Vzkaz 36.
Rimu jsem nikdy neřekla, že vím, proč se choval tak zvláštně ohledně mobilu té Auri, stejně jako mi on pár věcí zatajil. Pozvala jsem jeho kamarády, poradila jim, kde Auri najít, vrátila jim přístroj, netušíc, že to bude mít dohru. Chtěla jsem to uzavřít, chtěla jsem, aby mezi mnou a Rim bylo všechno jako dříve, i kdyby tam stále zůstávalo jeho tajemství. Ale vy jste se pak najednou objevili na našem prahu a tvůj a můj svět se navždy prolnul.
Skrz ten telefon jste se dozvěděli o mé existenci, ale přišli jste až mnohem později a z jiného důvodu. Věděli jste, že doručuji poštu a zásoby i do odlehlých krajů. Nebylo by nic zvláštního na tom, že jste se mě rozhodli najít, ale na Ristových reakcích už bylo.
Dobře si ten den pamatuji. Mluvil s někým u dveří, tak jsem se za něj tiše připlížila a chvíli poslouchala. Nedošlo mi hned, kdo je ten drobný zrzavý muž před našim prahem. Zpočátku jsem cítila jen zmatek.
Já: Kdo jste a co tu chcete?
Ty: Hledáme Lauru Luminen.
Já: Jo, to jsem já, ale co… Ri, co je?
On totiž stále upřeně hleděl na muže před sebou. Takto působil jedině ve chvílích, kdy sledoval zprávy a byla v nich zmínka o něčem, co souviselo s jeho kamarádem z dětství . Zrzavý muž udělal krok vpřed a mně se pomalu začínaly propojovat všechny indicie. Pár setin sekundy nato Ri vyslovil jeho jméno. Tuivo. A rozpřáhl paže. Nerozuměla jsem tomu. Naposledy se přece viděli jako děti, jak si mohl myslet, že ho Tuivo vůbec pozná? A také, že nepoznal. Risto se ho chystal vřele obejmout, ale Tuivo ucouvl.
Tuivo: Ale já vás vůbec neznám!
Ri: Tak… to bude těžší. Pojďte dovnitř.
Zavřela jsem za nimi, stále trochu zmatená, a postavila se ke zdi. Všimla jsem si, že jsi mě napodobila, přestože na tebe ještě zbyla židle. To mi přišlo hezké. Usmála jsem se na tebe, ale ty jsi hleděla jen na Tuiva. Stejně jako můj druh.
Ri: Tak jo. Proč tu jste? Proč hledáte zrovna Lauru?
Tuivo (obrátil se ke mně): Slyšel jsem, že doručuješ poštu i přes moře.
Ať se dělo cokoli, konečně mi začínalo být alespoň trochu jasné, o co vám jde. Potřebovali jste se dostat přes moře. Byli jste dobře vybavení do hor, zřejmě i zkušení, ale poznali jste své limity. Kdybych během let tady nenavštívila pár malých ostrovů tam, netušila bych, proč se moře tolik bojíte, ale tamější vlny zvládli jen zkušení námořníci, ti nejzkušenější, které jsem tam poznala.
Já: Nepřezdívá se mu Zrádný moře pro nic za nic.
Ty: Já vím. Právě proto potřebuju tvou pomoc. Na druhý straně je můj kamarád a potřebuje zachránit.
Snažil se mě okouzlit. V jeho pohledu i tónu bylo něco, co mi připomínalo Jesseho. Zároveň tady ale byla ta jeho prosba. Bez ohledu na to, o co se pokoušel, bez ohledu na to, že šlo zřejmě o Ristova kamaráda, viděla jsem, že říká pravdu. Chtěl zachránit svého kamaráda. Musela jsem mu pomoct. Navíc tady byla ještě jedna věc.
Já: Když odmítnu, vydáš se tam sám, viď?
Tuivo: Nejsem zkušenej námořník. Ale asi budu muset.
To mi stačilo. Slíbila jsem vám, že vás ráno vezmu k pobřeží. Stejně jsem měla v práci volno. Tvůj vděčný úsměv mi za to stál. Těžko říct, čím to bylo, když jsi málem ani nepromluvila, ale něco mě k tobě táhlo. Táhlo mě to podobným způsobem jako tehdy k Ristovi, když se ocitl u nás v kmeni. Proto jsem se rozhodla tomu instinktu naslouchat. Proto jsem se s vámi domlouval na detailech.
