1. Něco, co se ti nebude líbit
Snažil jsem se trochu uklidit uvnitř chaty, abych zahnal zničující myšlenky. Možná to nebyl nejlepší nápad, protože úklid byl jednou z těch věcí, které takové myšlenky často vyvolávaly, protože doma byla špatně uklizená místnost jednou z nejčastějších věcí, proč jsem byl trestán, ale už jsem nevěděl, do jaké činnosti se pustit. Nemohl jsem své psy uhnat neustálým běháním, zvláště když ho po naší výpravě měli plné zuby. Kromě toho dnes nebylo zrovna přívětivé počasí. Problém byl ten, že jsem se nudil. A nuda dávala průchod tomu nejtemnějšímu, co jsem se snažil potlačit hluboko do svého podvědomí.
Přál jsem si tady být. Přál jsem si za dnů běžet s větrem o závod a v noci koukat na nekonečné nebe poseté hvězdami a čekat na polární záři alespoň tak krásnou jako tehdy, když jsme slavili Vánoce. Přál jsem si být jen sám se sebou, a v podstatě jsem si i přál, aby některé věci vyplavaly na povrch, abych je mohl oplakat a tím se staly méně tíživými. Nicméně tentokrát to bylo jinak než obyčejně. Nebylo to až tak osvobozující.
Čím dál častěji se mi v hlavě zjevovaly myšlenky na Tuiva a na to, jaké by to bylo, kdyby tady byl se mnou. Sám v sobě jsem se nevyznal. Na jednu stranu jsem si neuměl představit, že bych nebyl sám, neuměl jsem si představit, že bych si s ním dokázal povídat, brát na něj ohled nebo se ho dokonce dotýkat, ale na druhou stranu mi chyběl. Nebylo mi jasné, jak to dělá, ale s ním se celý život zdál o tolik jednodušší. Ne, rozhodně jsem ho nemohl nechat čekat celé tři měsíce. Navíc se mi svým způsobem stýskalo i po Taimi. Sice bych bez ní dokázal vydržet déle než bez něj, ale chyběl mi pocit, že mě má ještě někdo další rád. Navíc si nezasloužila, abych ji nechal samotnou, protože jsem upřímně netušil, jak se k ní Tuivo bude chovat. Na návrat jsem se ještě necítil, nechtěl jsem toho litovat, ale bylo mi jasné, že více než pár týdnů tu nezůstanu.
Musím se brzy vrátit za Tuivem. Často jsem myslel na ten náš polibek. Bylo to zbrklé a spontánní a asi při tom ani jeden z nás nic necítil, ale neuhnul. Věřil jsem, že to zvládneme, že spolu budeme ještě dlouho a všechny problémy společně vyřešíme. U nikoho jiného bych nevěřil, ale mezi námi bylo silné pouto. Nejspíš jsem necítil zamilovanost nebo pobláznění, na to jsem ho znal už moc dlouho, a i když jsem si byl jistý, že on něco takového cítí, u mě to bylo něco hlubšího. Něco, co jsem si sám sobě nazval jako úctu. Ne úctu, která by mi nedovolovala mu odporovat nebo mu říct, že se chová jako idiot. Ne úctu, která by mě nutila k němu bezmezně vzhlížet a věřit, že je ten nejlepší člověk na světě. Úctu, díky které jsem ho měl vážně rád i přes všechny chyby, nebo možná právě pro ně. Úctu, díky které jsem ho obdivoval a plně respektoval. Úctu, pro kterou byl tím nejlepším člověkem na světě pro mě. Těžko říct, jestli se tomu dalo říkat láska v tom romantickém smyslu, ale pravda byla, že mi nevadilo, když na mě sahal, vlastně mi to bylo dost příjemné. Neměl jsem proto důvod se tomu bránit.
