10. Proč ho neodepíšeš?
Venla následujícího rána odjela, a i když jsem ji nemohl vystát, zůstalo po ní v domě nezvyklé ticho. Nebo možná to ticho zůstalo spíš po Jyrkim. Za okny padal hustý sníh a nikdo raději nevycházel ven. Ani já jsem neměl chuť. Nebylo proč, nechtěl jsem po včerejším hledání město už ani vidět. Nenapadalo mě, co bych mohl dělat. Nakonec jsem skončil na kožešině u krbu a hleděl do plamenů. Ty mě ale neuklidňovaly, nikdy mě neuklidňovaly tak jako Jyrkiho, a teď to bylo ještě horší. Stal se pro mě především během té cesty natolik spojený se zimou, ohněm a vším, co mě teď obklopovalo, že jsem na něj musel myslet.
Snažil jsem se to zastavit, ale po tvářích mi začaly stékat slzy. Nestýskalo se mi tom smyslu, že bych ho chtěl hned teď mít při sobě, vždyť jsme se rozloučili teprve včera, ale pohlcoval mě strach, že tentokrát to bylo naposledy, že už ho nikdy neuvidím. Čekal jsem a možná i trochu doufal, že pro něj to loučení bude těžké, že se mi stočí do náruče a slíbí, že se ještě někdy vrátí, ale on mě před domem ani neobjal. Jen na mě kývl a zkrátka odjel. Natolik mě to vyvedlo z míry, že jsem nedokázal rychle zareagovat a pak už jsem jen mohl sledovat jeho vzdalující se záda.
Měl jsem kolem sebe mnoho lidí, kteří mi na povrchové úrovni byli i podobnější. Oni byli veselí, na první pohled bezstarostní a uměli si zkrátka jen užívat života. Ale i když mě lákalo s některými z nich prohloubit vzájemný vztah, například s Jonim, nikdy bych k nim nedokázal cítit to, co k Jyrkimu. Jyrki probouzel něco, co jsem se v sobě snažil potlačit, ale co jsem byl doopravdy já. Pomáhal mi najít sám sebe.
Na život v Pieni jsem si pamatoval jen velmi matně. Byl jsem zkrátka jen malý kluk a vybavoval jsem si akorát, že jsem sice rád běhal venku s kamarády a hrál si, ale čas od času jsem zkrátka jen chtěl být sám a rozjímat. Lidi to příliš nechápali a rodiče se mi za to smáli, i když ne nijak zle. Nemohli mi něco vyčítat, když jsem je ani nezajímal. Byl jsem jejich omyl. Když jsem pak spadl do rokle a kamarádi mě tam nechali, uvědomil jsem si, že kamarádi, které jsem doopravdy celý život hledal, skuteční kamarádi, by to neudělali. Stáhl jsem se do sebe a nepustil k sobě nikoho z kmene, aby se to už neopakovalo, abych už nevěřil někomu, kdo za to nestál. Po celou tu dobu jsem si dokázal vytvořit bližší vztah jen k několika málo lidem, kteří chápali, že je neberu jako součást kmene, ale jako jednotlivce. Lumikki. Siiri. Tähti.
A pak také Taimi. Taimi byla zvláštní. Na jednu stranu tak poctivě dodržovala všechna pravidla, tolik na nich trvala, ale na druhou stranu se mě vyptávala na můj pohled na svět, neustále se o něm chtěla dozvídat více a více, diskutovala se mnou o tom, jak svět vůbec funguje. Dávno jsme se dohodli, že se nebudeme snažit toho druhého přesvědčit o své pravdě a rozuměli jsme si. To ona mi tam pomáhala přežít, a především, pomáhala mi najít tu hluboko pohřbenou část, tu melancholickou a citlivou. Ale cítil jsem se osamělý, protože ona byla ten jediný člověk, který při mně zůstal, a měl jsem pocit, že jsem o něco přišel.
Když jsme se dostali do Aletasa, rozhodl jsem se tu část znovu zakopat hluboko do země, protože stejně jako v Pieni, lidé neměli pochopení pro debaty o smyslu života a existence. Stal jsem se součástí společnosti, stal jsem se v ní oblíbeným, ale něco mi chybělo, něco, co mě dělalo mnou. Přestal jsem přemýšlet nad otázkami, které mě tolik zajímaly, přestal jsem přemýšlet, proč a jak jsme se tady vzali, kdo jsme a jak můžeme být volní, a ztratil jsem se, rozplynul v ostatních, což bylo přesně to, čemu jsem se v kmeni tolik bránil.
Ale před Jyrkim jsem mohl projevit obojí, mohl jsem projevit všechno, co ve mně bylo, a on mě nenutil, abych vyjádřil, kdo vlastně jsem, abych si vybral jen část své osobnosti. Respektoval mě takového, jaký jsem, nepotřeboval o mě vědět všechno, aby mě pochopil, aby mě měl rád. S ním se mi konečně dařilo se najít, dařilo se mi porazit pocit, že nevím, kam patřím.
