12. Já jsem to věděl
Slíbil jsem Jonimu, že mu pomůžu vyložit nějaké krabice do skladu jednoho obchodu, který pravidelně zásoboval produkty z jihu. Jen tak bych to nejspíš neudělal, tak nesobecký jsem nebyl, ale slíbil mi, že mi za to něco zaplatí. Potřeboval to mít rychle, prý měl rande. Šel do nového vztahu po hlavě, ale nechtěl jsem mu do toho mluvit. Možná bych se ale měl naučit dělat podobné věci nesobecky. Když jsem zahlédl jeho šedou dodávku, s mírným úsměvem jsem k němu došel.
„Čau," hlesl jsem a poplácal ho po zádech. „Tak... jdeme na to."
„A to ani nechceš vědět, kolik ti za to dám? Jestli ti to za to vůbec stojí?" Zarazil jsem se. Proč se na to ptal?
„No... většina lidí by ti asi pomohla i zadarmo."
„Jo, ale ty takovej nejseš." Vyváděl mě z míry. Možná byl přece jen špatný nápad tady jít. Nakonec jsem jen pokrčil rameny a pustil se do vykládání. Střídavě jsme brali krabice a nosili je dovnitř obchodu se smíšeným zbožím. Nebylo mi sice jasné, na co nám bude odšťavňovač, když jsme byli rádi, že jsme se na severu vůbec k nějakému ovoci a zelenině dostali, natož aby z nich někdo ždímal šťávu a drahocennou dužinu vyhodil. Když jsme se s Jonim setkali u dodávky, poklepal jsem na jednu z krabic, na kterých byl nakreslený.
„Na co to sakra..."
„Lidi jsou divní," přerušil mě. „Chtěj něco jenom proto, že je to z jihu. To sis ještě nezvykl?"
„Jsem tu teprve pět let," zavtipkoval jsem, popadl krabici a ignoroval Joniho zkoumavý pohled. Donesl jsem několik dalších věcí do skladu, ale když jsem chtěl vzít další, položil na krabici svou paži.
„Hele, nebudu naštvanej, když mě pošleš do prdele, vlastně jsi to zrovna s tímhle už párkrát udělal, ale..." Odmlčel se. „Odkud jsi?"
„Co?" vydechl jsem. „Proč... se na to ptáš?"
„Hele, soráč, ale prostě je to divný. Nejsi z jihu, nejsi nikde z okolí, a hlavně to nechceš nikomu říct. Ale nebudu zvědavej. Nevěděl jsem, že tě to až takhle zaskočí." Pustil krabici a já jsem ji tak mohl vzít. Třásly se mi ruce. „Neměl jsem se ptát. Kdybys chtěl, tak už bys mi to řekl." Odvrátil jsem od něj tvář. „Ajaj. Hele, pošli mě do háje nebo něco, ale nemlč. U tebe je to divný."
„Proč se na to ptáš teď?"
„Chceš pravdu?" Přikývl jsem. „Vsadili jsme se s Ylem a když vyhraju, tak mi dá dvacet marek."
Zamračil jsem se. „Počkej, o co v tý sázce šlo?"
„Odkud jsi."
„Proto jsi mi nabídl, ať ti pomůžu. Žádný rande nemáš," vydechl jsem.
Joni se ušklíbl. Jako by čekal, že na to přijdu. „Jo. Jsem vinen."
Protočil jsem oči a vzal další krabici. Oni dva se sázeli pomalu o všechno, ale divil jsem se, že mu to za to stálo. Mlčky jsem nosil další a další věci a přál si, abych mohl jít domů. Byl to špatný nápad. Myslel jsem, že mi to pomůže, že mě Joni přivede na jiné myšlenky, že mě rozesměje, ale akorát mi to připomínalo věci, na které bych nejraději zapomněl. Když jsme měli hotovou zhruba půlku práce, Joni mě oslovil.
„Hm?" zareagoval jsem, ale v tu chvíli jsem naplno chápal, proč Jyrki vždycky upřednostňoval ticho před mluvením. Opřel se o bok nákladního auta.
„Proč mě nepošleš prostě do háje a všechno bude... normální? Nevěděl jsem, že tě to tak hrozně vezme."
„A proč se mě sakra ptáš po pěti letech na tohle?" vyprskl jsem. „Jako bys nevěděl, že ti to neřeknu."
