2. Na to je pozdě
Vzal jsem si od Taimi šálek čaje a snažil se nevšímat si jejího vražedného pohledu. Bylo mi jasné, že jí to bude vadit, ale já jsem chtěl alespoň na chvíli zapomenout na obrovskou prázdnotu, kterou jsem cítil. Bylo mi smutno a měl jsem pocit, že můj život ztratil veškerý smysl. Nebylo to jen kvůli tomu, že mi chyběl Jyrki, spíš jsem neviděl smysl v ničem, co jsem dělal. Příliš jsem se teda nebránil, když mi večer psovodi, kterým jsem za celkem slušné peníze vyvenčil psy, když museli něco zařídit, nabídli, ať s nimi posedím a popiju nějaký alkohol. Alespoň na chvíli mě to vytrhlo ze stereotypu.
„Ty si myslíš, že na něco zapomeneš, Tuivo?" zeptala se Taimi. Znělo to hodně chladně, ale nic jiného jsem ani nečekal.
„Nechtěl jsem zapomenout. Jenom se napít s kamarády." To nebyla tak docela pravda, ale jí bych to nevysvětlil.
„Takže ty označuješ jako kamarády lidi, které jsi viděl poprvé v životě?"
„Taimi," zaúpěl. „Já se teď fakt nechci hádat."
„Jistěže nechceš, bolí tě hlava," ušklíbla se. „Za což si můžeš jen ty sám. Protože..." Náhle se zarazila, protože se ozvalo zaklepání na dveře. Taimi na mě vyděšeně pohlédla. Od Jyrkiho jsem byl dobře naučený, že takový výraz znamená, že budu muset otevřít já, protože oni se báli s kýmkoli mluvit. Se zaúpěním jsem vstal z postele. Vzal jsem do ruky poloprázdnou láhev medoviny ze včerejška, abych ji cestou vyhodil. Bylo mi líto se jí zbavit, ale bude to tak lepší. Na alkohol už jsem neměl ani pomyšlení.
Otevřel jsem dveře. Čekal jsem nějakého kamaráda, pošťáka, kohokoli, ale ne drobnou, hnědovlasou a očividně zoufalou ženu ve středním věku, která přede mnou stála. Něco v její tváři mi připadalo známé. Viděl jsem ji už někdy? „Dobrý den," hlesl jsem a nenápadně pohlédl na Taimi, která pokrčila rameny.
„Dobrý den," odpověděla tiše a vystrašeně. Bylo mi jí líto. Chtěl jsem ji pozvat dovnitř, ale vypadalo to, že se odhodlává něco říct, takže jsem ji raději nepřerušoval. „Jyrki Järvinen?" Zamračil jsem se. Proč by někdo sháněl Jyrkiho? Bylo nejspíš pochopitelné, že se nejprve dostala ke mně, Jyrki za sebou mnoho stop nenechával, ale právě proto jsem nechápal, proč by ho vůbec někdo hledal.
„Ten tady není." Založil jsem si ruce na prsa.
„Ale znáte ho," namítla. Znovu jsem se zadíval na její tvář. Začínal jsem chápat, co je mi na ní povědomé.
„Vy jste nějaká jeho příbuzná?" Nevědomky jsem jí zamával před očima láhví. Až když na mě nevrle pohlédla, uvědomil jsem si, že jít k někomu s alkoholem v ruce nevytvoří právě nejpůsobivější první dojem. Přešel jsem k popelnici a láhev tam vhodil. Zrovna v okamžiku, kdy se sklo roztříštilo o dno plechové nádoby, se roztříštil i můj mozek a lehká kocovina za to tentokrát nemohla. Mohlo za to, co prohlásila ona žena.
„Jsem Venla, Jyrkiho matka. Hledám ho už několik let, ale teprve teď jsem přišla na to, že by mohl být v tomhle městě. Vy ho znáte?"
