21. Neexistuje dobře nebo špatně
Tuivo s někým telefonoval, a když k nám došel, nejistě se usmíval. Vzhlédl jsem na něj od karet, které jsem zrovna učil Taimi hrát, a čekal, co nám řekne. „Volal jsem si s kamarády," prohlásil. „A půjdu s nima ven."
„To nám nemusíš oznamovat," odpověděla plavovláska. „Jyrki, stále zapomínám. Mitä se on?" Pochopil jsem, že neví, jak se používá karta, kterou mi ukazovala.
„To je dáma. Můžeš jí změnit na jakoukoli barvu, když ji teď hodíš na hromadu."
„Děkuji," usmála se.
„Vím, že vám to nemusím oznamovat," vložil se Tuivo do našeho rozhovoru. „Ale jestli chcete, můžete jít se mnou."
„Jyrki, myslím, že bys mohl," prohlásila Taimi. Protočil jsem oči.
„To platí i pro tebe, Taimi," usmál se Tuivo.
„Vážně?"
„Jo, vážně. Tak půjdeš?"
„A nebude jim to vadit?"
„Vědí, že tady žiješ se mnou a Jyrki už tak nějak taky." Zamračil jsem se.
„Zase se přesunu na ubytovnu, jestli..."
„Na to zapomeň. Stejně si to teď moc nemáš z čeho zaplatit." Štvalo mě, že má pravdu.
„Tobě taky docházejí peníze."
„Já vím. Ale já od zítřka zase pomáhám u závodů." Bodlo mě u srdce. I když to byly neskutečně hloupé myšlenky, možná se u závodů spřátelí s někým novým a na nás se vykašle. Možná by to tak pro něj bylo lepší. „Jyrki, no tak, nemusíš být zlej. Jenom jsem se vás normálně zeptal."
„Promiň, já prostě... nechci vám být na obtíž," vyrazil jsem ze sebe.
„Nejsi. Pojď s námi," prohlásila Taimi. „Budu moc ráda, protože nebudu sama, kdo se bojí."
„Nemáte se čeho bát," pronesl Tuivo.
Se strachem jsem na něj pohlédl. „Znám ty kamarády?"
Nejistě se usmál. „Asta a Auri." Matně jsem si vzpomínal. „Tak pojď." Natáhl ke mně ruku. Nepřijal jsem ji, nechtěl jsem, aby mi musel pomáhat i ve vstávání. Oblékli jsme se a nechali se Tuivem zavést k malé kavárně. Alespoň že nechtěli pít alkohol, nebo alespoň ne nekultivovaně, jinak by šli do hospody. Vešli jsme dovnitř. Tuivo se rozhlédl a zazubil se na vysokého černovlasého muže a malou zrzku u jednoho z malých kulatých stolů. Tuivo si k nim přitáhl židli odvedle a já a Taimi jsme se posadili na zbývající dvě. To ovšem znamenalo, že jsme sobě byli dost blízko.
„Taimi a Jyrki, oba je znáte," prohlásil Tuivo. Asta se zamyslel, ale Auri hned přikývla. „Tak co je novýho?"
„Naučila jsem ho pít hořkou kávu," zazubila se Auri. Asta jen protočil oči. Byl jsem si jistý, že spolu stále ještě jsou.
„Ok, mám to brát tak, že se nic špatnýho nestalo?"
„Špatnýho ne, hele, ale jednu novinku máme." Asta chytil dívku kolem ramen. „Budem se brát."
„Wow," vyhrkl Tuivo. „Kdy?"
„Už někdy začátkem jara. Přijdeš na svatbu, že jo? Pak ti pošlem pozvánku. Teda vlastně klidně vám všem." Sklonil jsem hlavu. Na svatbu jsem jít nemohl, nechtěl jsem jim to pokazit.
„Tak fajn," usmál se Tuivo. „Přeju vám to." Přistoupil k nám číšník. Trochu se divil, když jsme si všichni objednali černou neslazenou kávu.
