Vzkaz 47.
S rychle bušícím srdcem jsem vlezla do narychlo postaveného malého přístřešku, který jsme postavili pro tebe. Strávíš tady jen jednu noc, protože bylo moc pozdě, pak jsem tě spřežením měla vzít nazpět do Pieni. Teď jsi mě ale potřeboval, znovu ses ocitl mezi cizinci, znovu musím být tvým světlem, tak jako jsi byl ty tím mým. A opravdu, když jsem vešla, rozzářil ses.
Ty: Lauro. Pojď ke mně.
Přitulila jsem se k tobě, protože jsme to oba potřebovali, ale jen tím prohloubíme bolest, co budeme cítit. Hladil jsi mě po vlasech a neustále opakoval mé jméno, a já jsem tě nedokázala pustit. Nakonec jsem se ale přece jen odtáhla.
Já: Celou tu dobu, co tu jsem, mě napadlo, co bys na to řekl. Na tohle moje rozhodnutí sem jít.
Ty: Bylo to kvůli tomu dítěti, ne?
Já: Synovi. Budeme mít syna.
Ty: Ty víš… No, jméno už jsi vymyslela?
Já: Popravdě… i kdyby, nevím, jestli bys ho měl znát. (Pustila jsem tě.)
Ty: Cože?
Já: Víš, hlavně jsem přemýšlela, co by sis myslel o tom, že… že jsem si vzala toho náčelníka.
Ty: Ty… to… aha.
Já: Nemilujeme se. Ne tím romantickým způsobem. Ale jestli má mít ten chlapec nějakou budoucnost a nebýt navždy cizincem –
Ty: Zadrž. Ty mi tady říkáš, že sis vzala náčelníka kmene, mluvíš o budoucnosti a tady a chceš… chceš mi vzít syna?
Já: Vždyť ty jsi ho stejně nechtěl.
Ty: Lauro! To je… absurdní.
Já: Ne, není. Přemýšlela jsem nad tím. Takhle je to jedině správně. Já zůstanu tady, to dítě o tobě nebude vědět, a ty začneš nový život v Pieni.
Ty (vzal jsi mě za ruce): Ale já v tom životě chci tebe. I našeho syna. Nebyl jsem připravenej, ale po tom jezeře…
Já: Ty jsi vnímal, co se kolem tebe děje?
Ty: Ne. Ale nějaký myšlenky jsem měl. Jestli chceš říct něco jako já ti říkala, že je nebezpečný se tam potápět –
Já (s mírným úsměvem): Já ti říkala, že je nebezpečný se tam potápět.
Ty: Ty nejsi naštvaná, že jsem to udělal?
Já: Ne. Nebyla jsem. Jenom… ty první týdny po tom, cos umřel, byly hrozný. Dva týdny jsem strávila prací, ale pak jsem se stejně musela vrátit domů a –
Ty: Jaks mě vůbec zachránila?
Já: O tom teď mluvit nechci. Vrátila jsem se a tys tam nebyl a… nemohla jsem pokračovat. Když mi Taimi navrhla, že můžu odejít sem –
Ty: Kdybych byl ty, udělal bych totéž.
Já: No, ty bys měl alespoň šanci, že tě Joki bude milovat.
Ty: Joki? Ten náčelník?
Já: Je gay.
Ty: A-aha. A to je tady v pohodě?
Já: Nevnímají to ani jako možnost. Prostě to pro ně neexistuje.
Ty: Tak jak Joki ví, že –
Já: O tom už vůbec nechci mluvit. Prostě… to tak je. Chci být s tebou, chci se sebrat a vrátit se do Pieni, ale nemůžu. Ale to neznamená, že tě nemiluju. Miluju. Strašně moc. (Rozplakala jsem se.)
Ty: Lauro. Poslouchej. Budu se snažit být tím nejlepším otcem, dobře? Je to moje chyba, že se to stalo, měl jsem ti říct, že ta ochrana není úplně stoprocentní. A nejde jen o to. Po tom, co se stalo, chci být zodpovědnější, a náš syn –
Já: Já to Jokimu nemůžu udělat.
Ty: Udělat co?
Já (s povzdechem): Jsem pro něj dobrá záminka, jak skrýt svou orientaci.
Ty: Je to náčelník. Ať to těm lidem prostě řekne. Nebo ať je nechá vytvářet si teorie, proč je sám. Nemůžeš se obětovat pro jeho dobro ani pro dobro našeho syna. Co když zase onemocníš?
Já: Pak přijmu svůj osud.
Ty: To nemyslíš vážně. No tak, Lau. Pojď se mnou do Pieni.
Já: Já… já nevím. Tohle je svět, který doopravdy znám, chápeš? Tam v Pieni… byla jsem hlavně tvou manželkou.
Ty: Hm, a tady jsi manželkou náčelníka.
Já: Ne. Jsem mnohem víc. Jsem Lovkyně. Budu matka, to je tady mnohem víc než… cokoli. Já tady prostě patřím. Vím, že teď asi řekneš, že patřím k tobě, ale -
Ty: Ne, to by bylo špatný říct. Jenom mám o tebe strach.
Já: Že onemocním?
Ty: Že se zaprodáváš pro štěstí druhých a ani si to neuvědomuješ.
Já: Bohové. Já se tu s tebou loučím a ty myslíš na mě. Nejsi normální.
Ty: Miluju tě, to je celý.
Já: Potřebuju o tom přemýšlet. Sama.
Ty (posmutněle): Jasně.
Navzdory tomu všemu, co jsem ti řekla a co jsem myslela vážně, jsem se k tobě přitiskla a začala tě líbat. Chtěla jsem nám vynahradit všechny ty dny, kdy jsme byli bez toho druhého. Každý polibek to ale jen zhoršoval. Jak jsem tě mohla nechat odejít, když jsem tě stále tak vášnivě milovala a ty jsi miloval mě? Vážně by ses o naše dítě postaral alespoň z poloviny tak dobře jako celý kmen? A vážně jsem tenhle život opravdu chtěla? Musela jsem odejít z přístřešku, přestože celé mé srdce křičelo, ať tě už nikdy nepustím.