„Proč... Sakra, ne. Víte co?" mumlal jsem si víc pro sebe. „Nezajímá mě, proč tu jste. Zase můžete jít." Dříve, než stihla zareagovat, jsem rychlými kroky došel do domu a třískl za sebou dveřmi. Opřel jsem se o ně a zhluboka dýchal.
„Co se stalo?" zeptala se tiše Taimi. Zaklepání se ozvalo znovu. Zaťal jsem pěsti. Musel jsem zvládnout svůj vztek. Taimi ke mně přešla a objala mě. Chytil jsem se jí tak pevně jako námraza kovu. Snažil jsem se zhluboka dýchat. Taimi však za mými zády otevřela dveře. Než jsem stihl cokoli říct nebo udělat, popostrčila mě a ukázala ženě, aby vešla dovnitř. Co to dělala? Vždyť to byl můj dům a tu nestvůru jsem tady v žádném případě nechtěl. Zůstala stát před prahem a nervózně se hryzala do rtu. Zvažoval jsem všechny možnosti, ale Taimi to vyřešila za mě.
„Sedněte si tamhle ke stolu," pobídla ji. Nejspíš se budu muset konfrontovat se situací. „Chcete čaj nebo kávu?" nabídla jí. „Nebo cokoli jiného?"
Žena na mě bázlivě na pár sekund pohlédla. „Chci najít svého syna. Znáte ho?"
Už jsem to nevydržel. „Po tom všem, co jste mu udělala?" Obě ženy na mě vykulily oči, ale já jsem si užíval pocit, že konečně můžu něco vyčíst člověku, který Jyrkimu tolik ublížil. Jen jsem pro to nenacházel správná slova. „Vůbec nevíte, jak se doteď trápí kvůli vaší blbé zamilovanosti," zavrčel jsem. „Ani v nejmenším nečekejte, že vám řeknu, kde je."
Žena sklonila hlavu. „Já už jsem se rozvedla. Už vím, že můj manžel byl špatný." To mě překvapilo. „Je už to dlouho, ale Jyrkiho se mi zatím nepodařilo najít. Chci se mu omluvit a všechno vrátit do pořádku. Je v tomhle městě?" S očima zalitými slzami pohlédla na Taimi.
„Ne," odvětila Taimi smutně.
„Ale vy ho znáte," hlesla.
Praštil jsem do stolu. Nadskočila. „A dost!" zakřičel jsem. Až když sebou trhla, došlo mi, že bude mít s křikem nejspíš podobný problém jako Jyrki. Bylo mi to ale jedno. Zasloužila si to. „Váš syn vás nenávidí za to všechno," prskl jsem. „Můžete za to jenom vy. Jste sobecká, protože kdybyste nebyla, tak byste nikdy nenechala někoho takhle mu ublížit."
„Tuivo," zašeptala Taimi prosebně. Vrhl jsem po ní vražedný pohled. Rozhodně jsem nehodlal přestávat.
„Nemá vás proč chtít ještě vidět," hlesl jsem. „Prosím. Teď si můžete v klidu žít s nějakým chlapem, který vám pomalu ani nedovolí dojít se vysrat." Odmlčel jsem se. „Vypadněte."
„Ne!" vykřikla Taimi. Venla se schoulila na židli. Na malou chvíli mi jí bylo líto, ale pak jsem si připomněl, co je zač. Zachytil jsem Taimiina pohled. Chtěla se mnou mluvit. „Zůstaňte tady. A počkejte." Popadla mě za paži a vytáhla mě na mráz.
„Zbláznil ses?" vynadala mi.
„To ty ses zbláznila. Haló, je to Jyrkiho matka. Moc dobře víš, že za to, jak se chová, může ona."
„Ne. Může za to její manžel. A i ten pro to jistě měl nějaký důvod, protože lidé nebývají zlí, jen..."
Povzdechl jsem si. „Taimi, jediný důvod je, že to byl magor, protože se při bouračce praštil do hlavy a nějak se mu to tam pomotalo."
„Bouračka?"