Upřel jsem pohled k malému oknu, za kterým se divoce proháněly sněhové vločky. Fascinovalo mě, že i když to vypadalo přinejmenším jako velmi divoký tanec, ne-li bitva, nakonec se všechny části této podívané spojily, aby vytvořily něco nádherného a celistvého jako sníh. Sníh, který dokázal překrýt vše špatné a rozzářit i tu nejtemnější noc. Vzápětí jsem si uvědomil, co dělám. Znovu jsem utíkal do melancholického rozjímaní nad přírodou před realitou. Tuivo tvrdil, že je to jeden z těch lepších způsobů, jak uniknout před ošklivými věcmi, ale já jsem si tím nebyl tak jistý. Jednak jsem to už nepotřeboval, protože jsem doma nebyl bezmála sedm let a nic špatného se už nedělo, a jednak jsem se bál, že už se jednou do reality nedokážu vrátit. Že ztratím kontrolu nad svými myšlenkami i nad svým jednáním. Nevěřil jsem sice, že bych dokázal někomu ublížit, nebo že bych dokázal ublížit sobě, ale nechtěl jsem, aby ostatní lidé museli vidět projev šílenství. I kdybych se nějakým zázrakem udržel v horách a potkal jednoho člověka za rok, tak by ho to stále mohlo poznamenat. Já jsem nechtěl ztratit rozum. To byl další důvod, proč jsem tu nemohl zůstat dlouho. Nejdéle jsem tady byl na začátku, pět měsíců, ale od té doby jsem se cítil od reality ještě odříznutější než kdykoli předtím.
V tom momentě mě cosi vytrhlo z úvah. Někdo zaklepal na dveře, slabě, ale naléhavě. Vyskočil jsem a rychle otevřel dveře. Ovanul mě ledový vítr. Tohle byl přesně ten jeden člověk, který se tu přibližně jednou do roka zjevil. Občas zkrátka někdo zabloudil a chtěl se poptat na cestu nebo se vydal do hor příliš pozdě a potřeboval nocleh. Nevadilo mi to, pokud ten člověk nebyl příliš upovídaný. Nicméně tentokrát mě příchozí zarazil. Byl to ten šaman, který nám pomáhal, ale vypadal zničeně a sešle. Jeho příchod určitě měl nějaký účel, ale trochu mě to vykolejilo.
„Zdravím," vydechl jsem.
„Mladíku," oslovil mě. „Tak jsem tě přece jen našel."
Pousmál jsem se, přestože jsem se bál, proč sem přišel. Říkal přece, že už se nesetkáme. „Chcete jít dovnitř?" navrhl jsem. Čekal jsem, že to odmítne. On však přikývl. Ustoupil jsem, aby mohl vejít. Ztěžka se opíral o svou hůl. Těžko říct, jak dobře se mu s ní pohybovalo ve sněhu, ale zřejmě to mělo alespoň nějaký smysl, protože jinak by ji dávno zahodil. Dosedl ke stolu na vetchou stoličku, kterou jsme tady kdysi dávno stloukli s Tuivem.
Přešel jsem na opačný konec chaty, až k pefi, ve které neustále plápolal oheň, pokud jsem tedy zrovna příliš tvrdě neusnul nebo mi nedošlo dřevo. Přihodil jsem do ohně poleno a sledoval, jak ho plamenné jazyky olizují a mění ho pomalu v popel. Matně jsem vnímal, že kousek ode mě sedí stařec, ale zasekl jsem se v daném okamžiku, zasekl jsem se pohledem na rudozlatém představení. Po chvíli jsem se však skoro až násilně od ohně odtrhl. Teď tady byly důležitější věci než krása plamenů. Přisedl jsem si ke stolu a pohlédl na muže.
„Co se stalo?" zeptal jsem se s obavami.
S mocným povzdechem na mě pohlédl. „Nepopřu to, co jsem vám pověděl minule. Vaše dobrodružství skončilo, nemám již důvod, a i kdybych měl, tak nemám sílu, vás chránit."
„V tom případě nerozumím..."
„Pochopím, když odmítneš. Vůbec si to v takovém případě nevyčítej, je to tvé obydlí a očividně jsi sem přišel, abys byl sám, viď?"
Přikývl jsem. „Jo. Ale nerozumím vám. Co bych měl odmítnout?"
„ Mohu tady zůstat?" Jeho otázka mě zarazila.
„No... na jak dlouho?" otázal jsem se.
„Než odejdu." Zamračil jsem se. Měl jsem dojem, že si ze mě utahuje. „Ach, omlouvám se. Samozřejmě tím myslím, než zemřu." Řekl to s takovým klidem, až mi to vyrazilo dech.
„P-proč byste chtěl zůstávat zrovna tady až do konce, sakra?"
„Protože nechci zemřít sám. Byl jsem sám příliš dlouho, ale neumím si představit odejít uprostřed pustiny. Potřeboval bych někoho, kdo by stál při mně."
