Vzkaz 33.
Taimi. Zajímalo by mě, jestli se ti stalo něco podobného jako mně. Jestli jsi z toho také byla tak zmatená. Muselo se ti to stát, o tom jsem přesvědčená. Kéž bych se tě mohla zeptat, jak ses s tím srovnala, jak se s tím srovnal tvůj druh, co jste nakonec udělali.
Netušila jsem, že se to stane. Seděla jsem se zkříženýma nohama na malém chlupatém koberci u krbu, který byl téměř nedílnou součástí zdejších domů. Na tom, hledět do stěny plamenů, bylo něco tak důvěrně známého. Uklidňovalo mě to.
Najednou jsem za sebou uslyšela jeho tichý hlas. Pak mi položil ruce na ramena a usadil se vedle mě. Usmál se tím svým divokým úsměvem a přisedl si ke mně. Okamžitě si položil hlavu do mého klína, což mě překvapilo, ale probírala jsem se jeho vlasy barvy sena a cítila se spokojeně. A zřejmě i on, protože zamručel.
Připadal mi v té chvíli zranitelný a to mě vedlo k tomu, abych ho hladila jemněji a laskavěji. I kdyby mi vložil do dlaní celou svou duši, nesla bych ji lehce, abych mu nezpůsobila ani tu nejmenší bolest. Musel to vědět, jinak by nezavíral oči. Přejela jsem mu prsty do tváři a on se zachvěl. Pak otevřel oči a mezi tou lišejníkově zelenou jsem viděla jen naprostou oddanost. Přejela jsem mu prsty po rtech a on se nadzvedl a políbil mě. Lehce, ale když jsem ho k sobě přitáhla, začal mě líbat jinak. Naléhavěji. Oplácela jsem mu to.
V jednom momentě jsem se rozhodla, že zajdu za hranice toho, co jsme si kdy dovolily s Naali. Lehla jsem si vedle něj a přitáhla ho k sobě. On zůstal ležet v mém objetí a zrychleně oddechoval, ale na rozdíl od Naali nechal ruce jen volně položené vedle mé hlavy, nepřitáhl mě jimi k sobě. Usmála jsem se na něj.
Risto: Je to pro mě hrozně nové.
Já: To nic. Můžu pokračovat?
Risto: Ano. Prosím.
Zasmála jsem se a začala ho hladit po hrudi, po břiše, po stehnech. Jen na mě hleděl s tou zvláštní oddaností, a pak mi to začal oplácet. To Naali nikdy neudělala. Nedokázala jsem zabránit zasténání, když mi spíše omylem přejel prsty po nahé kůži pod lemem haleny. Pohlédl na mě, a pak mi položil dlaně na břicho. Pevně jsem semkla rty, protože se mi svaly, nad kterými přejížděl dlaněmi, svíraly. Bylo to ale příjemné.
Klouzal dlaněmi nahoru, až narazil na šátek, kterým jsem si převazovala prsa. Zdejší ženy nosily něco, čemu říkal podprsenka, ale přišla mi neskutečně omezující. Zatajila jsem dech. Mezi ženami z kmene sice bylo normální, že tak kontrolovaly, jestli jsou v pořádku pro kojení dítěte, ale já jsem byla Lovkyně. Pro mě to bylo úplně nové. Navíc to teď bylo jiné. Věděla jsem, co Risto dělá, a moje tělo to vědělo také.
Potil se, tak jsem mu co nejemněji vysvlékla svrchní část jeho oděvu. Co jsem ale nečekala, tak to, že mě napodobí. Najednou mě jednou dlaní stále hladil po břiše a druhou chytil uzel mého šátku. Přikývla jsem na souhlas a zvedla ruce, aby ho mohl rozvázat. Zavřela jsem oči, protože jsem byla nervózní. On už ale neváhal. Naznačil mi, abych podřepla, a stáhl mi kalhoty. Brzy jsme vedle sebe leželi nazí a do zad nás lechtala kobercová vlákna. Hřál nás oheň a vášeň.
Vyhoupla jsem se na něj a začala ho znovu hladit. Sotva jsem ale doputovala od ramen k dlaním, a on moje ruce chytil. Na malý moment jsem si myslela, že chce převzít iniciativu, ale najednou byla ta touha v jeho očích pryč a nahradila ji lítost.
Risto: Lauro. Nemůžeme. Ne teď.
Já (Sklouzla jsem dlaněmi níže, ale on je znovu chytil.): Proč ne?
Risto: Musím… musím nejprv něco koupit.
Já: Cože? Ty… myslela jsem, že mě miluješ.
Risto (Lehl si vedle mě, stále nahý, ale kouzlo okamžiku už pominulo.): Ano. Ale nechci… nechci mít dítě. Víš, v tomhle světě bysme se o něho starali jenom my dva.
Já: To bychom… ho brali i do práce?
Risto: Ne, to ne. Byla bys s ním doma, většinu času jen ty. Já bych pracoval.
Já: To by mi asi nevadilo.
Risto: Já… ještě nechci. (Začal se oblékat.)
Já: Počkej. Zvládneme to. A vůbec, jak to souvisí s obchodem?
Risto (váhavě): V tomto světě existuje něco, díky čemu můžeme… udělat to, co by… Můžeme… totiž...
Já: Splynout?
Risto: Splynout bez toho, aby se narodilo dítě.
Já: Každé splynutí nevede k tomu, aby se zrodil potomek.
Risto Ne. Ale s tím, co koupím, tomu zabráníme skoro určitě.
Já: Ale… vy bráníte novému životu? To je… proč to děláte?
Risto: Kvůli lidem jako já. Nejsem připravený.
Pak vstal, rychle se oblékl a na chvilku odešel do ložnice. Pochopila jsem, že z nějakého důvodu nechce potomka. Možná si také myslel, že tato cesta pro něj není určená, i když byla jen tím, že mě potkal. A ta věc, která měla zabránit novému životu, se mi nelíbila. Potomci byli třeba pro zachování společenství. Byli dar, kterému by se nemělo bránit. Přesto jsem se ale musela usmát. To, co se stalo předtím, bylo naprosto nové a o tolik intenzivnější než s Naali. O tolik lepší. Tak krásné.