„Proč ne?" zeptal se. Zarazil jsem se. V něčem mi připomněl toho Joniho, kterého jsem poznal, toho Joniho, kterým byl, když mě přijal takového, jaký jsem, ale zároveň mě naučil, jak se chovat, aby mě přijali i ostatní. „Ptám se tě prostě proto, že jsme o tom s Ylermim mluvili. Vždyť jsi skoro na dva měsíce někam zmizel, a neřekl jsi o tom nikomu ani slovo. A všem kromě mě se tak nějak vyhýbáš. Sakra, dokonce i Auri, a to je fakt divný. Máme o tebe starost, tak nás napadlo, jestli jsi nebyl tam, odkud pocházíš."
Nedalo mi to. Věděl jsem, že o mě měli upřímnou starost. Mohl bych mu říct alespoň část. „Úplně původně jsem z Pieni." Joni se zamyslel. Úplně jsem viděl, jak mu v hlavě šrotují kolečka. Popadl krabici a já jsem ho napodobil.
„To je jedno z těch měst přímo v horách, že jo?"
„Jo," kývl jsem. Ruce mě z nošení věcí pomalu začínaly bolet, ne všechny byly tak lehké jako odšťavňovače.
„Jaký to tam je? To musí být hrozně zajímavý, bydlet přímo v horách!"
Pousmál jsem se. „Úplně přesně si to nepamatuju, jsou to spíš záblesky, třeba že jsem se jednou brodil do školy ve vánici po stehna ve sněhu, nebo..."
„Jaký jsi měl ve škole známky?"
„Co?" zarazil jsem se a málem upustil krabici.
„Prostě normálně odpověz, pak ti to vysvětlím."
„No, dobrý, ale já tam chodil tak do osmi."
„A pak?"
Začínalo mi to být nepříjemné. „Pak jsem tam nechodil." Praštil jsem krabicí o zem a snažil se zhluboka dýchat.
„Víš, už delší dobu si to myslím, ale teprv teď se mi povedlo o tom s tebou začít, tak se tě na to můžu zeptat. Takhle, možná jsem úplně mimo, ale když jsi přišel do Aletasa, choval ses... no, divně. Takové ty řeči o vlastním slunci v duši každého či co. Myslel jsem si nejprv, že jsi z nějaký náboženský sekty, a Ylermi si to myslí doteď. A taky máš dost divný kamarády, bez urážky. Teda, ta bělovlasá holka je teď asi tvoje přítelkyně, co? Teda jsem alespoň slyšel, že spolu bydlíte."
„Klepy," protočil jsem oči.
„Takže..."
„Jo, je to pravda. Nebudu ti tvrdit, že nejsme spolu, stejně bys mi to nevěřil."
Joni si sedl na jednu z větších krabic. „Hele, Tuivo, ty se takhle z věcí nevykrucuješ. Věřím ti, že jste kamarádi. Nemá asi kde bydlet, co?"
„Tak nějak," pokrčil jsem rameny.
„Ale to je teď jedno. Nikdo neví, odkud jsi a zjevil ses tu jen tak odnikud. Je ti míň zima než nám všem. A doma máš tu kožešinu, která se dá nosit jak... kabát. Tuivo..."odmlčel se. „Ty jsi žil v jednom z těch horských kmenů?"
Zíral jsem na něj s naprostým nepochopením. Probral jsem se, až když mi rukama zamával před očima. Nemělo smysl lhát, když na to přišel sám. „No... jo," vyrazil jsem ze sebe.
„Jo!" téměř zavýskl. „Já jsem to věděl! A vyhrál jsem tu sázku."
Protočil jsem oči, i když mě znervózňovalo, co ví. „Takže... ti to nevadí?"
„Jak tě to vůbec napadlo? Hele, dáme si kávu a řekneš mi, jak se to všechno stalo, jak ses tam dostal a tak? A byl jsi tam i teď?"
„Já nevím," hlesl jsem. Už jsem si nemyslel, že se stane něco zlého, když to někomu povím, ale bylo to příliš osobní.
„Bylo to dobrovolný?"
„Nic ve zlým, ale proč tě to zajímá?" zeptal jsem se. Konvice tiše pískala a bublala.
„Prostě chci vědět víc. Hele, a jestli nechceš, tak to ostatním neřeknu. Je v pohodě, že je teď nechceš vidět, asi se tam v horách něco stalo."
