11. Nemá to cenu
Seděl jsem na posteli a užíral se nudou. Samozřejmě, že existovala možnost vyrazit se psy na projížďku, ale po tom všem, co jsme zažili v horách, mě bezcílné jízdy už nenaplňovaly. Možná by mi konečně něco dávaly závody, konečně bych pochopil, proč se jich lidé účastní, ale do města jsem se už vracet nechtěl. Chtěl jsem zkrátka zmizet beze stopy. Představa novinových článků s domněnkami, co se se mnou stalo, mi vykouzlila úsměv na rtech, protože mi bylo jasné, že tady mě nikdy nenajdou. Jediní lidé, kteří to budou vědět, byli zároveň jediní lidé, na kterých mi kdy záleželo, a myšlenka na ně mě bude navždy hřát v srdci.
Vstal jsem, abych psům nasypal jídlo do misek v boudě a nějak se tím zabavil. Když jsem ale vešel dovnitř dřevené stavby, sevřelo se mi srdce a do očí mi vyhrkly slzy. Vybavila se mi ta krásná chvíle s Tuivem, když jsme se tady líbali. Vždyť náš vztah ani nestihl pořádně vzniknout, a zase skončil. Odešel jsem i proto, abych mu neublížil, ale nešlo zapomenout na to všechno, co mi řekl, když jsme si ještě mysleli, že to má nějakou budoucnost. Ale nemělo. Moje normální existence neměla budoucnost.
Naivně jsem si myslel, že to dokážu. Že se dám dohromady a že zvládnu existovat ve světě plném lidí bez toho, aby mi každé jejich slovo, každý jejich čin, ubližoval. Myslel jsem, že se uzavřu do své vlastní bubliny, do které pustím jen Tuiva a Taimi, ale tu bublinu stále někdo praskal a snažil se do ní procpat. Například moje matka. Nevím, co si myslela, že se stane. Čekala snad, že se s ní vážně vrátím domů? Že budeme šťastná rodinka? Zaťal jsem pěsti. Stejně za všechno mohla ona. Zničila mi celý život a myslela si, že budu rád za těch pár pěkných chvil, ale to nestačilo. Každý dělá chyby, ale ona udělala tu nejzásadnější. Ona zapříčinila, že ze mě vyrostl pokažený a neschopný člověk. Ale neměl jsem až takový vztek na ni, jako na sebe. Tuivo se vždycky snažil, abych se zlobil především na ni a na Otssiho, ale největší vinu jsem na tom všem nesl já. Kdybych se dokázal chovat tak, jak chtěli, kdybych dokázal být takový, jakého si mě přáli, nic z toho se nemuselo stát. Jenže já jsem to nedokázal.
Nasypal jsem psům granule a něco mě napadlo. Ty hrozné myšlenky se možná přece jen daly na chvíli zahnat. Na okamžik jsem zaváhal, jestli s sebou vzít některé psy, ale nenapadlo mě je na to vycvičit. Chyba. Měl jsem to udělat ještě v Aletasu, zajít za odborníkem, připravit je na to, aby divoce nereagovali na každý sebemenší podnět, ale už bylo pozdě. Musel jsem najet na svůj původní plán. Vzal jsem proutěný košík trychtýřového tvaru, který jsem tady měl připravený už několik let a párkrát s ním i zkoušel lovit, a vydal se k nedaleké řece. Ulovit si ryby pro mě momentálně bylo nejsnazší.
Za chladnějšího počasí by se mi to nepovedlo, řeka by byla plná ker nebo rovnou zamrzlá, ale i do hor se pomalu stěhovalo jaro a proudící voda už dokázala tu krustu rozbít. Na dně nádoby ležel velký kámen, který ji mohl snést až ke dnu. Vhodil jsem ji do ledové vody a sledoval, jak se potápí. Tak jako jsem se potápěl já, když jsem se tehdy ocitl příliš blízko lesu. Možná by bylo lepší, kdybych tam zemřel.
Už dávno jsem se vyrovnal s tím, že světu jsem nic nepřinášel, ale proč tady vlastně být, když mě samotná existence trápila? Myslel jsem, že bez lidí se budu mít dobře, ale vždy, když jsem utíkal do hor moc často, nudilo mě to v nich. A teď jsem se rozhodl tu být už napořád. Možná bych neměl zůstávat v chatě. Možná bych měl vyrazit do hlubin hor, nechat se unášet osudem. Ale byl tu jeden problém. Psi.
Tohle si nezasloužili. Celkově mi přišlo, že jsem špatný psovod, že na ně málo beru ohled, že se o ně špatně starám, a teď bych je měl ještě brát do hor, kde možná nebudou mít dostatek jídla, kde budou muset zase neustále tahat a budou vyčerpaní. Možná dokonce zemřou. Mohl bych zase vzít zásoby, ale zase tolik jsem jich tady neměl, počítal jsem s tím, že budu lovit a psi... nejspíš jsem na ně ani nemyslel. Nejspíš to celé bylo naivní. Vždyť jsem si ani nebyl jistý, jestli umím vyrobit dostatečně dobré zbraně. Žádnou pistoli jsem do hor brát nechtěl, narušoval bych jimi harmonii, a stejně jsem z ní neuměl pořádně střílet. Možná zemřou psi i já. Neměl jsem je tahat ani sem.
