Vzkaz 35.
Zajímalo by mě, jak by ses s tím vypořádala ty, kdyby se ti to stalo. Co bys dělala, co bys řekla, a jestli by se ti to vůbec mohlo stát, protože bys zřejmě byla opatrnější a nepodlehla tomu, co jsi zcela sobecky chtěla.
Přišlo to znenadání. Při lovu se člověku často o větvičky nebo trní potrhal oděv a byla jsem to většinou já, kdo ho spravoval. Risto mi prozradil, že někteří lidé vyšívají obrazce nebo si dokonce šijí vlastní oděv, což v kmeni bylo úlohou Šičů, ale tady jsem se to mohla naučit. Zrovna jsem se snažila naučit vzor podle knihy, kterou jsem si koupila, když to zase přišlo. Ta podivná bolest okolo pánve. Vzdychla jsem a položila si hlavu na stůl. Stačilo to jen přečkat. Risto mi sice nikdy nevysvětlil, co ta bolest znamená, ale říkal, že je to snad v pořádku. Pomalu ke mně přešel a pohladil mě po zádech.
Já (Položila jsem jehlu a vzhlédla k němu.): Co když je to… nějaká nákaza?
Ri: K lékaři radši půjdeme. Ale nemyslím si to.
Já: Tak proč tvrdíš, že je to v pořádku, když máme jít k lékaři? Chtěl jsi mě uklidnit?
Ri: Ne. Totiž… Lau. Víš, ženy… všechny ženy každý měsíc krvácejí. Myslím tady. (Pokynul rukou k mému klínu.)
Já: Ano. Připomínka toho, že můžu stvořit život.
Ri: Vlastně jsem teď docela rád, že to tvůj kmen vnímal pozitivně.
Já: Jak to s tím souvisí?
Ri: Lau, když jsme splynuli, krvácela jsi od té doby?
Já (s úlekem): Ne. To… znamená to, že jsem se přece jen zprotivila bohům, když jsem splynula s tebou? (Vstala jsem.) Nebo tím, že jsme se snažili bránit početí? Říkal jsi, že je to v pořádku! Ty… ty jsi mi řekl, že –
Ri: Lauro.
Já: Ne! Řekl jsi mi, že to dělají všechny ženy! Že je to v pořádku. Věřila jsem ti a teď… bohové mě trestají a je to tvoje vina!
Ri: Lauro. Nic jsem ti neudělal. Nikdo tě netrestá.
Já: Ne?! Tak proč jsem nekrvácela?
Ri (s hlubokým nádechem): Protože čekáš dítě. Já jsem to tušil. Ty bolesti, ta tvoje podrážděnost, to, že sis neprala krvavé kusy látky…
Já: Ale… vždyť jsme tomu chtěli zabránit. Nebo ne? Už tomu nerozumím.
Ri: Ta ochrana není stoprocentní. Mělo to zabrat. Ale nezabralo. Promiň, Lauro.
Já: Takže… jsi mi lhal?
Ri: Ne! Proč bych to dělal? Já žádný dítě nechci. Jenom… neumíme tomu zabránit určitě. Jen více než pravděpodobně. Tohle se nemělo stát. (Klesl na židli.)
Já: To je to dítě takový problém? Vím, že jsme na to sami, ale my to zvládneme. Staral ses o mě. Proč by ses nepostaral o něj?
Ri: Ale já… nechci. Nechci, aby trpělo.
Já: Proč by mělo trpět?
Ri: Protože to děti, které rodiče nechtějí, dělávají.
Já: Tak… ho chtěj.
Ri: A proč ho ty zatraceně chceš? Nebudeš moct chodit do práce. Bude ti špatně, skoro jako když jsi v sobě měla Temnotu. Budeš –
Já: Neděs mě. Viděla jsem těhotné ženy. Vím, co to obnáší.
Ri: Tak proč to chceš? Protože máš pocit, že jsi žena a měla bys?
Já: Já jsem byla Lovkyně. Role matky mi nebyla nikdy určená. Ale když se to stalo, přijmu nevyhnutelné. A ty bys měl taky. Pokud vím, v tomto světe znamená otec skoro totéž.
Ri: Nemusí to tak být.
Já: Cože?
Ri: Můžeme to přerušit. Půjdeme za lékařem a on tě toho dítěte… zbaví.
Já: Tak tohle děláte? Nejenže zabraňujete tomu, aby vůbec vzniklo, ale pak se ho zbavujete?
Ri: Je to lepší, než aby se narodilo a trpělo. Nedáme mu dostatek lásky, Lau.
Já: Dáme. Udělám pro to všechno.
Ri: Vážně se chceš tak obětovat?
Já: Nevnímám to jako oběť.
Ri: Ne? Ale jako nutnost?
Já: Ri. Já… tahle role mi nebyla určená. Ale já ji chci. Chci někomu předat všechno, co znám. Chci se o někoho starat. Chci tu pro někoho být. A vůbec, nemohl sis myslet, že bych se ho… zbavila.
Ri: Ti tvoji bozi jsou pěkně nanic. Zachráním tě a za odměnu dostanu něco, o co vůbec nestojím. Naprosto spravedlivé.
Já: Bohy z toho vynechej.
Ri: Stejně neexistují.
Já: Možná. To dítě se narodí. Máš v sobě spoustu lásky, nejsem jediná, kdo si ji zaslouží.
Ri: Ty… nikdy to nepochopíš.
Neměla jsem šanci pochopit, jak to myslíš, zjistila jsem to až mnohem později, když jsem se dozvěděla, že skutečně existují lidé, kteří svým dětem lásku nedávají.