Vzkaz 16.
Dobře známá dlaň mi přistála na rameni. Nechala jsem prst na písmenku, které jsem nepoznávala, a marně jsem se snažila si ho domyslet. Risto je naprosto skvělý. Koupil mi tabulku se všemi znaky a knihy, že kterých se podle jeho slov učily číst děti. Mimoto říkal, že bych měla umět i psát, ale zatím toho na mě bylo už takhle příliš. Kromě toho trpělivě zodpovídal všechny mé dotazy a pomáhal mi. Nevím, jestli se mnou vůbec někdo někdy měl tolik trpělivosti. Snad Susi, ale to bylo něco jiného. Susi je velký učitel, vzor. Risto je jen obyčejný muž.
Risto: To je r. Myslím, že tě to písmenko bude strašit i ve snech.
Já: Proč?
Risto: Protože se na něj ptáš už počtvrté?
Já: Opravdu?
Risto: Myslím, že jsi trochu unavená. Ani lovit ses nenaučila za jeden den. Pojď, ukážu ti jedno místo.
Já: Kam jdeme?
Risto: Vysvětloval jsem ti, že chodíme do práce pro peníze. Za jednu cestu luny i ty dostaneš své peníze. A my teď jdeme na místo, kde se peníze vyměňují za jídlo.
Projela mnou vlna vzrušení. Považovala jsem to za nějaké tajemné místo, kam nikdy nevkročím, ale bylo to tady. Sledovala jsem, jak Risto bere něco do ruky. Vykročil ke mně a pak se zarazil. Natáhl ke mně ruku s tou věcí. Působilo to trochu jako plachta stanu, jen to bylo mnohem menší a ne tak hrubé. S tímto podivně lehkým a hladkým materiálem mě už seznámil.
Risto: To je taška.
Já: Tas-taška. K čemu je?
Risto: Uložíš do ní věci. Je to něco jako vak.
Kývl k rohu místnost, kde nechával všechny mé věci, které jsem si sem přinesla. Nikdy jsem si odtamtud nic nevzala, nepotřebovala jsem to, ale uklidňovalo mě, že to tady zůstalo.
Já: A proč si nemůžu vzít vak?
Risto: No… vlastně můžeš. Jen na tebe možná budou lidé trochu zvláštně koukat. Jsou zvyklí na tašky.
Já: V čem jsou lepší?
Risto (pokrčil rameny): To fakt nevím.
Neřekl to nevrle, ale stejně jsem měla pocit, že už ho mé otázky musí obtěžovat. V srdci mě znovu bodl ten známý osten. Až se nabaží mé neznalosti, až mu polezu na nervy, nechá mě v tomto cizím světě samotnou. Ještě to sama nezvládnu.
Risto: Lau? Nemusíš tam se mnou chodit.
Já: Ne. Já chci.
Risto: Můžeš si vzít vak.
Já: Ne. O to nejde.
Riato: Tak o co?
Přemýšlela jsem, jak mu své obavy podat, aniž by to vyznělo uboze. Přemýšlela jsem o tom, když jsem si od něj převzala tašku, když jsem se oblékala, když jsem si nazouvala boty, a na nic nepřišla, ani když jsme stanuli venku. On stále mlčel a usmíval se na mě. Ta jeho trpělivost mě doháněla k šílenství a zároveň tak neskutečně přitahovala.
Já: Mám strach. Dokud jsi tu se mnou, tak se mám kam skrýt před tímto světem, ale budu si muset najít svou práci, svůj dům a nechat tě žít život, který jsi měl předtím.
Risto: Lauro. Já neodejdu. Ta práce je tvoje. Já tě jen učím, jak ji vykonávat, ale to nepotrvá dlouho. Nemusíš si hledat vlastní dům, když nebudeš chtít. Bylo by to jiné, kdybych tě nemiloval, ale… přeju si, abys tam se mnou zůstala. Bez tebe se cítím sám.
Já: Sám? Když je kolem tolik lidí?
Risto: Většinu z nich neznám. Někteří nejsou odsud, nebo jsme se zkrátka v tak velkém městě ještě nepotkali.
To dávalo smysl. Pieni bylo mnohonásobně větší než kterýkoli kmen, který jsem kdy navštívila. A i tam se občas vyskytovali cizinci, ale kolik jich mohlo být tady? Už jsem nad tím neměla čas přemýšlet, vešli jsme totiž do budovy a mé smysly udeřila spousta vjemů.
Tolik jídla jsem nikdy, ani v době největších hodů, pohromadě neviděla. Ale pohybovala se tu spousta lidí, vybírali pro sebe nejlepší kousky, stejně jako Risto. Vypozoroval jsem, že mezi nimi není žádná hiearchie. Jídla byl zřejmě dostatek. Velký dostatek. Udělalo to na mé dojem. Přesto mi přišlo, že Risto si toho nabírá přece jen nerozumně příliš. Něco z toho jsem znala, ale bylo toho málo, ale množství rozhodně neodpovídalo dvěma lidem.
Já: Nebereš toho příliš? Myslela jsem, že před domem nemůžeš nic nechávat, aby si to někdo nevzal, a v domě je příliš teplo. Zkazí se to.
Risto (se smíchem): Máme takovou… krabici. Je… je v ní zima. Asi sis ji už všimla, je obrovská a bílá.
Vzpomněla jsem si, jak jsem ji zpočátku otevřela. Hned, jak mě ovanul ledový vzduch, jsem jí zase zavřela. Netušila jsem, že je uvnitř jídlo. Předpokládala jsem, že to jsou dveře ven umístěné na podivném místě. Tento svět mě tak fascinoval, většinou v dobrém slova smyslu.
Sledovala jsem, jak nějaká neviditelná síla sune jídlo od nás k ženě, které se předávaly peníze. Neptala jsem se. Dnes už jsem byla příliš unavená a určitě to bylo složité. Tak jako všechno. Risto jí dál peníze a odnesli jsme tašky s jídlem. Překvapilo mě, že se nosí v dlaních a jak moc jsou v nich těžké. Vak byl rozhodně pohodlnější. Moc jsme toho už nenamluvili, ale byla jsem spokojená, že jsem s ním.