„A co ty? Nějaká známost?" zeptala se Auri. Bylo to zase tady. Snad jim Tuivo neřekne pravdu, nechtěl jsem se teď bát, že to nepochopí nebo že to budou řešit.
„Hele, teďka jsem byl v horách. Měli jsme nějakou práci ve Stosse a pak i v Pieni."
„Jo, Joni se o horách zmiňoval. Co to bylo za práci?" zeptal se Asta.
„Doručování zásilek," kývl na mě. Nejraději bych se propadl pod zem.
„Jasně, máš i ty dopravní sáně," prohlásila Auri směrem ke mně. „Ale na tenhle závod nejseš registrovanej, koukala jsem se." Překvapilo mě to. „Nečum tak, fandím ti."
Zamračil jsem se. „Já... ne, fakt se nezúčastním."
Zrzka se ušklíbla. „Zrovna ty k tomu asi víc neřekneš, co? Víš, jak je blbý fandit někomu, o kom nic nejde zjistit? Ale jedno vím jistě, alkoholik nejsi, co?" narážela na novinové zprávy. Na stůl nám přistálo pět velkých šálků.
„Ne," usmál jsem se a sklonil hlavu.
„Víš, já si pamatuju, jak jsme spolu byli v hospodě," prohlásila. „Ale upřímně to není ten důvod, proč jsem ti začala fandit. Líbí se mi, že na sebe nestrháváš pozornost a že jsi takovej tajemnej, je to prostě něco jinýho, než co dělají ostatní závodníci. Je to prostě opravdová skromnost. Víš vůbec, že jsi fakt dobrej?"
Konečně jsem vzhlédl k jejím modrošedým očím. „Trávím v horách hodně času. Na mým místě by byl dobrej každej."
Tuivo se zasmál. „On si to nepřizná."
„Víš, Auri, já vlastně..." Polkl jsem. „Asi do mě vkládáš naděje zbytečně. Spíš s tím chci skončit."
Zarazila se. „Proč?"
„Víc mě baví prostě... jezdit v horách, možná bych mohl převážet ty zásoby, ale závodit... nechci. Nemám asi soutěžení v krvi." Chvíli přemýšlela.
„Jo, to asi chápu."
„Někdy tě svezu, jestli chceš."
„Ano!" vykřikla, až upoutala pozornost žen u vedlejšího stolu. „Ano, prosím! Vždycky jsem chtěla jezdit, ale psi ze mě moc nemají respekt."
„Je na ně moc mírná," broukl Asta. Nedalo mi to.
„Člověk nemusí být na psy tvrdej, aby ho poslouchali. Netvrdím, že to nefunguje, ale pak je to spíš založené na strachu. Já si s nima vybudoval přátelskej vztah a berou mě vlastně jako vůdce smečky." Tuivo s úsměvem přikývl.
„Jo, ale mě berou spíš jako ten poslední článek," odvětila Auri.
Netušil jsem, jestli je to dobrý nápad, ale Auri mě zaujala svým nadšením. „Můžu ti ukázat, jak to s nima dělám já."
„Ááá, já se nemůžu dočkat!"
Usmál jsem se. „Tak se někdy domluvíme."
„Hele, dobrý způsob, jak zůstat sám s holkou, ale jestli jede ona, jedu i já," prohlásil Asta a všechno tím zkazil.
„A je to tu zase," protočila Auri oči.
„Pro mě za mě. Ale kdyby tě to zajímalo, tak tohle fakt nemám zapotřebí. Už někoho mám." Tuivo pobaveně povytáhl obočí. Neplánoval jsem nic vyzradit, i když jsem čekal, že se budou vyptávat.
„Znám ji?"
„Není odsud," zašeptal jsem.
