Vzkaz 13.
Spolkla jsem další lék a vnímala úlevu z toho, že jsem zase o krok blíže k tomu, abych se vyléčila. Zároveň jsem se ale vyléčit nechtěla, protože co potom? Kdybyste neobjevili to auto, kdybych se vás přímo nevzdala, snad, snad bych se pod nějakou záminkou mohla vrátit. V posledních dnech hodně přemýšlím, co by se stalo, kdybych prostě přišla. Zabili byste mě? Nepřijali? Nebo by už to jen nikdy nebylo stejné?
Stýská se mi po tobě, po ostatních Lovcích, a vlastně po celém kmeni. Ty lidi stále miluju. Snažili se jen vést mě správnou cestou, a upřímně, možná jsem je měla nechat. Měla jsem zemřít. Měla jsem zemřít a místo toho jsem tady, obklopená cizinci, s jedním z nich dokonce žiju v jednom domě a snažím se začít znovu. Úplně znovu. Nic není stejné, jako bych se znovu narodila.
Přesně ten moment hlubokého zamyšlení si ten cizinec vybral, aby mě oslovil. Ještě se mi hlavou mihlo, že bych ho sama pro sebe měla přestat oslovovat cizincem, když jsem tady cizinkou já. Pak mi k uším dolehla jeho slova.
Risto: Nemůžeš se živit jen na sušeném mase. Dneska zkusíme jiné jídlo. Myslím, že k masu se hodí chléb. To je… Lauro?
Já: Jestli chceš změnu, tak mi řekni, kde se tady dá lovit.
Risto: Už jsem ti to říkal. Nemůžeš. Musíš odpočívat. A… neměla bys jíst jenom maso.
Já: Proč ne? A nejedlá bych jen maso, kdybych mohla do hor, sesbírat nějaké bobule, kořínky, nebo…
Risto: Lauro. Musíš se naučit živit se v tomhle světě. Zvířat je v lesích málo. Bobulí a kořínků taky.
Já: Jak to?
Risto: Pojď za mnou.
Vyvedl mě ven, sotva jsem stihla popadnout svou kožešinu. Konečně. Zrovna svítalo. Nadechla jsem se mrazivého vzduchu. Až pak mi došlo, že nejsme tak docela venku. Vyšli jsme jiným vchodem a tady to bylo ohraničené jakýsimi kusy zřejmě dřeva. A v tom vzduchu mi něco scházelo a něco zase přebývalo, i když jsem to neuměla pojmenovat. Tázavě jsem na Rista pohlédla.
Risto: Zahrada. Jsme na zahradě. A to, na co se díváš, je plot. Chrání nás.
Já: Před čím?
Risto: Tento svět není dokonalý. Ani náhodou. A už vůbec ne pro tebe. Lidé… berou si věci, které jim nepatří. Proto ten plot. A taky před zvířaty. Ale hlavně přes lidmi.
Já: Jak… jak to myslíš, že si berou, co jim nepatří?
Risto: Tvůj luk. Co kdyby zmizel, a pak bych ho měl já?
Já: Můj luk do ruky nedostaneš.
Risto: Já vím. Ale kdyby.
Já: Nebylo by mi to příjemné. Ale pak bys ho vrátil, že ano?
Risto: Ale někteří si berou předměty a nevracejí je. Aby je mohli být oni a nemuseli je… vyrábět nebo… získávat nějak jinak.
Já: Jinak? Vyměňujete si třeba předměty s blízkými městy?
Risto: V zásadě… (Povzdechl si a vytáhl něco chladivého z kapsy. Dal mi to do ruky.) Peníze. Představ si, že máš třeba hodně… hodně kožešin. A chtěla bys… luk. Vím, že nechceš, ale…
Já: Pokračuj.
Risto: Ale neznáš nikoho, kdo by mohl mít luk. Kožešiny jsou ale moc těžké. Tak najdeš někoho, kdo má peníze. Peníze jsou lehčí. Můžeš se s nimi třeba… vypravit dál, abys našla někoho s lukem.
Já: To… asi chápu. Ale co z toho má ten, kdo má… bezíně?
Risto (se smíchem): Peníze. To… nevím, třeba si nějaké peníze nechá pro sebe. A pak si taky něco koupí.
Já: Bojím se, že si nikdo na tento svět nezvyknu.
Risto: Zvykneš. Jsem tu s tebou.
Já: A budeš? Budeš tu se mnou?
Risto: Lauro. Já jsem tě tady dostal.
Já: Zachránil jsi mi život.
Risto: Ano, ale teď… musím se o tebe postarat, i kdybych nechtěl. Ale já chci.
Já: Proč to děláš? Chtěla jsem se tě na to zeptat už dávno, ale nerozuměl bys mi. Já vím, že jsem v tom stanu byla s tebou, a že jsem tehdy na začátku chtěla, aby ti pomohli… ale ty jsi na mě hleděl, jako bych byla něco víc. To Vahva si s tebou povídal. Ne já. A vůbec, zajímala se o tebe spousta dívek. Musíš pochopit, že jako cizinec… proč nic neříkáš? A proč se směješ?
Risto: Na začátku nás prostě jen osud svedl dohromady. (Zvážněl): Jsi krásná, Lauro. Zvenčí i uvnitř.
Chtěla jsem něco namítnout, ale pak jsem si vzpomněla na to, jak mě kreslil. Jak mě kreslil takovou, jaká jsem byla před nemocí.
Já: Nejsem. To ty. Pro to všechno, co pro mě děláš.
Risto: Víš… jestli ti přijde, že se všechno změnilo, podívej se na oblohu. Ta je všude stejná. To mi pomáhalo tam i vás.
Vzhlédla jsem. Měl pravdu. Slunce, stále to stejné slunce, zahájilo svou nebeskou pouť. Nechala jsem se na moment oslepit jeho paprsky, než mi došlo, že Risto odešel. Mířil do domu.
Já: Počkej!
Otočil se. Přešla jsem k němu a mohla si to všechno ještě rozmyslet, ale věděla jsem, že nerozmyslím.
Já: Myslím, že je toto správný způsob, jak někomu ukázat, že je důležitý.
Pak jsem ho pevně objala a otřela se svými rty o ty jeho. Netušila jsem, jestli se to tak dělá, ale dělávaly jsme to s Naali. Neoplatil mi to. Neuhnul, neodstrčil mě, ale ani nespolupracoval. Nakonec zavrtěl hlavou.
Risto: To už nedělej, nevíš, co to znamená.
Snadno jsem ho dohnala, stále musel používat berle.
Já: Je to vyjádření náklonnosti.
Risto: Ano, ale… jinak. Víš…
Já: Vím, co to znamená. Vahva mi to vysvětloval.
Pominula jsem, že mi za to vynadal, když jsem políbila Naali před ním. Prý to není vhodné. Od té doby jsme si dávaly pozor, aby nás nikdo neviděl. Ale kromě mě a Rista tady snad nikdo nebyl. Zastavil se těsně před domem, obrátil se a natiskl své rty na mé s mnohem větší intenzitou. V ten moment jsem byla naprosto spokojená.