Ri ale najednou prudce vstal a trochu provinile na mě pohlédl. Zamračila jsem se na něj, ale zřejmě ho to vůbec nerozhodilo.
Ri: Pojedu s váma.
Zřejmě o tom byl přesvědčený, protože odmítal všechny logické námitky. Nakonec otázku, která mi ležela v hlavě, položil Tuivo.
Tuivo: Proč chceš tak vehementně taky?“
Ri (zoufale) Tak jo. Půjdu na to takhle. Lau, tyhle dva vlastně znáš. Pamatuješ, jak u nás byli ti, co hledali Auri, tu holku z jeskyně? Tak tohle jsou její kámoši.
Přikývla jsem. Teď mi přišlo nevhodné zmiňoval, že o tom vím mnohem více, než si Risto myslí, ale on se stejně zase výhradně zaměřil na Tuiva.
Ri: A ty? Víš, od jakýho jména je Ri zkratka?
Tuivo: Jo. Už mi to došlo.
Ri: Divná shoda náhod.
Došlo mi, že bych přece jen neměla mlčet. Měla bych se dozvědět, proč přesně se tolik hnal za kamarádem z dětství. Uhodila jsem do stolu ve snaze získat pozornost.
Já: Už dost! Vysvětlete mi to!
Chvilku jsme na sebe jen všichni čtyři hleděli. Jako první prolomil ticho Tuivo. A v ten moment jsem se možná dozvěděla více, než jsem chtěla.
Tuivo: Taimi, tohle je Risto. Jeden z těch kámošů, co tam se mnou byli, když jsem spadl ze skály.
Já: Co…?
Tuivo mi ale neodpověděl, už si mě vůbec nevšímal. Možná proto, že necítil potřebu mi cokoli vysvětlovat. Místo toho se podíval na mého muže.
Tuivo: Tohle je Taimi. Jak vidíš, nejsem mrtvej. Zachránil mě jeden horskej kmen a ona z něho pochází.
Zatajila jsem dech. Začalo mi to do sebe trochu zapadat. Tuivo spadl před Ristovýma očima ze skály a Risto se tehdy při sledování zpráv zřejmě poprvé dozvěděl, že je jeho kamarád naživu. A ty jsi pocházela z horského kmene. Tak jako já. Mé sympatie k tobě tím vzrostly. Risto a Tuivo si sdělovali detaily, ale mně hučelo v hlavě a nedokázala jsem je úplně vnímat. Risto pak ale řekl něco, co mě zarazilo.
Ri: Hele, aby to bylo jasný, já tě tam nechtěl nechat, ale…
Mluvili o propasti. Risto to viděl, viděl, jak tam jeho kamarád spadl. A nechal ho tam. Tuivo se neodstěhoval. Zemřel. Nebo minimálně měl zemřít.
Tuivo konečně pohlédl na mě a pokračoval ve vysvětlování, tentokrát už bez té snahy si mě získat na svou stranu. Dostal, co chtěl. Pomůžu mu. Už na mě nepotřeboval zapůsobit.
Tuivo: A jo, Auri je moje kamarádka. Takhle jsem se o tobě i dozvěděl.
Já: Má skvělý kamarády. (Pak mi to nedalo a podívala jsem se na Rista.) Kromě tebe. Tys nechal svýho kamaráda spadnout ze skály?
Tuivo: Byla to nehoda. Bylo nám asi osm a hráli jsme si na honěnou kolem Liščí rokle.
Já: Moc chytrý.
Tuivo: Já vím. Taky se nám to vymstilo. Já jsem tam spadl. Měl bych být mrtvej, ale zastavil jsem se o úzký výběžek. Zlomil jsem si nohu a nemohl se odtamtud dostat. Kluci mě neslyšeli volat o pomoc a… prostě mě tam nechali.
Pokývla jsem. Teď už dávalo smysl, proč se o něj Risto tak zajímal. Vyčítal si to.
Ri: Mysleli jsme, že seš mrtvej, a strašně nás to vyděsilo. Ale... kdo si myslíš, že tam dovedl ten kmen?
Do skládačky dávných osudů mi zapadl další dílek. Proto Ri horské kmeny nikdy neodsuzoval. Přinejmenším měl naději, že pomohli jeho nejlepšímu kamarádovi.
