Vzkaz 38.
Taimi, přísahám, že kdybych věděla, jak to skončí zachovala bych se úplně jinak. Neřekla bych mu ani jednu z těch věcí, co rozhodly o jeho osudu, dokonce bych udělala, co si přál. Ale v ten moment, kdy jsem stála tam nahoře nad jezerem, jsem to viděla jinak.
Já: Vždyť to jezero ani nedivím. Jak může být v pohodě do něj skočit?
Ri: Vznáší se kolem něj mlha, ale není to zase tak vysoko. Lau, nechal bych tě někdy udělat něco, co by ti ublížilo?
Bylo to absurdní. Stál tam jen v tenké haleně a kalhotách, bosý, třásl se zimou, a vybízel mě, abych skočila z útesu do ledového jezera, u kterého si ze svého dětství pamatoval, že je bezpečné. Couvla jsem.
Já: Jak jsi vůbec tehdy v minulosti věděl, že je bezpečné skočit?
Ri: Tehdy jsme to nevěděli. Našli jsme to zdola. Ale odsud je to bezpečnější, dole se můžou pustit laviny. Lauro, prostě mi věř.
Já: Ta voda bude ledová.
Ri: V jeskyni je pak teplo. (Chytil mě za ramena.) Jsi Lovkyně. Myslel jsem, že máš smysl pro dobrodružství.
Já (Odstrčila jsem jeho ruku.): Myslíš si, že být Lovkyní je dobrodružné? Naopak. Musíš zvážit, co ti ještě stojí za riziko a co ne. A toto mi připadá bláznivé.
Ri: Znám to tam.
Já: Znal jsi to tam, když ti bylo osm.
Ri: Jeskyně se moc nemění.
Já: Mohla se zatopit nějaká chodba. Uvolnit nějaký kámen. Nebo dokonce to jezero dole vyschlo. Ri, mohlo se stát cokoli. Pojďme domů.
Ri: Fajn. Tak jdi.
Já: Ne. Půjdeme oba.
Ri: Já tam musím jít.
Já: Proč?
Ri (se sklopenou hlavou): Protože konečně můžu. Chtěl jsem to tam navštívit od doby, co jsem to místo naposledy opustil, ale když byl Tuivo pryč…
Já: No jasně. Zase to všechno souvisí s ním.
Ri: Našli jsme to spolu.
Já: Měj přece rozum. Čekám dítě.
Ri: Nic se mu nestane. Není to vysoko.
Já: O to ale vůbec nejde. Jak… jak se tam dole vůbec chceš orientovat?
Ri: Máme baterku. A na stěnách jsou šipky.
Já: Šipky?
Ri: Ukazují, kudy se dostat na to místo, co ti chci ukázat.
Já: Netvrď mi, prosím, že se chceš orientovat podle šipek, co jste nakreslili v osmi.
Ri: Vyryli. Ty mapy, které vznikly ve stejnou dobu, jsi obdivovala. A jen mezi náma, Tuivo podle těch šipek našel Auri, takže jsou správně. Ono, nakreslit šipku směrem, kudy víš, že něco je, není zase tak těžké.
Zaváhala jsem. Tuivo přesně popsal, jak našli jeho kamarádku, jemu, ne mně, ale jestli šli tudy, možná to vážně bylo v pořádku. Zahleděla jsem se do zamlžené propasti, ale vyrušil mě šustivý zvuk. Risto se oblékal.
Já: Počkej. Neřekla jsem, že tam neskočím.
Ri: Ne. Jenom že čekáš dítě. Kéž bych se s tebou nikdy nevyspal.
Já: Ty… Já prostě jen… nechtěla jsem zbytečně riskovat. A už vůbec ne, když jsem zodpovědná ještě za jeden život.
Ri (Oblékl se a zamířil domů.): Fajn. Mě se to ale netýká.
Já (Pospíchala jsem za ním.): Myslíš si, že za to dítě nejsi zodpovědný? Bude tě potřebovat. Já tě potřebuju. Už tak jsme na to sami dva.
Ri: Proto říkám, že jsem se s tebou neměl nikdy vyspat.
Já: Říkal jsi, že to bude v pořádku! Že tomu umíte zabránit.
Ri: A pak, že to není stoprocentní. Lau, neměj strach. Postarám se o něho. Ale to neznamená, že tomu už teď zasvětím celý život.
Já: Ale ty teď nemůžeš zbytečně riskovat!
Ri (zavrtěl hlavou): Já jsem si fakt myslel, že budeš jako on.
Já: Jako kdo?
Ri: Jako Tuivo. Že budeš tohle všechno podnikat se mnou. Vždyť tvoje práce –
Já: Moji práci do toho netahej. Znám hory, pro mě to nebezpečné není. A uvědom si, že Tuiva vůbec neznáš. Nevíš, jestli by to udělal teď.
Ri: Udělal.
Já: Tak proč tam nejdeš s ním?
Ri: Jo. To taky udělám.
Zarazila jsem se. Uvědomila jsem si všechno, co mi právě řekl, a přejel mi mráz po zádech. Řekl mi, že si myslel, že jsem dobrodruh. Možná by mě nikdy nezachránil, kdyby nezískal ten dojem. Chtěl mi ukázat místo, které pro něj hodně znamenalo, a teď si musel myslet, že jsem ho odmítla. A navíc, on to dítě zřejmě vůbec nechtěl. Nejspíš se stalo to, čeho jsem se bála od příchodu sem. Začal mě mít plné zuby.
