8. Pustíš mě dovnitř?
Taimi si založila ruce na prsa, když mě potkala, jak se chystám na snídani. „Tak co to bude tentokrát?"
„Hm... kakao a chléb s máslem a lososem?" plácl jsem první snídani, která mě napadla.
„To jsem neměla na mysli. Jaká výmluva to bude tentokrát." Znervózněla mě. Něco tušila.
„Výmluva?"
„Tuivo, ty si vážně myslíš, že mi to nedošlo?" Plynule přešla do udgunštiny. „Vyhýbáš se tomu, abys vzal Venlu tam, kam potřebuje, ale ona už z toho začíná být nešťastná. Je tak blízko svému synovi..."
„A Jyrki nebyl nešťastný, když mu ubližovali?"
„Hm... v tuto chvíli se nejspíš naštveš, ale co mu vlastně tak hrozného dělali?" Stoupla mi krev do hlavy. Zaťal jsem pěsti, abych se uklidnil, ale příliš to nepomáhalo. „Chci říct, já vím, že kvůli tomu není v pořádku, ale možná byli autoritativnější, možná ho občas trestali neprávem, z toho, co jsi mi řekl, ale minimálně jeho matka ho má ráda a nejspíš jen chtěla, aby z něj vyrostl silný muž."
Zhluboka jsem se nadechl. „Myslíš si, že to u nich doma fungovalo jako v kmeni?" Váhavě přikývla. „Tak to právě ne. Oni se mu nesnažili pomáhat nebo z něj vychovat něco dobrého. Nebo možná snažili, ale... Otssi, manžel od jeho mámy..."
„Otec?" povytáhla obočí.
„Ne. Spíš otčím, ale on mu tak odmítá říkat, aby před to nemusel přidávat zájmeno můj. Jeho otec zemřel dřív, než se narodil."
„A...aha." Nechtělo se mi jí to vysvětlovat, nebyl jsem si jistý, jestli to vůbec může pochopit, ale snažil jsem se.
„Otssi ho vyloženě shazoval. Všechno, co Jyrki udělal, bylo zle, a hlavně ho kontroloval na každém kroku a vytvářel pro něj popravdě ještě přísnější pravidla, než byly v kmeni. Nebo spíš neměla svůj smysl. Co si myslíš, že se stane, když někdo někam přijde o minutu později? Jyrki byl za to potrestán. On o tom nechce moc mluvit dopodrobna, ale co vím, tak ho zavřeli do pokoje a nedovolili mu pořádně vyjít a zakázali mu tak nějak jakoukoli činnost."
„Na jak dlouho?" zeptala se tiše.
„Za jednu minutu jeden den."
„U všech bohů, co tam dělal?"
Pokrčil jsem rameny. „Měl takový zápisník, kde si psal informace o různých plemenech psů. Nějak takhle se asi dostal k těm závodům. To asi celý dny dělal. Aspoň než mu ho ten otčím roztrhal. A jeho matka tomu všemu prostě nezabránila, protože se bála svýho manžela. Nebo si četl, ale ty knihy mu občas zabavovali."
„Ale to se dá pochopit, že se ho bála, jestli byl takový i k ní."
„Asi. Ale stejně si s ním neměla nic začít. Prostě, už chápeš, proč k němu Venlu nechci dovést."
„A co chceš dělat? Po takovém čekání ji odsud vyhodit?"
„Asi jo."
„Tuivo, nebuď krutý," vynadala mi. „Je to také jen člověk. Chce vidět svého syna. Uznává přece svou chybu."
„Tak jestli nechceš, abych ji vykopl, tak se prostě načeká."
„Jak dlouho? Navěky? To přece..." Náhle se ozvalo zaklepání. Zamyslel jsem se, komu jsem něco dlužil nebo byl domluvený, ale nic mě nenapadalo. Nejspíš se chtěl někdo zeptat, jestli mu nepomůžu nebo s ním někam nepůjdu na pivo nebo na skleničku. Alespoň jsem v to doufal, nikdo horší než Venla už přijít nemohl. Otevřel jsem a promnul si oči. Těžko se mi věřilo tomu, co vidím.
„Pustíš mě dovnitř?" zeptal se mě člověk, kterého jsem čekal fakt nejmíň, s lehkým úsměvem.
„Jyrki... já... bohové... víš, že je tu tvoje matka, že jo?"
„Chci si s ní promluvit." Vyvedl mě z míry, ale snažil jsem se to na sobě nedat znát, aby si to nerozmyslel. Zavedl jsem ho ke kuchyni. Nebyl schopný zaklepat, tak jsem to udělal za něj.
„Mám pro vás překvapení," prohlásil jsem, a nenápadně se vzdálil, zatímco jsem se snažil neposlouchat jejich důvěrný rozhovor. Snídani jsem dělat nemohl, zabírali kuchyni, ale nečinně sedět by mě ubíjelo, takže nezbývalo moc jiných činností než si hrát se psy. Vzal jsem si starou hadru, kterou budou moct rozkousat, a zamířil do přístěnku. Chuť na hraní měla jenom Senja a Kaleva, ale zaměstnaly mě ažaž. Začínal jsem se uvolňovat, když v tom momentě za mnou příběhla Taimi.
„Je pryč!" skoro vykřikla.
„Kdo?" zeptal jsem se zmateně a pokusil se schovat hadru. Neúspěšně.
„Jyrki. Vyběhl ven. A něco držel v ruce"
„Co? Co držel?"
„Zápisník."