„Pak není co řešit. Jestli mě nenecháš jet samotnou, tak žádná svatba nebude." Tuivo se zasmál, ale z jeho pohledu i ze způsobu, jakým to Auri řekla, mi přišlo, že to myslí vážně. Nejspíš jsem byl jen nezkušený ve vztazích, ale přišlo mi to nesprávné.
„Tebe jsem dlouho neviděl," přesměroval Asta pozornost na Taimi. „Už jsem si pomalu myslel, že jsi odsud navždycky odjela." Něco mu odpověděla, ale já už jsem je přestal vnímat. Ztratil jsem se v úvahách o tom, jestli jsme i my nedělali něco podobného. Zachytil jsem Tuivův tázavý pohled. Sklonil jsem hlavu, aby náhodou nepoznal, o čem přemýšlím.
„Hele," prohlásil Tuivo tak tiše, aby nás vnímala sotva Auri a to zřejmě ještě nezřetelně, soudě podle jejího nepřítomného pohledu. Zřejmě mu šlo o to, aby se nad tím nikdo nezamýšlel. „Mám chuť na ten koláč, co prodávají u pultu. Půjdu si jeden objednat."
„Mně taky," pochopil jsem jeho hru.
„I pro mě," prohlásila Auri.
„Hele, Taimi, Asto, koláček?" Taimi opatrně přikývla a Asta zavrtěl hlavou a věnovali se dále povídání si, pokud jsem to správně postřehl, o lavinách.
„Sám je neunesu," prohlásil Tuivo. „Jyrki, pojď mi pomoct." Poslechl jsem ho. Když jsme se vzdálili od stolu, začalo se mi trochu volněji dýchat. „Chceš jít domů?" zeptal se.
„Cože? Ne, ne... ono... to bylo fajn."
„Taky mi to tak přišlo. Ale teď už není, co? Je toho už na tebe moc?"
„Ne, já nevím. Spíš jsem... rozhozenej. A už je nedokážu moc vnímat."
Tuivo objednal koláče a obrátil se na mě. „Co to vyvolalo?"
„To je jedno."
„Jyrki," zaúpěl. „Prosím, řekni mi to."
„Já..." povzdechl jsem si. „Je to pitomost." Tuivo stále vyčkával a podal mi dva první talířky s koláčem. „Jak Asta začal s tím, že sama se mnou jet nemůže..."
„Většina lidí prostě žárlí," zasmál se.
„O tohle nejde. Ona mu pak odpověděla, že nebude svatba, a... nevím, je mi z toho smutno. Nepřipadá mi to v pohodě."
Tuivo se zamyslel. „Ani mně. Ale my si to uděláme po svým, jasný?"
„Co když taky děláme něco špatně?"
„Myslím si, že tady neexistuje špatně nebo dobře, jde jenom o to, aby to oběma vyhovovalo." Přikývl jsem. To znělo rozumně. „Netrap se. Oni si to vybrali, a buďto se rozvedou, nebo jim to takhle bude sedět a budou šťastní." Odmlčel se a vzal druhé dva talíře. „Ale nedivím se, že tě to rozhodilo, i já jsem se trochu zarazil. Sníme koláč, dopijeme kávu a můžeme klidně domů, jo? A i když řekneš ne, tak já bych celkem šel, asi s nima nechci trávit víc času."
„Tak jo," usmál jsem se a krátce mu stiskl ruku. Bylo mi o něco lépe. Když jsme se zase posadili ke stolu, všiml jsem si, že všichni jsme už trochu znudení. Když jsme dojedli a dopili, přišlo mi to tak akorát.
„Mně se to líbilo," prohlásila Taimi, když jsme osaměli.
„Mně taky," odvětil jsem. „Jako celek to bylo fajn."
„Takže ještě dáte mým kamarádům šanci?" ujišťoval se Tuivo s úsměvem. Došlo mi, že v mém případě nejde jen o jeho kamarády. Možná bych měl dát ještě jednu šanci lidem obecně.