Vzkaz 42.
Risto, po tvé smrti už nikdy nic nebude stejné. Vím to. Snažím se ale pokračovat, a nejen kvůli našemu dítěti. Myslím, že mám proč pokračovat. Jsou tady lidé, kteří se mi snaží pomoct. A i když pro mě nikdy nemůžou udělat to, co jsi pro mě udělal ty, i když to všechno nemůžou napravit, připadalo by mi vůči nim sobecké to teď vzdát.
Těch lidí není málo. Prvním z nich je pan Kantoinen. Už mi přestal nabízet volno, ví, že o něj nestojím, ale každý den si najde chvíli, aby za mnou přišel a zeptal se, jak se cítím. Na jednu stranu to bolí, ale na druhou to tu bolest zmírňuje, protože mi to trochu nahrazuje pozornost, kterou jsi mi dával. Někdy mi i koupí nějaký dar, například květiny nebo čokoládu. Naše, vlastně mé, spolupracovnice říkají, že se mě snaží získat, ale i kdyby to byla pravda, tak je to od něj milé. Kdyby na to došlo, odmítla bych být jeho družkou, i kdyby z mé strany jen účelově, na to je mému vnitřnímu světu příliš vzdálený, ale jeho pozornost se mi líbí. Nevím, co bys na to řekl, možná to samé, co jsi tehdy říkal o Jessem, ale snažím se nad tvými postoji nepřemýšlet, protože už na nich nezáleží.
Co je ale pro mě ještě cennější pomoc, tak ta ze strany Taimi a jejích přátel. Nabízeli mi několik alternativ. Jedna z nich byla, že zůstanu tady v Pieni, ať už ve tvém domě nebo jinde, nebo se můžu přestěhovat kamkoli jinde, ale to nevím, kam bych šla, a oni mi pomůžou. Pomůžou mi všechno zvládnout, pomůžou mi vychovat dítě. To zní sice úžasně a vím, že kdybych na tom opravdu trvala, tak by to udělali, ale oni jsou dobrodruzi. Kde bych brala jistotu, že neodejdou, když si dovolím je potřebovat? V žádném městě se nezdrželi dlouho, nezdrželo je tam nic, rodina, přátelé, tak proč bych měla zrovna já? Snažili by se, vím to, ale nezůstali by dlouho. Já potřebuji jistotu, jistotu, jakou jsi mi dával ty.
Neubránila jsem se myšlenkám, jestli jsi nechtěl být jako oni. Proto jsi koneckonců měl tak dobrodružnou práci, proto jsi prozkoumával jeskyně. Možná jsem tě držela doma, možná by se ti líbilo objevovat svět s nimi, zvláště po tom, co ses znovu shledal s Tuivem. Na tom už ale nezáleželo. Měl jsi mi to říct. Kdybys to udělal, šla bych s tebou. Samozřejmě, že bych šla s tebou. Bylo by to těžké, nemít domov, ale domovem jsi mi stejně byl především ty. Kdybys mi to řekl, možná bys stále byl naživu. Ale nesejde na tom.
Taimi mi nabídla ještě jednu, hodně bláznivou možnost. Tvrdila, že můj kmen mě sice nepřijme, ale její by mohl. Prý zná způsob, jak k tomu přimět jejich náčelníka, a já jsem o tom nepochybovala. Tu nabídku jsem nedokázala úplně zavrhnout. Já bych byla navždy cizinka, ale to budu všude. Ano, tady jsou možná k cizincům přívětivější, ale kdybych se dokázala dostat dost blízko k tomu jejich náčelníkovi, možná by se mi povedlo být tam cizí o něco méně. Možná bych se mu dokázala dostat nejblíže, jak to jde. Taimi o těchto myšlenkách neví, ale napadlo mě, že bychom se mohli vzít. Věděla jsem o něm jen to, co mi řekli oni, ale byl mladý, očividně miloval svůj kmen a především, bylo to výhodné pro nás oba. Já bych získala své místo na slunci, a co se týkalo jeho, skryla bych tím jeho tajemství. Miluje muže, ale na rozdíl ode mě výhradně. Netuším, jak moc v nepořádku to podle jeho kmene je, ale nejspíš má důvod to skrývat. Zachráním ho tím. A navrch můžeme předstírat, že dítě, které nosím v lůně, je jeho. To by zajistilo, že náš potomek nebude cizincem. A i kdyby to všechno nevyšlo, alespoň se o něj postarají.
V tomto případě jsem nemohla zcela zavrhnout myšlenku, co bys na to řekl. Koneckonců, ať jsi chtěl nebo ne, tak se tě to týkalo. Bylo to i tvoje dítě. Myslím ale, že bys to přijal. Přijal bys i to, kdybych se stala družkou Jesseho, a to jsme ještě ani nepočali potomka. Myslím, že kdybys věděl, co se děje, tak by tě to sice rozesmutnilo, ale schválil bys to.
Na tvé smrti bylo zdaleka nejhorší, že jsem si nebyla jistá, kde se nachází tvá duše. Za normálních okolností bych zažehla oheň, nejspíš svíčku, a modlila se za tebe, možná bych se tě pokusila i kontaktovat, ale nějak jsem tušila, že tvá duše zůstala spolu s tělem v tom jezeře. Cítila jsem to, od té doby, co jsem se potopila do jezera, jsem to cítila. Byl jsi stále tam, uvězněný, a já jsem netušila, jak osvobodit alespoň tvou duši. Nicméně jsem se mohla mýlit. Bála jsem se to zkoušet, bála jsem se, že bych tě tím uvěznila v nějakém mezisvětí, nebo tě dokonce poslala někam, kde nechceš být. Možná že jsi byl rád vězněm toho jezera, když tě tolik lákalo za života.
Bude nejlepší, když se od tebe odpoutám. Kdybych se o cokoli pokoušela, stejně by ses nevrátil celý, to se neděje. Nikdy by to nebylo stejné. Musím začít znovu, a momentálně se mi opravdu jako nejlepší možnost jeví ta, se kterou přišla Taimi. A i když bys to nejspíš pochopil, tak se ti omlouvám. Kdybych si jen trochu myslela, že můžu udělat něco jiného, udělala bych to.