Tuivo: Co?
Ti: Já… já tě tam prostě nedokázal nechat. Věděl jsem, kudy do tý rokle vede cesta zdola, a zrovna ten den jsem ti ji chtěl ukázat, až se rozloučíme s ostatníma. (Pak pohlédl na mě.) Já a Tuivo jsme rádi prozkoumávali jeskyně, když jsme byli malí.
Nejspíš se mi o tom někdy zmínil, ale nepřikládala jsem tomu mnoho pozornosti. Měla jsem. Momentálně ale nebyl čas to řešit.
Já: Pokračuj. Začíná to do sebe zapadat.
Ri: Taky jsem věděl, že tam sídlí ten kmen. Nenapadlo mě v tý chvíli, že budou mluvit udgunsky, ale naštěstí ne všichni. (Usmál se na mě.) Potkal jsem lovce chystající se na hon, tak jsem je za tebou zavedl. To sis fakt myslel, že tě našli sami od sebe?
Tak proto jsem Rista zaujala. Byla jsem Lovkyně, stejně jako lidé, kteří zachránili Tuiva. Myslím, že Risto celý život tušil, že se jim to povedlo. Proto na mě měl od začátku tak pozitivní pohled, proto se na mě soustředil. Sice to nevysvětlovalo, proč to nebyla Tikari, ale možná spolu jen neměli příležitost být v kontaktu.
Mluvili spolu o minulosti, o věcech, kterým jsem tak docela nerozuměla. Prohodila jsem sice pár slov, ale nevěnovali jim mnoho pozornosti. Až po pár minutách jsem si všimla, že ty se tváříš stejně vyvedená z míry jako já. Možná jsi také o spoustě z toho neměla tušení. Jediná informace, co mi utkvěla v paměti, dokreslila další detail z Ristova podivného chování ohledně Tuiva.
Tuivo ji pronesl jen mimochodem. Všichni ti vždycky říkali Ri. Proto mě o to tehdy požádal. A proto, jak mi došlo, mě zachránil. Netušil, jestli zachránil Tuiva, ale mě mohl. Proto mě odvedl z kmene. Viděl ve mně možnost napravit svou minulost, kdy nechal kamaráda v propasti. Ano, našel ten kmen, ale neověřil si, že Tuiva zachránili. Celý život žil v tom, že nevěděl, co s Tuivem je. A ani moje záchrana ho nespasila.
Mluvili jsme spolu, a vlastně jsem i pochopila, proč měl Risto Tuiva tak rád, a možná i proč ho máš ráda ty. Chtěl mi zaplatit za to, že ho dovedu k pobřeží. A koneckonců, to on, pokud jsem to správně pochopila, se podílel na záchraně té Auri. Nic Ristovi nevyčítal, a ano, byl nějakým způsobem okouzlující, i když se o to přestal snažit. Měl neskutečně charisma, čišelo z každého jeho gesta a slova. A hlavně, byl to dobrý člověk. Než jsem ale vůbec dostala šanci ho poznat, Risto na něj začal mluvit, jako kdybychom tu my dvě vůbec nestály.
Ru: Dlužíš mi objetí. Nebo se bojíš, že tě rozmáčknu?
Tuiva: Nepodceňuj mě.
Prudce Rista objal. Měl sílu, o tom nebylo pochyb. A jak jsem věděla, na rozdíl od Riho. Tuivo byl sice drobný, ale ta síla z něj vyzařovala.
Ri: Sakra. Teďka bys mě možná i přepral.
Tuivo: Když roky lezeš po horách, zesílíš.
Ti: Musím ti říct tolik věcí! Ale ne, nejprv chci slyšet, jak se ti žilo v kmeni! Vždyť to musel být hroznej šok, ne? Mají úplně jinou kulturu! A hele, kdyžs tam žil, umíš udgunsky? Určitě jo. Řekni mi něco!
Nikdy jsem neviděla Rista tak nadšeného. Zatáhl ho do ložnice, aby měli soukromí. Pochopila jsem, že na tohle celý život čekal. Možná už mě nebude nikdy potřebovat, když už napravil svou chybu. Položila jsem si dlaň na břicho. Možná proto se mnou nikdy nechtěl potomka. Nemiloval mě. Byla jsem jen jeho snaha odčinit to, že tam Tuiva nechal.