Vzkaz 15.
Stále nemůžu zpracovat, co se právě stalo, a především, že teď už není vyloučené, že vás znovu uvidím. Jen ne tak, jak jsem si zatím představovala. Ale začnu od momentu, kdy jsme s Ristem stáli v nějaké budově, kde plnil svou úlohu. Usmál se na mě, než zaklepal, ale bylo to trochu falešné. Sám potřeboval uklidnit.
Pozdravil nás nějaký muž v podivném oblečení a upřel na nás trochu zmatený pohled. Risto na mě začal mluvit skoro výhradně ve svém jazyce, takže jsem teď část rozhovoru pochytila a části si dokázala domyslet. Štěstí, že po mě nic nechtěli říct.
Risto: Jak jsem vám říkal v telefonu, zranil jsem se a pomohl mi horský kmen. A zejména ona. Lovila tam zvěř a -
Muž: Dobře. Jsem rád, že jsi zpátky. Ale proč je tady?
Risto: Musel jsem… její kmen ji chtěl nechat zemřít. Dostala zápal plic, ale oni odmítli léky.
Muž: Znáš pravidla. Nemůžeš jen tak zasahovat do chodu kmenů a odvážet každého, kdo odmítne léky. Víš přece, že to se stává.
Risto: Ona šla dobrovolně. Nikdy bych to neudělal, kdyby nechtěla.
Muž: Ty… víš co, je mi to jedno, časem pochopíš, že to nebyl nejlepší nápad. Proč tady je?
Risto: Mohla by tu být se mnou? Jen… být. Nebude do ničeho zasahovat. Prosím. Nechce být sama. Myslím, že nikdy nebyla sama.
Muž: No, hádám, že domů ji samotnou nepošleš.
Natáhl ke mně ruku a řekl něco, čemu jsem nerozuměla. Pohlédla jsem na Rista, ale on se jen povzbudivě usmál. Gestu jsem rozuměla a to podivné slovo bylo nejspíš jeho jméno. Vyslovila jsem proto to své a on se snad spokojeně ušklíbl.
Risto mě někam vedl, kolem spousty něčeho, co označoval jako stůl, kolem židlí a mnoha lidí, kteří na nás zvědavě hleděli. Čas od času někomu vysvětlil, že jsem žena z horského kmene, až nakonec usedl nejspíš tam, kde pracoval. Pokynul k volné židli vedle.
Já: Ten muž. Náčelník. Jak se jmenuje?
Risto: On… Kuusi Kantoinen. Ale říkej mu jen Kantoinen. Pan Kantoinen. Pan je… uctivé oslovení. Jako bys mu říkala náčelníku. V tomto světě mají lidé… dvě jména.
Já: Takže pan znamená náčelník.
Risto: Můžeš to tak brát.
Já: I ty máš dvě jména?
Risto: I já.
Já: A jak znějí?
Risto: Risto Luminen.
Já: Takže tobě mám říkat Luminen?
Risto (se smíchem) Ne. Ne, já nejsem… pan. Já ti vždy povím, jak komu říkat, ano?
Já: Je to trochu matoucí.
Risto: Já vím. Poslyš, Lauro. Můžeš při mně sedět, vlastně bys měla, ale musíš mlčet, abych mohl správné vykonávat svou… úlohu. Možná budeš cítit… budeš netrpělivá. Promiň. Nevím, co mám dělat.
Já (položila jsem mu ruku na rameno): Jsem zvyklá čekat při lovu.
Risto: Ale toto bude dlouho. Hodně dlouho.
S povzdechem se pustil do práce. Sledovala jsem, jak rozpoznává podivné znaky a skládá podle nich krabice do přihrádek. Tomu rozpoznávání říkal čtení a těm znakům písmena a snažil se mě to naučit, ale říkal, že to bude chtít ještě spoustu času. Matně jsem si vybavila, že ty jsi to uměl, alespoň trochu. I ty ses mi to snažil ukázat, ale tehdy jsem ti řekla, že to pro mě nemá význam. Hleděla jsem mu pod ruce, ale on najednou vzhlédl a zamračil se na mě.
Risto: Nemůžu se soustředit.
Já: Cože? Proč?
Risto: Protože se díváš, co dělám.
Já: Ale když jsi kreslil, tak ti to nevadilo.
Risto: Ne. Ale toto je… musím číst, víš. To je těžší.
Tomu jsem rozuměla, rozeznávat ty znaky muselo být těžké.
Já: Ale… na lovu sice čekáš, ale soustředíš se na krajinu kolem. Navíc je to dlouho. Co mám dělat?
Risto: Možná… možná byl špatný nápad tě sem brát. Zvládla bys cestu do mého domu? Nebo do lesa? Do města? Kamkoli, kde by tě něco zabavilo?
