Vzkaz 46.
Stáli jsme na břehu jezera, které to všechno způsobilo, a Joki si sundal poslední vrstvu oblečení, který by mu ve vodě bránila v pohybu. Popadla jsem ho za ruku.
Joki: Lauro -
Já: Bojím se o tebe. Možná bych –
Joki: Nemůžeš. Ne kvůli tomu dítěti. Prošli jsme si to mnohokrát. Nenechám se voláním jezera zlákat, to jezero mi možná propůjčí stejnou moc, jako máš ty, Rista poznám díky té foforafii -
Já: Fotografii.
Joki: Vždyť to říkám. Té fotografii, kterou jsi mi ukázala. Všechno dopadne dobře. (Vzal mou tvář do svých dlaní. Snažila jsem se nedat najevo, jak moc je pro mě to gesto intenzivní, ale nejspíš to stejně věděl.) Najdu tvého muže. Jinak bys ty nikdy nenašla klid.
Já: Děkuju.
Joki: Mám tě rád.
Po těchto slovech skočil do vody. Mně vždy připadala ledová, ale Risto tvrdil, že jemu připadá teplá, a Joki také nevypadal, že by ho její teplota nějak zaskočila. Buďto to souviselo s tou podivnou magií tohoto místa, nebo se zkrátka jen potápěli častěji než já. Přešla jsem na samotný okraj, kde se voda téměř dotýkala mých špiček bot, a podřepla si. Natáhla jsem k Jokimu, který zhluboka dýchal, ruku.
Já: Pamatuj si, že nestojí za to se obětovat. Kdyby bylo něco špatně, prostě se vynoř. Slib mi to.
Joki: Už jsem ti to sliboval.
Já: Taky… taky tě mám ráda.
Neodpověděl, ještě jednou vydechl a nadechl se, a pak se potopil. Čekaly mě dlouhé minuty nejistoty a strachu. Co budu dělat, když se to nepovede a Joki tam zůstane? Ano, určitě můžu zůstat v kmeni a vychovat tam dítě, ale budou mi to možná dávat za vinu. A nešlo jen o tohle. Vážně jsem ho měla ráda. Ano, stále dělal ty chyby, ale ke mně byl pozorný a laskavý, a navíc jsem úplně nemohla nemyslet na chvíle, kdy jsem se k němu tulila, když mě držel za ruku nebo kolem pasu, nemohla jsem zabránit tomu, aby se mi zrychlil dech nebo rozbušilo srdce. Z jeho strany z toho nikdy nic nebude, miloval jen muže, a možná jen jednoho konkrétního, kdysi dávno, ale musel vědět, co cítím, a neodmítal se mě kvůli tomu dotýkat. Za to jsem mu byla vděčná. Neuměla jsem si představit, že to všechno ztratím.
Co když se to ale povede a on tě zachrání? ? Co pak? Zůstanu žít v kmeni a tebe už nikdy neuvidím? To sotva. Na to jsem tě až příliš milovala. Budu za tebou chodit do Pieni? Neumím si přestavit, že by to fungovalo, a že bys s tím vůbec souhlasil. Bohové. Doteď víceméně nezáleželo na tom, jestli bys schválil můj nový život, jestli bys schválil, koho jsem si vzala za muže, jestli bys pochopil, že láskou mého života budeš navždy jedině ty, ale teď? Jak jsem ti to všechno mohla vůbec vysvětlit? A co naše dítě? Jak mu mám říct, že jsi sice jeho otec, ale nemáš o něj zájem?
Kolem a kolem, toto byl špatný nápad. Nejlepší by bylo, kdyby se Joki vynořil s tím, že se mu to nepovedlo, že se mu to z nějakého důvodu nemůže povést už nikdy, vrátíme se do kmene a všechno bude v pořádku. Zvládnu překonat tu touhu po tobě, tu touhu po romantické lásce. Ne hned, ale zvládnu to. Jenže Joki je teď tam dole a hledá tě. A jestli jsem se něco o náčelníkovi naučila, tak to, že když o něco stojí, pak to také dostane.
