Já: Jak moc je nebezpečná?
Risto: Jako vaše luky a šípy. Ale vy ji neznáte. Oni byli vyděšení.
Já: I já.
Risto: Já vím. Promiň.
Já: Je pořád nebezpečná?
Místo odpovědi zastavil, znovu otevřel klacek, vysypal z něj oválné předměty a nechal ji znovu klesnout do klína.
Risto: Ne. Už ne. Můžeš to vrátit.
Natáhl ke mně ruku s klackem i s oválnými předměty. Nevtiskl mi je, jen se jemně usmál. Chtěl, abych mu věřila, že když říká, že už to není nebezpečné, tak není. Koneckonců, ani povolená tětiva nevystřelila šíp. Něco jako šíp asi byly ty oválné věci. Převzala jsem si od něj nabízené předměty a vrátila na místo. On by to se zlomenou nohou udělal jen těžko. Pak jsem přelezla k němu.
Já: Děkuju.
Risto: Oni… zabili i mě, jestli já neutekl.
Já: Ne. Chtěli mě. Nejspíš by tě nechali naživu.
Risto: Nejspíš.
Nepřijal mé poděkování, ale já jsem stejně byla ráda, že jsem ho vyslovila. Chystal se znovu uvést auto k životu, ale najednou na mě znovu pohlédl.
Risto: Pojedeme do… mého města. Vezmi si lék na Temnotu.
Přikývla jsem a znovu se prosmýkla do kufru, kde ležely papírové kameny. Po vzoru Rista jsem z vnitřku vyloupla jeden oválný předmět, pramálo podobný tomu, co sloužil jako šípy. Vrátila jsem se k Ristovi a něco mě napadlo.
Já: Papírový kámen. Jak se u vás jmenuje?
Risto: Ehm… krabička. Velký papírový kámen – krabice. Malý – krabička.
Já: Krrra-bi-tš-ka?
Risto (s úšklebkem): Složité. Ale řekla jsi dobře.
Já: Ty ses trochu naučil můj jazyk. Musím se naučit tvůj.
Risto: Nejspíš.
Já: Mluv jím na mě.
Něco pověděl a uvedl auto k životu. Zopakovala jsem to slovo po něm.
Já: Jedeme.
Nebyla jsem si jistá, jestli my jedeme nebo auto jedeme, ale převalovala jsem si to slovo na jazyku a musela se usmát. V kmeni toho bylo jen málo k prozkoumávání, ale teď jsem mohla prozkoumat celý Ristův svět. Děkuji za tu možnost, Vahvo.