6. To dokáže málokdo
Nastal večer a musel jsem se znovu dostat do města. Naposledy jsem k sobě Jyrkiho přitiskl. Nechtěl jsem se s ním znovu loučit, ale doufal jsem, že se zase zítra nebo maximálně za pár dní opravdu uvidíme. Vypadal sklesle, že odjíždím, takže zřejmě nebude mít nic proti. Když jsem vzal kanystr, abych doplnil benzín, vzal mě za ruku a trhl hlavou do strany, nejspíš aby něco naznačil.
„Co je?"
„Nebyla na to příležitost."
„Na co?" stále jsem nechápal.
Zatáhl mě do obrovské psí boudy, kde momentálně ležela jen Reima a štěňata. Museli jsme vejít skrčení, ale to nevadilo. Ne když mě natiskl na dřevěnou stěnu vyhřátou malou pecí. Teprve když mi dal první pusu, mi došlo, co měla znamenat jeho slova. Chtěl jsem mu na to říct nějakou vtipnou poznámku, ale nic mě nenapadalo. Vnímal jsem jenom teplo a jeho rty, a to, že by mohl udělat cokoli, kdyby chtěl. Neměl jsem se mu jak bránit. Ale on by to neudělal, a ten pocit vzrušení smíchaný s naprostou důvěrou mě rozechvíval zevnitř. Jenom kdyby pak nepřevládl iracionální strach.
„Už musím jít," zasmál jsem se a snažil se znít tak, že se nic neděje. „Jestli nechceš, abych se někde zabil, až bude úplná tma." Odtáhl jsem se.
„V pohodě?"
„Jo. Prostě už jenom musím."
„Není to v pohodě."
„Je. Tohle není tvoje chyba."
„Neměl jsem..."
„Opovaž se si to vyčítat. Bylo to hezký," odpověděl jsem a pohlédl na něj, aby viděl, že to myslím vážně. Protože ono to bylo hezké. Jyrki nemohl vědět, že nikoho jiného bych to udělat nenechal, a že jsem rád, že to udělal. Netušil jsem, jak mu to říct, tak jsem mu dal pusu a doufal, že to pochopí i beze slov. Zvedl jsem se.
„Tuivo?" zavolal za mnou, když jsem vylezl ven. „Nevoď sem matku. Fakt ne. Prosím tě, že to neuděláš?"
Neodpověděl jsem mu. Co nejrychleji jsem nastartoval skútr a odjel. Na jednu stranu jsem se cítil tak krásně, kvůli tomu, co udělal v boudě. Stále jsem si přehrával ten okamžik, kdy mě přitiskl na stěnu a tělem mi projela příjemná směsice žáru a mrazení. Na druhou stranu jsem ale cítil úzkost, protože jsem netušil, co mám dělat. Netušil jsem, jak se vymluvit ze situace, do které jsem se dostal.
Přemýšlel jsem nad tím, i když jsem vracel skútr do garáže a zvonil na Joniho dveře. Jen jsem ho chtěl upozornit a odejít, ale vzpomněl jsem si, co jsem si slíbil. Se zaváháním jsem zaklepal. Počkal jsem, až otevře.
„Tuivo," pousmál se.
„Skútr máš v garáži," vysvětlil jsem důvod své návštěvy.
„Nemusel jsi čekat," odvětil a já jsem si uvědomil, že to možná byl špatný nápad. Možná o to vůbec nestál. Joni mě však hned překvapil. „Ale když už jsi tu... máš čas?"
„Potřebuješ s něčím pomoct?"
„Ne. Ale můžeš si se mnou dát sklenku. Nebo dvě. Nebo deset. Jestli teda ještě někam nespěcháš."
Ušklíbl jsem se. Na jednu stranu jsem nechtěl, aby mi to Taimi vyčítala, ale na druhou stranu se mi ještě nechtělo jít domů a konfrontovat se s Jyrkiho matkou. Slíbil jsem si, že toho nevypiju moc. Kývl jsem na Joniho nabídku. Mávl rukou a pozval mě dovnitř. Když jsem se nad tím zamyslel, vlastně jsem uvnitř byl úplně poprvé. Jeho dům byl zařízený dost podobně jako ten můj, skromně a možná se na něm také podepsal nedostatek peněz, ale někomu jako je Joni to nemohlo vadit. Kývl na pohovku. Sedl jsem si. On sám se posadil na židli, ovšem obráceně, a pažemi se opřel o opěradlo.