„Ale... copak je nějaká reálná možnost, že brzo umřete? Vždyť... jste šaman. A donedávna jste ještě používal asi dost silná kouzla, abyste nám pomohl a..."
„Ano, ano," skočil mi znovu do řeči. „Stále ovládám silná kouzla. Ale má tělesná schránka chřadne. Neumírám jako šaman, jako čaroděj, umírám jako starý muž."
„To není propojený? Ta magická stránka a ta... hm, lidská?" podivil jsem se. Vzpomněl jsem si, jak málo byl oblečený, když jsem ho potkal poprvé. Musel se přece zahřívat magií.
„Jistěže ano. Nemohu říct, že přílišné využívání magie neurychlilo můj skon," pravil a já jsem sklonil hlavu. Mohli jsme za to my. „Ale ne o mnoho."
„Vždyť jste šaman," zopakoval jsem. „Vždyť... s vaši mocí můžete určitě i vracet mrtvé nebo já nevím..."
Zavrtěl hlavou. „Tak to nefunguje, chlapče. Pokud mne tady necháš, postupně ti to vysvětlím."
Byl jsem stále vyvedený z míry, ale nebylo o čem přemýšlet. Pomohl nám hodně, dlužil jsem mu to. A kromě toho, vzpomněl jsem si na náš rozhovor, kdy jsme spolu zůstali sami, protože Tuivo a Taimi ještě spali. Nechtěl jsem si vybavovat detaily, ale věděl jsem, že mě to hodně posunulo. Možná se mi povede si s ním takhle promluvit znovu. „Samozřejmě, že můžete zůstat. Co pro vás můžu udělat?"
„Nebudu ti na obtíž," pousmál se. „Pro začátek, myslíš, že bych mohl dostat nějaké pořádné teplé jídlo?" Ušklíbl jsem se. Nahlas jsem to neřekl, ale měl jsem za to, že moje pokusy jsou pro všechny lidi kromě mě nepoživatelné. Zatímco jsem přemýšlel, co bych mohl zvládnout ukuchtit, do hlavy se mi vloudila sobecká myšlenka. Jak dlouho tady s ním budu muset zůstat? „Málem bych zapomněl na jednu věc," ozval se náhle jeho hlas. Obrátil jsem se k němu.
„Na jakou?" hlesl jsem.
Pousmál se. „Moje schopnosti se pomalu vytrácejí, ale když jsem ještě byl schopný pořádně vidět budoucnost, ukázalo se mi něco, o čem bys měl vědět." Nastražil jsem uši. „Za pár dní se nejspíš stane, pokud Tuivo nepřetvaruje osud, něco, co se ti nebude líbit. Ale neměl bys od toho utíkat."
Zamračil jsem se. „Můžete mi to říct přímo. Je mi popravdě jedno, že ztratím možnost svobodného rozhodnutí, stejně se nedokážu rozhodnout správně. Co se stane?"
Stařec zavrtěl hlavou. „V tomto případě by ti pravda ublížila. Mohl by ses snažit tu věc ze svého života odstranit, a to by nepřineslo mnoho dobrého."
Povzdechl jsem si. „Tuivo to může zvrátit?"
Stařec se pousmál. „A velmi pravděpodobně to udělá. Ale jen bohové vědí, jak to nakonec dopadne. No nic, chlapče. Potřeboval bych si na chvíli odpočinout, pokud by ti to nevadilo."
„Nechtěl jste se najíst?" Starcovy oči pohasly. Náhle vypadal tak unaveně.
„Není mi dobře, mladíku," zašeptal a zbledl. Už jsem se nerozmýšlel.
„Lehněte si do mojí postele, pravil jsem a podepřel ho. S námahou vstal. Snažil jsem se nedat najevo, že byl na mě možná až příliš těžký. Dovedl jsem ho k lůžku a přikryl ho dekami. Do pár sekund usnul. Trochu mě děsilo, jak trhaně oddechoval, ale snažil jsem se nepřipustit si, že by s ním mohlo být něco v nepořádku. Nechtěl jsem věřit, že by vážně kdy mohl zemřít, popravdě mi nějak přišlo, že musí být nesmrtelný. Byl přece tak mocný, nemohl zemřít jako každý druhý starý muž! O co tady šlo?