Vzkaz 17.
Vím, co se stalo. I když si to Risto nemyslí, vím to. A také vím, že jsem to tak chtěla. Přesto se cítím zvláštně. Svůj osud jsem už sice zpečetila tím, že jsem s ním odešla sem, ale teď to bylo definitivní. Je mi zvláštně. Přitom to začalo nevinně. On si kreslil a já jsem se učila číst. Najednou poklepal tužkou do stolu. Přejela jsem pohledem k jeho kresbě a zamračila se.
Já: Co to je?
Risto: To… to jsem ti ukázat nechtěl. Ale je to mrakodrap. Hrozně vysoká budova.
Skepticky jsem pohlédla na něco, co mi svým tvarem spíše připomínalo kmen stromu, bylo to docela uzké a vysoké. Risto tomu ovšem nakreslil okna, takže buďto jeho kresba nebyla příliš reálná, nebo taková budova opravdu existovala.
Já: Můžeme někdy vidět ten… drap?
Risto: Mrakodrap. Pojď sem.
Přešel k oknu. Napodobila jsem ho v domnění, že mi ukáže mrakodrap, i když mě napadlo, že už bychom ho museli vidět, ale on pokynul k obloze. A pak, místo aby svěsil ruce, mi je položil na boky. Zachvěla jsem se.
Risto: Mraky.
Já: Ano. Ty znám lépe než ty.
Zasmál se, jemně, trochu chraplavě. Zjistila jsem, že jsem se mimoděk opřela o jeho trup.
Risto: A drap jako… dráp. Drápat. (Přejel mi nehty po paži. Nevím, jestli si uvědomoval, co to se mnou dělá.) Jako šelma. Mrakodrap se drápe až k mrakům. Doslova.
Já: Ale… tak vysoké jsou jen hory.
Risto: A mrakodrapy.
Pak už ani jeden z nás nic neříkal. Pustil mě a chtěl uhnout z cesty, ale přitiskla jsem si jeho dlaně k břichu. Pousmál se, ale k mému zklamání zavrtěl hlavou.
Risto: Nevíš, co to znamená.
Já: A co Naali?
Risto: Ale stejně. U vás v kmenech vnímáte fyzický kontakt jinak. Nemusíš být něčí družka, abys mohla –
Já (pohladila jsem ho po tváři): Znám ten rozdíl. Miluju tě, Risto. Za to všechno, co jsi pro mě udělal. Za to všechno, kým jsi.
Risto: Kdyby se ti cokoli nelíbilo, řekla bys mi to?
Já: Přestaň nad tím tolik přemýšlet.
Usmála jsem se na něj a v ten moment, kdy sklopil hlavu, mi došlo, že on je v tomto ohledu překvapivě mnohem stydlivější než já. Zvláštním způsobem mě to dojalo. S Naali všechno začínala ona, protože já jsem měla strach. A nikdy, nikdy mi neřekla, že kdyby se mi něco nelíbilo, můžu se ozvat. Nikdy jsem tu možnost nepotřebovala, ale jak by reagovala, kdyby ano?
Teď tu přede mnou ale stál on. Třásl se a vytušila jsem, že to není zimou. Jemně jsem ho vzala za bradu. Sotva se se mnou setkal pohledem. Všechno to sebevědomí, se kterým mi ukazoval svůj svět, bylo pryč, ale líbilo se mi to. Byli jsme si tak více rovni.
Já: Čeho se bojíš?
Risto: Nechci být ten, co ti zničí pohled na lásku, kdyby –
Já: To si nemyslím.
Kolenem jsem zatlačila do jeho holeně a přinutila ho couvnout. To byla další věc. Nejspíš jsem byla fyzicky silnější než on. Tlačila jsem až ke gauči a strčila do něj. Sotva se posadil, obkročmo jsem si na něj sedla. Nejraději bych ho políbila, ale stále byl nesvůj, tak jsem mu jen omotala paže kolem krku. Trvalo mu ještě pár chvil, než mi začal prsty přejíždět po zádech. Pohladila jsem ho po tváři, aby věděl, že se mi to líbí. A to byla chvíle, kdy konečné přestal být tak napjatý.
Dlouho jsme se tulili a líbali, zkoumali tělo toho druhého. Chtěla jsem ho poznat celého, úplně každou částečku. On měl očividně podobný názor, protože netrvalo dlouho a jeho prsty se dotkly mé nahé kůže na břiše. Tušila jsem, že sahat pod oblečení bylo vyhrazeno jen těm, kteří se milovali romantickým způsobem. Trochu jsem se odtáhla, abych si ho prohlédla. Vlasy barvy uschlé trávy, velké zelené jiskřivé oči, ty plné rty, kterých jsem si všimla už předtím, z cest lehce opálená kůže. Všechno to k němu tak dokonale sedělo.
Risto: Víš… já… nikdy jsem nikoho nemiloval. Ne… ne takto.
Pochopila jsem, co se mi snaží říct. Nikdy neměl družku. Proto byl tak stydlivý. U někoho tak úžasného mě to překvapilo, ale nic jsem neřekla. Nechtěla jsem ten moment kazit. I když mě jeho ruka na mém břiše doháněla k šílenství a přála jsem si, aby pokračoval, aby mě hladil všude, sesedla jsem si vedle něj a nechala ho, aby opatrně prozkoumával, co se mu na mě líbí. Chtěla jsem se ho dotýkat, ale na to bude ještě dostatek času.
Nakonec mě přestal hladit a naše vášnivé mazlení se změnilo v tulení se k sobě. Na jednu stranu jsem chtěla více, ale na druhou, i toto bylo nádherné. Cítila jsem se poprvé v životě opravdu milovaná.