Netrvalo dlouho a z jezera se něco vynořilo. Hlava. Ne. Dvě hlavy. Veškerá předchozí opatrnost, abych si nenamočila oděv, vzala za své. Do půl pasu jsem vběhla do jezera a pomohla Jokimu vytáhnout bezvládné tělo. Nahmatala jsem puls. Žiješ. Náčelník lapal po dechu a hrnul se z jezera, ale v ten moment pro mě přestal existovat.
Vytáhla jsem tě na břeh. V ten moment pro mě přestalo existovat všechno. Pootevřel jsi oči a chraplavě zašeptal mé jméno. Rozplakala jsem se, vzlykala jsem do té hrudi, a ty jsi mě držel při sobě. Jak jsem si kdy mohla myslet, že bych se přes tebe mohla dostat? Byl jsi pro mě vším, byl jsi pro mě celý nový život, ten správný, ten, který jsem doopravdy chtěla žít.
Ty: Jsem… jsem rád, že jsem to ještě stihl.
Položil jsi ruku na mé břicho. Pochopila jsem, že mluvíš o našem synovi, a tím jsi mě vrátil do reality. Odtáhla jsem se. Tenhle problém nikdy nezmizel.
Já: Vždyť to dítě nechceš. A to je v pořádku. Jen mi neříkej, že jsi rád, že -
Ty: Lauro. Tam dole… nevnímal jsem všechno. Myslím, že jsem byl v nějaké divné hibernaci. Ale někdy jsem mohl přemýšlet. Měla jsi pravdu. Nemůžu riskovat donekonečna, to, že jsi mě teď zachránila -
Já: já jsem tě ale – (Zabloudila jsem očima ke stínům, ve kterých se Joki skryl, ale ty jsi mě nenechal cokoli vysvětlit.)
Ty: Bude to jiný, s tím dítětem. Ale teď jsem na to připravenej. Spolu to zvládneme.
Sevřelo se mi srdce. Myslel jsi to vážně, to jsem poznala, a bylo to to, co jsem vždycky chtěla, ale jak bych to teď mohla udělat? Stejně tomu dítěti nedáme to, co celá komunita. Nemohla jsem opustit kmen a hlavně Jokiho, ne po tom všem, co pro mě udělal. Nevěděla jsem si rady, proto jsem zavolala náčelníkovo jméno. Opatrně k nám přistoupil a podřepl si k Ristovi, který se zvedl na loktech.
Joki: Budeš tlumočit, Lauro? Takže… Já jsem Joki. Náčelník kmene. Vím, co jsi o mně slyšel, ale to teď nesouvisí -
Já: Zadrž. On o tobě nic neslyšel.
Joki: Ani to, že jsem Tuiva… zneužil?
Já: Ne. Tuivo mu to neřekl.
Joki: A… aha. No, tak -
Ty: Lauro? Kdo to je?
Já (k tobě): Když jsi zemřel, nevěděla jsem, jak pokračovat. Neuměla jsem si představit to dítě vychovávat sama, protože jsem netušila, jak to bez kmene chodí. Do svého jsem se vrátit nemohla, ale Taimi mi nabídla… seznam se s jejich náčelníkem.
Ty: Cože?
Já: Náčelník kmene, do kterého patřila Taimi, Joki.
Ty: Ty… ty žiješ v kmeni?
Já: Nevychovala bych to dítě bez pomoci.
Ty: Ale co když znovu onemocníš?
Já: Tento kmen má mírnější pravidla. Je toho hodně, co ti musím vysvětlit, ale teď bychom se odsud měli dostat.
Natáhla jsem k tobě ruku a ty ses nejistě postavil. Krůček po krůčku. Nejprve tě odsud vyvedeme, a pak se uvidí, co bude následovat. Byla jsem omámená tvou přítomností, to není dobrý stav na to, plánovat budoucnost, plánovat, kudy na křižovatce se vydám, když už nemůžu jít rovně.