„Snad nevadí, že jsem tě nepozval do hospody nebo tak."
„Ne, nevadí. Spíš jestli nevadí tobě, že tu jsem," ušklíbl jsem se. Nalil mi nějakou čirou tekutinu do sklenice. Všechny plány na neopití se zřejmě vezmou za své. „Něco slavíš? Jestli jsem zapomněl na narozky nebo tak, tak..."
„Spíš zapíjím smutek a asi by se mi hodil parťák." Byl jsem rád, že lidi, které jsem nazýval svými kamarády, byli většinou dost otevření.
„Smutek? Budu hádat. Za a se ti rozbil oblíbený hrnek," vymýšlel jsem hlouposti, aby se Joni přestal tvářit tak sklesle. „Zadruhý se s tebou rozešla Tyyne, zatřetí..."
„No, jedna z těch dvou možností."
„Oblíbený hrnek nemáš," hlesl jsem. Kývl a pořádně si lokl pití, které si připravil. Napodobil jsem ho. Vodka. Taimi mě zabije. „Ale vždyť jste plánovali děcko."
Našla si jinýho," zamumlal. „Vždycky jsem věděl, že jsem neschopnej a nechápal, proč se mnou je, ale..."
„Ticho. Tohle není pravda."
Protočil oči. „Hele, klidně jdi. Vidím na tobě, že taky nejsi se svý kůži."
Zarazil jsem se. „Řekl jsem nějakou blbost?"
„Ne, to ne. Ale vidím to na tobě. Promiň. Už jsem trochu pil předtím." To dost vysvětlovalo, proč se choval až tak otevřeně.
„Hele, v pohodě. Tyyne... je blbá, že nevidí, o co přišla. Jí to časem dojde, až do toho novýho nebude tak zamilovaná."
„Třeba je fakt lepší."
„I kdyby byl lepší pro ni, tak to neznamená, že je lepší obecně. Kdo to vlastně je?"
Ušklíbl se a napil. „To nevím. Jenom mi dneska ráno oznámila, že odchází. Už měla sbaleno."
„To se stalo dneska?"
„Jo. Jestli ti přijde, že jsem nějak moc v pohodě, tak nejsem."
„Klidně se, co já vím, vybreč, nevadí mi to."
„Blbe," protočil oči. Usoudil jsem, že ještě není dost mimo na to, aby dal najevo, jak moc ho to trápí, ale viděl jsem to na něm. Někdy pro mě bylo těžké přátelit se s jinými aletaskými muži, protože jsem si musel dávat pozor, abych nevedl rozhovory příliš důvěrným směrem, protože v kmeni jsme byli jedna velká rodina a něco takového bylo nejenže přípustné, ale i vhodné. Na druhou stranu, možná mě právě tahle neschopnost držet si dostatečný odstup sblížila s Jyrkim, takže jsem ji nebral primárně jako nevýhodu. „Tak mi řekni, co se stalo tobě." Překvapeně jsem na něj pohlédl. „Chci nějak přestat myslet na Tyyne. Na cos potřeboval ten skútr?"
„Do toho ti nic není," odvětil jsem. Byla to automatická reakce, až když jsem viděl, jak ho to na malý okamžik zarazilo, uvědomil jsem si, že plynula ze strachu, že povím něco, co bych neměl. Ale vzápětí jsem si uvědomil, že Joni by zřejmě neměl problém s ničím. „Prostě... jsem se akorát zamotal do jedný situace a chtěl jsem varovat jednoho kamaráda."
„Znám ho?"
„Možná," odpověděl jsem vyhýbavě.
Mávl nad tím rukou. „To je fuk. Cos mu provedl?"
Ušklíbl jsem se. „Slíbil jsem osobě, kterou nesnáší, že ho za ním dovedu a úplně nevím, jak se z toho vymotat."
„Třeba říct ne?"
„To by bylo fajn, jenže tím si to asi rozházím zase s jinou osobou." Mávl jsem nad tím rukou. „Neřeš to."