Něco se mi najednou otřelo o ruku. Byla to jeho dlaň. Podívala jsem se na něj a on se trochu smutně usmál. Odvrátila jsem pohled. Netušila jsem, jestli se zlobím na něj nebo na sebe.
Risto: Lau?
Najednou mě napadla další věc.
Já: Ri. Chtěl jsi, ať ti říkám Ri, protože jsem ho měla nahradit, viď?
Risto: Lauro, to ne.
Já: Ale ano. Jenže mně není osm. Jsem dospělá že a mám zodpovědnost. A ty mimochodem taky.
Risto: Zase mluvíš o tom dítěti?
Já: Už chápu, proč ho nechceš. Ty nechceš být zodpovědný. Dospělý. Zasekl ses v době, kdy jsi byl ještě malý kluk, ale svět kolem tebe už je jiný. A ani Tuivo ti ho už nevrátí. Nezbývá ti, než se s tím smířit.
Risto: Všechno to přišlo moc rychle. Myslel jsem, že… když jsme spolu přišli do Pieni, poznávala jsi svět, a mně přišlo, jako bych ho poznával taky. Poznával jsem tebe. Byl jsem šťastný. Ale teď…
Já: Vyčítáš mi, že jsem si tady zvykla?
Risto: Nevyčítám. Jen… nemyslel jsem na to, co bude, až se to stane. Jen mi dej čas, prosím. Nechci, abys byla jako on nebo jako já. Už ne. Chci, abys byla taková, jak to cítíš. Jen… mi dej čas.
Já: Dám ti ho, ale ty už nejsi šťastný.
Risto: Já mám jen strach. Ne z toho, být dospělý, ale z toho, že to zkazím.
Já: Jak bys to mohl zkazit?
Risto (s povzdechem): V tomto světě je spousta dětí, které doplatí na to, že je nikdo nechtěl. Tuivo byl jedním z nich. Proto jsem si myslel, že v kmeni mu bude lépe. Ale nejde jen o něj. Máme… máme tu domy, kde žijí děti, kterých se někdo potřeboval zbavit. Nikdo je doopravdy nemiluje, jen… jen tam mají alespoň nějakou šanci přežít.
Já: Ale… naše dítě tak nedopadne.
Risto: To nevím. Z tvé strany určitě ne, ale z mé…
Já: Zamiluješ si ho. V kmeni sice rodič neplní tuto úlohu, ale stejně znám spoustu mužů, kteří doopravdy dospěli a stali se milujícími otci až po narození toho dítěte.
Risto: Nejsem si jistý, jestli budu jedním z nich.
Já: Stejně to nezměníš. A opovaž se zase začít s tím, že znáte způsob, jak se jich zbavit.
Risto: Ne. To ode mě bylo hloupé. Neměl jsem to po tobě chtít.
Já: Aha. Takže po holce, co nevyrůstala v kmeni, bys to chtěl.
Risto (Stiskl mi ruku.): Ne! Tak jsem to nemyslel. Jenom že ty to dítě chceš.
Já: Nemůžu to udělat, víš. Stalo se to i přes to, že jsme se tomu snažili zabránit. Je to dar.
Risto: Od bohů? Od osudu?
Já: Možná. Ale já… víš, bylo pro mě těžké vnitřně přijmout, že se tomu pokusíme zabránit.
Risto: Vlastně se docela divím, že jsi do toho šla.
Já: Ale když se to stalo i tak… nevím. Přijde mi příliš dělat pro to další kroky. A navíc, vím, co to obnáší. Ten tvůj způsob… myslíš potrat, že ano?
Risto: Aha. Tak už ses k tomu dostala.
Já: Bylo to v jedné z knih, kterou jsi mi koupil ty.
Risto: No, vlastně je dobře, že sis to přečetla. Alespoň nejsi v těch informacích odkázána na mě.
Já: Bylo to až potom, co jsme zjistili, že čekám dítě. Dočetla jsem se ještě, že existuje antikoncepce. Myslím pro mě. Proč jsi s tím nikdy nepřišel? Léky jsem už brala.
Risto: To není jako antibiotika.
Já: Já vím. Ale stejně. Kdybys mi to vysvětlil, brala bych je. Pak bychom tohle všechno nikdy nemuseli řešit.
Risto: Já… já nevím. Nevěděl jsem, jak ti to vysvětlit, a přišlo mi, že bych ti tím ublížil. Nechtěl jsem, aby ti léky narušovaly normální procesy v těle. Myslel jsem, že kondom bude stačit. Chtěl jsem být zodpovědný, ale zároveň ti neublížit. Podcenil jsem tě. Nemyslel jsem si, že to z těch knih dokážeš pochopit. Promiň, Lauro.
Já (Objala jsem ho.): Mohl jsi to udělat. Pro jistotu. Kdybys mi tehdy řekl, ať beru antikoncepci, udělala bych to.
Risto: A právě to jsem nechtěl.
Já: Nechtěl jsi to nikdy. Nechtěl jsi, abych věřila jen tobě. Měl jsi nade mnou neskutečnou moc, ale nikdy ji nevyužil.
Risto: Protože tě miluju.
Já: Bude to v pořádku, ano? A do té jeskyně jdi. Ale budeš na sebe dávat pozor. Ne kvůli dítěti. Kvůli sobě.
Usmál se a přikývl. Dlouho jsme stáli v objetí. Když nad tím přemýšlím znovu a znovu, nevím, jestli bych vážně udělala něco jinak, i kdybych tušila, jak to skončí. Kdybych udělala cokoli jinak, jeden z nás by nebyl šťastný.