Já: Jsem přítěž. Rozumím. (Zvedla jsem se.)
Risto: Lauro. Ne. Nejsi přítěž. Jen… nejsi přítěž, když jsme doma. Nebo venku. Ale tady ano.
Já: Jak můžu být a a zároveň nebýt přítěž?
Risto: Záleží na místě.
Já: Ale já… já nechci být sama. Opravdu jsem nikdy nebyla. Ne… ne doopravdy. Vždy byl někdo poblíž a já…
Risto odložil papíry, které zrovna z nějakého důvodu skládal, a zvedl se. Položil mi ruku na rameno, konejšivě a s úsměvem. Sice trochu nervózním, ale upřímným. Zamířili jsme znovu za panem Kantoinenem. Netvářil se nadšeně, když nás viděl.
Risto: Mrzí mě to. Laura… byl špatný nápad ji sem brát. Přijdu zítra. Vymyslím to jinak.
Pan Kantoinen: Ty mě žádáš o den dovolené?
Risto: Ano.
Pan Kantoinen: Ne. Volno nedostaneš. Nic nenamítej. Mám lepší nápad. Přemýšlel jsem. Nakolik mi Laura rozumí?
Já: Většinu toho, co říkáte, pane Kantoinene.
Pan Kantoinen: Dobře. Ve svém kmeni jsi bývala Lovkyně?
Já: A-ano?
Pan Kantoinen: Znáš hory dobře?
Já: Ano. Cestovali jsme i do dalekých kmenů.
Pan Kantoinen: Vyznáš se v mapách?
Já: I ve vašich. Nejsou tolik odlišné od našich. Ale neznám písmena? Proč?
Pan Kantoinen: Ty neumíš číst?
Risto: Chápu správně, že ji chcete dát práci?
Pohlédla jsem na něj, ale zdálo se, že je to v pořádku. pak mi to došlo. Dát práci. Určuje mi úlohu. Novou úlohu. Úlohu pro tento svět.
Pan Kantoinen: Určitě pro to bude vhodnější než ti mamlasi, kteří mi sem chodí na pohovor po tom, co odešel Hetkinen.
Spoustu slov jsem mu nerozuměla, ale pan Kantoinen pokračoval.
Pan Kantoinen: Zatím může chodit s tebou, až se uzdravíš. Nauč ji číst. Později ji vyšlu dál, mimo nejbližší osady, je na to určitě vhodnější než ty.
Risto: Samozřejmě. Já… děkuju.
Pan Kantoinen: Pořád si nemyslím, že byl dobrý nápad ji tu vzít, ale nikdo jiný ji nezaměstná. Ta holka je tvoje starost. Teď mi ji tu ale nechej, jen zjistím, které oblasti zná.
Risto; Nemyslím si, že je to dobrý nápad.
Pochopila jsem, o co jde. Pan Kantoinen poklepal na mapu. Chtěl se mě vyptat, kudy jsem šla, které stezky mám prochozené. Sice jsem ho neznala, ale uměla jsem jednat s náčelníky. Navíc to znělo lépe než sedět vedle Rista a snažit se mu nekazit jeho úlohu.
Já: Ne. Zůstanu tady. Je to v pořádku.
Pan Kantoinen: Vidíš. Koneckonců, kdykoli za tebou může přijít.
Risto mi věnoval poslední pohled a spolu s panem Kantoinen jsme zkoumali mapu. Snažila jsem se i pochytit některá písmenka, ale při přívalu jeho otázek to bylo příliš těžké. Mapa zachycovala obrovskou oblast a jen okolí svého kmene jsem znala opravdu důvěrně, ale někdy jsme s Lovci cestovali za lepší kořistí i do vzdálenějších oblastí. Připadalo mi, že je s mou znalostí hor spokojený.
Dal mi napít zvláštního hořkého nápoje, říkal mu káva. Měl předávat energii, zřejmě podobně jako čaj. Pak se mě ptal na život v kmeni. Sice to bolelo, ale zajímal ho hlavně lov, takže ne tolik, jako bych musela mluvit například o Naali. Tvrdí o tobě, že jsi mu sympatický, i když tě nezná. Pak mě dovedl k Ristovi a jedli jsme polévku. Risto se mi omluvil, že byl nervózní, ale to nemusel. Já jsem byla spokojená. Pak jsem pozorovala pana Kantoinena, jak mačká písmena na podivném stroji, a on mě chvíli nechal pár náhodných zmáčknout také. Vydávalo to podivný klapavý zvuk. A pak jsme najednou šli domů, ale Risto byl nadšený. Stále opakoval, jak je rád, že se pro mě našla úloha, a já jsem mu musela dát za pravdu. Nejsem zbytečná.