Protočil jsem oči. „Autonehoda. Já ti to někdy vysvětlím, ale auto prostě udělá prásk do jinýho auta, do stromu nebo tak, a je to." Zamračila se. „Bohové, to je jedno. Prostě, ona věděla, že je to magor, jenom se slepě zamilovala, a sobecky kvůli tomu ublížila svýmu synovi. A já ji tu nechci."
„Ale chce to napravit, Tuivo," namítla. Protočil jsem oči.
„Na to je pozdě."
„Ne. Nikdy není pozdě. Zavedeme jí k jeho chatě."
„Co?! Ne, ne a ne, Taimi! Umíš si představit, co by to s ním udělalo?"
„Jenže tohle se musí vyřešit."
„Prostě je ti tý ženský líto, přiznej si to."
Založila si ruce na prsa. „V tom to není. Myslím, že Jyrki se přes to přenese jedině tak, že si o tom s ní promluví."
Zachechtal jsem se. „To je kravina. Vůbec mu v tomhle ohledu nerozumíš. Tohle ho akorát dorazí."
„Nemyslím si."
„Ale já to vím," namítl jsem.
Zavrtěla hlavou. „Stejně mi nezabráníš v tom, abych ji vzala do hor." Na okamžik mě to vyděsilo, ale pak jsem si uvědomil jeden základní fakt.
„Jenže ty nevíš, kde je ta Jyrkiho chata." Zarazila se a vykulila oči.
„Tuivo..."
„Ne. Na to zapomeň."
„Jen zase odmítáš udělat to, co po tobě druzí chtějí."
Ušklíbl jsem se. „Spíš nechci ublížit člověku, kterého mám rád, a který mimochodem tak trochu chce být sám."
Povzdechla si. „Víš, že to také děláš jen pro to, že někoho miluješ? Stejně jako ona. Chceš Jyrkiho za každou cenu ochránit, takže si ani nepřipustíš možnost, že by mu setkání s matkou třeba mohlo pomoct." Odmlčela se. „Ta žena tady zůstane do té doby, než se vyprávíme k chatě."
„Je to můj dům," namítl jsem.
„Tak vyhoď i mě." Zaskřípal jsem zuby. Dobře věděla, že to neudělám. Málem jsem jí na to něco odsekl, ale pak jsem si přehrál v hlavě, co mi řekla o mojí vlastní zamilovanosti. Nemohla mít náhodou pravdu, kterou jsem si jen nechtěl připustit? A kromě toho, musel jsem si dávat pozor, abych se s Taimi až moc nedohadoval, aby to zase nespustilo tu kletbu. S povzdechem jsem se vrátil do domu a přisedl si k zjevně před chvíli plačící Venle.
„Má chatu v horách," prozradil jsem jí. Podívala se na mě. Překvapilo mě, jak moc ten pohled byl nenávistný. „Totiž, on závodí se psím spřežením..."
„Já vím," odsekla.
„A v horách je trénuje," pokračoval jsem, abych se nemusel rozčilovat. „Pokud ho chcete vidět, musíte tam jít se mnou."
„A se mnou," ozvala se Taimi za mými zády. Příliš jsem nerozuměl tomu, proč by se tam chtěla vypravit znovu, ale možná se jen bála zůstat tady sama.
„Ale nebude vás chtít vidět. On teď vlastně... tak trochu nechce vidět nikoho."
Usmála se. „Vždycky byl takový tichý a rád byl sám."
„Jako by měl na výběr, když nikoho nezajímal," ušklíbl jsem se.
„A vy jste vlastně kdo? Odkud ho znáte?" těkala mezi námi Venla pohledem. Možná to bylo příliš, ale nějak jsem měl chuť ji co nejvíce vyvést z míry, protože si to zasloužila.
„Tady Taimi je jeho kamarádka. A já jsem Tuivo. Chodíme spolu." Užíval jsem si ten pohled, jak jí v hlavě pobíhají zmatené myšlenky. Taimi nade mnou zavrtěla hlavou, ale to mi bylo jedno.