Vzkaz 39.
Taimi, Risto už několik dní nepřišel. Nerozumím tomu. Řekl jen, že se jde projít, ale skoro nic si nevzal. Nikdy mě tady nenechal samotnou, leda že měl nějaký delší úkol v práci, ale to by mi oznámil dopředu. Je už to třetí den, dokonce jsem mu zkoušela zavolat, ale bezvýsledně. Nerozumím tomu.
Napadlo mě, že se mu něco stalo, ale od naší poslední hádky mi slíbil, že si dá pozor, že se nebude vrhat do nebezpečí. Věřila jsem mu. Nějak jsem tu myšlenku odmítala. Za celou dobu se mu nic nepřihodilo, proč by mělo při obyčejné procházce?
Možná už mě vážně měl dost. Možná mu vyhovovalo, když jsem tento svět neznala. Sice mě nikdy nevyužil, ale možná se mu líbilo mít tu moc. Vysvětlovat mi, jak svět fungoval. Možná zjistil, že se mu nelíbí, když už ho tolik nepotřebuju, nebo mu dokonce odporuju.
Možná vážné tak hrozně moc nechtěl to dítě, a utekl. Tohle byl sice jeho dům, a on nevypadal, že odchází na dlouho, ale co když měl někde ještě nějaké útočiště? Tajil mi přece to, že si vyčítal už od dětství, že nechal svého kamaráda v rokli, proč by mi nemohl tajit tohle? Odešel, aby měl klid.
Možná, jak jsem si s děsem uvědomila, mě nikdy nemiloval. Chtěl mi pomoct, ale pak se mu to vymklo z rukou. Jeho zdrženlivost ve fyzickém kontaktu jsem přičítala stydlivosti, ale co když to doopravdy nechtěl? Všechno jsem přece iniciovala já. Třeba proto tolik znejistěl, když jsme pochopili, že budeme mít dítě. Vůbec si to nepřál.
Netušila jsem, co dělat, protože jsem netušila, kde by mohl být. Jediné místo, které mě napadlo, byly ty jeskyně, protože o nich v posledních dnech tolik mluvil, ale co by tam pohledával? Navíc jsem stále netušila, co za nebezpečí tam mohlo číhat. Asi jsem tam tehdy měla jít s ním. Možná by teď neodešel.
Byla jsem zamotaná ve svých myšlenkách. Chodila jsem do práce, kde se mě neustále ptali, kde Risto je. Očividně neplánoval zmizet. Nebo byl tak nezodpovědný, že to ani nenahlásil. Práce mi však nepomáhala. Zbylo v ní příliš mnoho prostoru na přemýšlení. Nedokázala jsem se z toho dostat.
Už aby se vrátil, abychom si promluvili, klidně se pohádali. Byla jsem ochotná ustoupit v čemkoli, možná i kvůli němu jít na ten potrat, jen aby bylo zase všechno v pořádku jako předtím. Jenže on se stále nevracel a začínala jsem mít pocit, že už se snad ani nevrátí.