Ten den, kdy jsme se poznali, mi ho nejprve zkrátka bylo líto. Chtěl jsem mu jen pomoct s Tittou, nic víc. Ale když už když se rozplakal a já jsem mu řekl, že plakat může, přesně jsem poznal, co se v něm dělo, podle toho, jakým způsobem se zarazil. Už tehdy jsem pochopil, co pro něj něco takového znamená, že mu nikdo nedovolil vyjadřovat pocity. Viděl jsem v něm sebe. Ten pocit sounáležitosti se stupňoval, když nejprve odmítl jít ke mně domů, protože to chtěl zvládnout sám, a když našel mé rány a naznačil mi svou minulost, bylo mi jasné, že v mém životě zůstane hodně dlouho, dokonce možná navždy. A teď byl pryč, protože se neuměl vyrovnat sám se sebou a já jsem už netušil, jak mu víc pomoct.
„Jsi v pořádku?" ozval se za mnou dívčí hlas. Hrozně mě vylekala. „Promiň. Mám jít pryč?" Povzdechl jsem si a obrátil se k ní. „Chybí ti?" uhodla.
„Ne tak docela. Akorát jsem ho možná definitivně ztratil."
„Tuivo, tak proč ho neodepíšeš?" Pohnula se ve mně vlna vzteku, ale nechtěl jsem jí to vyčítat, když se zřejmě upřímně starala, co mi je. Místo toho jsem se nad tím zamyslel. „Nemyslím to zle, ale přišlo mi. že u mě to tak pro tebe bylo jednodušší."
„Jo," hlesl jsem nakonec, když ze mě všechen vztek vyprchal. „Ale jak si můžu být jistej, že jsme se rozloučili naposledy? A i kdyby, tohle není jako u tebe. Chápeš, mám pocit, že bych mohl nasednout na skútr nebo tak, a dojet za ním. Asi by mě pak poslal domů, ale mohl bych s ním strávit pár hodin, než by mě měl plné zuby. Ne dneska, ne zítra, ale prostě někdy. Je to málo definitivní, protože už takhle odešel hodně krát, a mojí hlavě nějak nedochází ten rozdíl. A taky... pořád si myslím, že se za pár týdnů nebo měsíců zase vrátí. A já nevím, asi mi celkově tyhlety jeho odchody začínaj lézt na nervy, protože se prostě už nemusí vrátit a já... ho potřebuju." Objala mě. Opřel jsem si hlavu o její rameno. Nic mi na to neřekla, ale byl jsem vděčný za její blízkost. „Taimi?" oslovil jsem ji nakonec.
„Ano?" hlesla a odtáhla se. Podíval jsem se na ni.
„Jsem rád, že už vypadáš líp." Přejel jsem jí prsty po tváři. „Ta jinovatka už skoro úplně zmizela." Usmála se. Rychle jsem stáhl ruku, když mi došlo, co s ní stále ještě dělá, když se jí dotknu. Taimi ji však chytila do své.
„Tuivo," zašeptala a sklopila oči.
„No?"
„Znamenáš pro mě stále hodně, víš to, že ano?"
Nenapadalo mě, jak na to reagovat. „V jakém smyslu?" vypravil jsem ze sebe nakonec.
„Změnil jsi celý můj život a myslím, že nakonec i k lepšímu. Litovala jsem toho, že jsem se vypravila s tebou, ale myslím, že i kdybych tě nikdy nepoznala, byla bych v kmeni nešťastná."
„Kdybys mě nepoznala, tak ne," hlesl jsem. „V tomhle jsem ti nechtěně strašně ublížil."
Taimi si poposedla. „Nemyslím si. Asi bych nebyla nešťastná, ale nebyla bych to já. A..." Přesměrovala pohled na římsu nad krbem. „Nikdy bychom spolu neprošli všechna ta místa." Pochopil jsem, že hledí na sněžítko, které jsem jí věnoval na Vánoce.
„Ale byla bys spokojená, protože by sis neuvědomovala, že je i jiná možnost. Když nějakou možnost neznáš, tak po ni ani netoužíš," pokrčil jsem rameny.
„Nebo ti něco chybí, ale neumíš to pojmenovat."
Zamračil jsem se. „A tobě něco chybělo?"
Pousmála se. „Trochu ano. Neuměla jsem si to vysvětlit, ale někdy se mi nelíbil hlavně ten princip, že si mám vzít prvního člověka, se kterým si budu více rozumět, nebo také uznávání některých šamanů, kteří mě děsili, nebo jsem nechápala, proč se vůbec stali šamany." To mě překvapilo. Nenapadlo mě, že o tom kdy takhle přemýšlela.
„Když jsme u toho, i ty jsi mi hodně dala. A promiň, že jsem se k tobě na tý cestě choval tak, jak jsem se choval, já byl prostě hrozně zmatenej a vyděšenej. Mám tě rád."
„To je v pořádku," zašeptala. „Já to vím, a právě proto ta kletba ustupuje."
„Fakt?"
„Ano. Ani já jsem se nechovala nejlépe. Byla jsem sobecká a..."
„Taimi, umírala jsi. To je naprosto pochopitelný." Odmlčel jsem se. „Díky za tenhle rozhovor." Konečně pustila moji dlaň.
„Co budeš dělat?" zeptala se. „Myslím ohledně Jyrkiho."
„Počkám pár týdnů. Pak uvidím," pokrčil jsem rameny, jako by mi to bylo jedno, ale jedno mi to nebylo.