„Hm, tak tohle mě fakt zajímá." Chtěl jsem ho poslat do háje, ale pak mě napadla možnost, jak mu to vysvětlit tak, abych se do toho nezamotal a byl co nejméně konkrétní.
„Osoba A má matku, která jí ubližovala. Ta matka za mnou přišla s tím, kde ta osoba A je. Já jsem ji poslal pryč, ale osoba B si myslí, že by měla mít šanci vidět znovu svoje dítě. A jestli matku vykopnu, osoba B si bude myslet, že jsem sobeckej parchant, a jestli matku nevykopnu, tak si to samý bude myslet osoba A." Napil jsem se, abych neměl příležitost toho, co jsem právě vyslovil, litovat.
„Hm, a záleží ti víc na osobě A nebo B?"
„Jakože, ono je to asi celkem jedno, nechci ani jednomu z nich ublížit."
Joni se zamračil. „Tak to prostě oddaluj."
„Co?"
„To rozhodnutí. Třeba to matku přestane bavit a vyrazí hledat osobu B... teda A... už jsem se v tom ztratil... sama. A ty už do toho nebudeš zataženej."
Zaváhal jsem. „Joni, ty seš génius." Myslel jsem to vážně. Možná jsem se tomu přece jen mohl vyhnout. Doufal jsem, že se mi podaří oddalovat i Taimin vztek natolik, že úplně zmizí. Sice to znamenalo, že Jyrkiho déle neuvidím, ale jeho matku tak přivést nemůžu.
„No... a už sis na jaro sehnal nějakou práci?" změnil téma.
„Ještě chvilku budu u závodů, než roztaje sníh na úpatí," odvětil jsem. „A pak budu vypomáhat v jednom obchodě s rybářskýma blbostma."
„Ty umíš rybařit?" podivil se. „Myslel jsem, že ne, nikdy jsi s náma na ryby nechtěl.."
„Jo, umím," pousmál jsem se. Že jsem se to naučil s vlascem vyrobeným ze střev zvířat připevněným na klacku, jsem mu vysvětlovat nehodlal. Ani to, že jsem nemohl jít rybařit, protože mi to moc připomínalo život v kmeni. „Někdy zajdeme na ryby," slíbil jsem nakonec. Rozpovídali jsme se o zaměstnání a o rybaření a přišlo mi, že mu to alespoň trochu pomohlo.
„Hned jak to půjde, zase se stavím," prohlásil jsem. „A vytáhnu tě někam ven."
„Tak fajn," kývl. Neuvědomoval jsem si to až do chvíle, kdy jsem otevíral dveře, ale i mně rozhovor s ním pomohl. Sotva jsem odešel, zase se mi udělalo zle, ale zároveň jsem byl odhodlaný následovat jeho radu. Když jsem se vrátil domů, jen jsem zběžně pozdravil Taimi a Jyrkiho matku, které si k mému úžasu živě povídaly, pokud jsem to správně postřehl, tak o tom, jak Venla našla cestu sem. To mě zajímalo, ale teď jsem na to neměl ani náhodou náladu. Zavřel jsem se v kuchyni. Seděl jsem tam a popíjel jeden čaj za druhým. Opilý jsem naštěstí nakonec nebyl, ale pomalu na mě začínala sedat únava.
Až později za mnou přišla Taimi. Pokusil jsem se na ni usmát. „Jak to dopadlo?" zeptala se.
„Už... už vím, co dělat. Akorát zítra musím do jednoho obchodu," vymýšlel jsem si výmluvu. „Kde mám pracovat. Takže to zase odložíme."
Taimi se zamračila. „To si nemůžeš jeden den zajistit volno?"
„Jo, ale zrovna zítra ne," odvětil jsem. „Jak ses měla ty?"
„Venla je úžasná žena," prohlásila. Popudilo mě to, ale snažil jsem se to nedat znát. „Je laskavá a lituje svých chyb. To dokáže málokdo." Čekal jsem, že se mnou bude mluvit déle, ale zjevně jsem ji naštval, protože za sebou zabouchla. A nebyl jsem si jistý, jestli její poslední věta není skrytá výtka mířená na mě.