Hlavou se mi mihla zvláštní myšlenka. Nejprve jsem ji zahodil, ale neznělo to zase tak špatně. Bylo mi jasné, že mí psi mě mají rádi a možná jsou na mě do určité míry závislí, a z mé strany to bylo stejné, ale já už jsem tady zkrátka být nechtěl. Stejně jsem nijak nemohl být šťastný. Pojedu do Stossy, zaplatím pro psy úkryt v jedné z budek a někoho, kdo se o ně bude starat, a nechám Tuivovi poslat dopis, aby se o ně postaral, nebo je dal či prodal někomu spolehlivému. A aby se někdo postaral o šamana. A pak to všechno ukončím. Do očí se mi draly slzy, ale zároveň se mi ulevilo. Už nebudu muset žít s tím, jak hrozný člověk jsem a jak ničemu nepřispívám a jak neumím žít s lidmi ani bez nich. Bude po všem. Tuivo i Taimi to zvládnou, vždyť už jsme se stejně rozloučili.
Ta myšlenka se mi líbila čím dál tím více. Děsila mě, ale zároveň byla tak uklidňující. Vytáhl jsem z vody koš s několika rybami. Všechny až na jednu jsem hodil psům a sám jsem si ji opékal nad ohněm v peci. Po dlouhé době mi bylo podivně dobře a zároveň úplně mizerně. Vždyť jsem s naprosto chladnou hlavou plánoval tak moc dopředu svůj konec. Jediná věc, která mě však mrzela, byla, že hodím Tuivovi na bedra další břemeno.
Když jsem dojedl, začal jsem se tiše chystat na cestu. Stařec naštěstí spal. Bodl mě osten výčitek, ale dělal jsem to i pro něj. Stejně bych nebyl schopný se o něj dobře postarat. Nedokážu se postarat ani sám o sebe. Vzal jsem zásoby, které by do Stossy měly vystačit, a vyrazil. Někde ve skrytu duše jsem doufal, že se stane něco, co mi ten plán vyvrátí. Že zase potkám někoho, tak jako jsem tehdy potkal Taimi, a budu mu muset pomoct, ale takové věci se v horách téměř neděly. Zarazil jsem se. Proč mě vlastně nikdy nenapadlo převážet skrze hory zásoby nebo něco podobného? Asi by to vyžadovalo více psů, ale mohlo by mě to naplňovat. Ačkoli, mohlo mě naplňovat vůbec něco?
Tuivo mi kdysi řekl, že smrt je cílová páska, ale před ní se dá spousta způsoby změnit průběh závodu. Potrpěl si na podobná obrazná pojmenování, ale většinou jsem chápal, co jimi chtěl říct. Smrt byla prostě konečná, před ní se měly zkusit všechny možnosti. Možná bych se ve Stosse mohl po podobné práci porozhlédnout. Sice jsem si nemyslel, že to k něčemu povede, ale chtěl jsem to udělat. Už pro něj.
Sevřelo se mi srdce. Ano, na závody jsem se chtěl vykašlat, a tím pádem jsem se už nikdy nemohl ukázat v Aletasu, ale možná bych ho přece jen mohl někdy navštívit. A Taimi také. Chtěl jsem žít sám, pryč od lidí, pryč od všeho, ale oni dva mi nikdy nic neudělali, naopak. Bylo mi jasné, že náš vztah s Tuivem mým odchodem skončil, a že už mě nikdy nepolíbí a bude si držet mnohem větší odstup než předtím, ale chtěl jsem ho mít při sobě jako kamaráda. Ano, to by snad šlo. Stanu se doručovatelem, a když mě pošlou do Aletasa, tak je navštívím. Budu alespoň trochu spokojený. Nebyl jsem na život v horách stavený, neuživil bych se.
Zavrtěl jsem sám nad sebou hlavou. Hrozně často se mi měnily názory. Měly by být stálejší, měl bych vědět, co chci. Vždyť už jsem byl dospělý a nezávislý. Možná bych se na to vážně měl vykašlat a uskutečnit svůj původní plán. Můj život se už stejně nikdy nezlepší, na to jsem byl moc rozbitý. Když mě nedokázal úplně dát dohromady Tuivo, o jehož pomoc jsem se pro jeho dobro připravil, tak už nikdo. Nemá to cenu, moje existence nemá cenu. Obrátil jsem na pár okamžiků zrak ke světle modrému nebi. Proč jsem nemohl být prostě jako všichni ostatní?