„Nestraním," namítl jsem. Povytáhl obočí. „Ne kvůli nim." Povzdechl jsem si. „Jenom se pořád vzpamatovávám z toho všeho, co jsem zažil."
„A co jsi zažil?"
„Ono to spolu trochu souvisí. Asi... ti nejprv vysvětlím, jak jsem se dostal do toho kmene, a jindy zase ten zbytek, ok?" Doufal jsem, že když na to přišel v podstatě sám, tak mu můžu prozradit všechno.
„Tak povídej," usmál se Joni a postavil přede mě hrnek s kávou. Ponořil jsem se do svých vzpomínek.
Utíkal jsem, co mi síly stačily, abych dohnal Rista. Natahoval jsem k němu paži, ale on se jen smál. Možná bych se měl pustit za někým jiným, nebo budu mít babu až do konce života. Nicméně začal zpomalovat. Až když jsem ho plácl, došlo mi, že to udělal schválně. Schválně se skoro zastavil, aby mi pomohl. Na jednu stranu mě to potěšilo, ale na druhou to bylo ponižující.
„Utíkej," zazubil se na mě a probral mě tím. Rozběhl jsem se od něj, ale on po mě nešel. Naháněl Leeviho. Pobaveně jsem je sledoval, ale jen do té doby, dokud Leevi nedostal babu. Bylo nutné ucouvnout o několik kroků, aby mě hned nechytil. Jeho rozjařená tvář ale náhle ztuhla. Instinktivně jsem ustoupil ještě více dozadu. „Tuivo, pozor!" zvolal, ale bylo pozdě. Pod svými patami jsem ucítil prázdno. Zakolísal jsem a přepadl přes okraj propasti. Vykřikl jsem. Vzdáleně jsem slyšel volání kamarádů. A pak přišel náraz, který mi skoro vyrazil dech. A další. Někde v polovině mi došlo, že tohle není možné přežít.
A pak se všechno zastavilo. Tvrdě jsem dopadl a zůstal ležet. Celé tělo mi brnělo a chvíli jsem se nemohl ani pohnout. Když se mi to nakonec povedlo, lýtkem mi projela obrovská bolest, která už neustala. Podíval jsem se na něj a rozbrečel se. Viselo v podivném úhlu. Co se to se mnou dělo? Z dálky ke mně dolehl zvuk mého jména. Nedokázal jsem ze sebe dostat ani slovo.
„Hej, on je asi mrtvej," ozvalo se, nejspíš z úst Rista. Další slova mi zanikla v šumu řeči. Chtěl jsem na ně zavolat, ale jakmile jsem nabral vzduch do plic, ozvala se znovu bolest, tentokrát v hrudi. Vydal jsem ze sebe jen přidušené „pomoc", které nemohli v žádném případě slyšet. Odcházeli. Určitě šli pro někoho, kdo by mě mohl zachránit.
Pootočil jsem hlavu. Nebyl jsem úplně dole, pode mnou se rozkládala mnohem bezednější hlubina. Nade mnou se rozkládalo šedivé nebe. Možná bude sněžit, ale skrze strmé stěny Liščí rokle se sem žádný sníh nedostal. Zkusil jsem se znovu pohnout, ale bolest mi to znemožňovala. Měl jsem něco zlomeného? Slyšel jsem, že lidé, kteři si něco zlomí, tou části nemůžou pohnout. Já jsem mohl pohnout jen rukama a pravou nohou, ale to mi bylo k ničemu, když jsem nemohl zvednout trup. Chlad mi pronikal přes kůži a roztřásl mě. Plakal jsem, snažil se volat o pomoc, ale jenom jsem si tím ubližoval.
Po pár hodinách, jak jsem usuzoval podle pohybu slunce, asi po třech, mě začala dost trápit žízeň, ale neviděl jsem žádný zdroj vody. Tam nahoře, tam byl sníh, ale tady nic, ani vločka, ani jediný tekoucí pramínek. Bolest neustávala, a navíc jsem ani neměl kam jít, všude kolem mě byla prázdnota, uvízl jsem na nějakém balkóně. Určitě umřu a kluci se stále nevraceli. Nechali mě tu. Těžko říct, co pověděli rodičům a zbytku města, ale bál jsem se, že už nikdo nepřijde. Rozvzlykal jsem se.
Netušil jsem, jak dlouho jsem plakal, než se ozvaly hlasy. Mluvily nějakým podivným, ale pěkným jazykem. Snažil jsem se znovu křičet o pomoc. „Katso!" zvolal jeden z nich. Když jsem na sobě ucítil jejich paže, omdlel jsem vyčerpáním a žízní. Probral jsem se až zabalený do teplých kožešin ve stanu šamanů.
„Nikdy jsem se nedozvěděl, jak se tam dolů dostali a co tam dělali, ale byli to lovci z toho kmene," vysvětlil jsem Jonimu, když jsem odvyprávěl vzpomínku. „Zachránili mi život."
On ještě hodnou chvíli mlčel. „Ty vole. Fakt mohlo být po tobě."
„Jo," kývl jsem.
„Jak dlouho jsi tam pak ještě zůstal?"
„Deset let," odvětil jsem a dopil poslední lok kávy.
„Z vděku?"
„Spíš jsem nevěděl, kam jinam jít, protože rodiče na mě vždycky strašně kašlali, a vykašlali se na mě i kamarádi, i když chápu, že jim bylo osm. A tam jsem poznal Taimi."
„Takže ona je z kmene?"
„Jo. Narodila se tam a vyrůstala."
„A Jyrki Järvinen taky?" Povytáhl jsem obočí. „No tak, já vím, že jsi byl v těch horách s ním. Víš, že i tak o něm není moc zpráv, ale v době, kdy jsi byl pryč, utichly úplně."
Zavrtěl jsem hlavou. „Ten ne. A vůbec, nemluv o něm."
Joni se pousmál. „Máš ho rád, že jo?"
Do očí mi vstoupily slzy, které jsem jen tak tak rozmrkal. „Moc se staráš."
„Tuivo, co je?" Zaťal jsem pěsti.
„On odešel."
„Jyrki?" Přikývl jsem. „Kam?"
„Do hor."
„Zase? Co tam pořád děláte?"
„On tam vypadl už několikrát, trénovat se spřežením a tak, ale teď odešel definitivně."
„Proč?" Pokrčil jsem rameny.
„Já nevím. Není správný ti vyprávět jeho příběh."
„To chápu, ale očividně tě to hodně sere." Měl jsem to nechat být, pomoct mu donosit krabice a vrátit se domů, ale jeho soucitný výraz mě odzbrojil.
„Já ti to v podstatě říkal, když jsem ti šel vrátit ten skútr. Jeho rodiče ho týrali a jeho matka se teď rozhodla za ním přijet. A on to setkání s ní nějak nedal a teď si myslí, že to znamená, že nedokáže normálně žít mezi lidma, ale... tohle by prostě rozhodilo každýho. On je na sebe moc přísný."
„Kurva. Už nikdy o něm neřeknu, že je divný," zašeptal.
„V pohodě, nevěděl jsi to."
„Tak ho donuť jít k nějakýmu psychoušovi nebo tak. Asi na tebe dá."
„Nechce, asi. Prý by byl za slabocha."
„Ale tohle přece není slabost, to je..."
„Já vím! To už je teď stejně jedno. On chce být až do konce života sám a já to musím respektovat."
„Jenom aby ten konec života nebyl moc rychle." Zděšeně jsem na něj pohlédl. „Promiň, ale tohle mi zní, jako že chce v těch horách umřít. Už jsem to zažil."
„Co?"
Povzdechl si. „Moje první holka to měla dost podobný. Rodina ji zrovna moc nepodporovala, a ona už neunesla jejich výčitky a tak. Řekla mi, že jede na nějaký čas do hor, a už se nevrátila. Až později mi došlo, že tam jela umřít."
Dost mě to vzalo. „Joni..."
„Ne, to je v pohodě."
„Řekneš mi to někdy celé?" hlesl jsem a donesl do skladu jednu z posledních krabic.
„Jo, někdy jo. Ale teď ohledně toho Jyrkiho..."
Mávl jsem nad tím rukou. „On už do nich vypadl hodně krát. Ty ho neznáš."
Joni si povzdechl. „Vzal si sebou nějaký zásoby?"
„Moc ne, ale on říkal, že bude žít z toho, co hory dají. Chtěl už to udělat dlouho."
„Hele, nechci být zlej, ale..."
„On se nezabije," prohlásil jsem, ale zasel ve mně semínko pochybností.