„Jaký zápisník?" povytáhl jsem obočí.
„V modrých deskách, asi takhle velký," naznačila formát zhruba A5. Zavrtěl jsem hlavou.
„Jaký..." Náhle mi to došlo. „U všech bohů..."
„Co se děje?"
„Ten zápisník se psy."
„Ale vždyť je zničený."
„Možná ne. A jestli mu ho Venla dala..." Vypnul jsem sporák, popadl kabát, šál, nazul si boty a vyběhl ven. Slyšel jsem Taimiiny kroky za sebou. Když mě dohnala, položila mi dlaně na ramena, aby mě zastavila.
„Co se děje?" naléhala.
Jestli mu Venla fakt přinesla ten zápisník, tak ho fakt nechci nechávat samotného."
„Proč ne? Chce přece..."
„Taimi, když ho něco takhle rozhodí, je schopnej... já nevím, udělat nějakou pitomost. Prostě bych neměl čistý svědomí, kdybych ho teď nechal samotnýho. Klidně se vrať domů, asi se zase moc bojím. Jenom..."
„Ne, odvětila tiše. „Pomůžu ti. Kam šel?"
„No to právě nevím," povzdechl jsem si. Může být kdekoli ve městě."
„Takže se rozdělíme," navrhla. Váhavě jsem přikývl.
„Koukej na chrám, jde vidět z většiny míst," předestřel jsem návrh. „Až bude ta malá ručička na čtyřce a velká na dvanáctce, to je za dvě hodiny, tak přijď sem, i když Jyrkiho nenajdeš. Já udělám to samý. Když ho najdeš, zkus ho sem přivést i dřív. Hlavně ho ale neber dovnitř, teďka by se neměl vidět s Venlou."
„Tak ve čtyři," kývla. Usmál jsem se na ni a vnořil se do jarním sluncem prozářených uliček. Mohlo to být krásné, jak se paprsky proplétaly se stíny, alespoň Jyrkiho by to určitě okouzlilo, kdyby se díval. Ale on si toho nejspíš nevšiml, pokud byl tak mimo, jak se choval. Možná jsem to přeháněl, ale pro svůj strach jsem měl důvod. Nebyla to jediná taková situace, která se stala, ale asi nejvíce mě zasáhla.
Stalo se to zhruba počátkem jara, asi čtyři roky nazpět. Seděli jsme v malé, ale útulné hospodě, popíjeli vodku a povídali si. Bylo mi ve společnosti kamarádů příjemně, ostatně jako vždy. Smáli jsme se, pár lidí si pobrukovalo jakési písničky, popíjeli jsme a celkově ním bylo dobře. I Jyrki, kterého jsem dneska přesvědčil, že mu s námi bude příjemně, se v některých okamžicích jemně usmíval. Sice očima stále bloudil někde za našimi zády, odhadoval jsem, že pozoroval rozzářené svíčky všude okolo, protože ho oheň vždy fascinoval, ale doufal jsem, že nás alespoň trochu vnímá.
„Hele," prohlásila najednou Tyyne, Joniho přítelkyně. „Ale pusťme taky ke slovu tady Jyrkiho." Oslovený na ni trochu vyděšeně pohlédl. „No co čumíš? Zajímalo by mě, kam to vlastně se závoděním chceš dotáhnout."
Jyrki se odtáhl. Doufal jsem, že mu dá brzy pokoj. Bylo mi jasné, že jeho mysl si to interpretuje jako výslech, i když se ho Tyyne jen snažila rozmluvit. „Ještě nevím."
„Nevíš? Podle mě bys měl mít nějaký cíl. Víš, něco, čeho se budeš snažit dosáhnout. Jinak tě to přestane bavit."
„To je fakt. Chceš třeba závodit i dál než v Aletasu? Teda, jasně že chceš..." vložil se do toho Joni.
„Ani ne," odpověděl Jyrki a založil si ruce na prsa.
„Ne? To tu zkysneš? No tak, myslím, že sám víš, že máš na víc. Viděl jsem tě jet naposledy a... hele, tys byl desátej a to teprve začínáš," prohlásil Joni. Přemýšlel jsem, jak ten rozhovor zastavit, ale nic vhodného mě nenapadlo. Jyrki pokrčil rameny, ale šlo na něm vidět, že je podrážděný. „Jak často trénuješ?"
„Chtěl bych častěji," odpověděl vyhýbavě. Něco se mu zablýsklo v očích? Hněv? Ne, tohle bylo jakési odhodlání. Netušil jsem, co to má znamenat. Byl mi stále ještě obrovskou záhadou, ale něco mě táhlo k tomu, abych ho poznal blíž.
Měl jsem spoustu kamarádů, ale on byl jiný. Bylo to s ním těžší. Nesl v sobě něco temného a těžkého, co jsem nejspíš nikdy nemohl zcela pochopit. Nemohl jsem o něm říct, že by byl veselý a otevřený už vůbec ne. Ale možná jsem ve svém životě potřeboval někoho citlivého a laskavého, kdo si všímal detailů, a hlavně, kdo se zajímal, jak se mám, jak se cítím a co jsem kdy prožil, na hlubší úrovni, než se kdy zajímal zbytek mých kamarádů. Byli jsme spíš jedna velká parta přátel, dobrých přátel, ale občas jsem toužil i po něčem intenzivnějším a intimnějším. Hledal jsem to ve vztazích s místními holkami, ale nebylo to to ono. Byly ke mně milé, dobře se na ně dívalo a vzrušovaly mě, možná jsem byl i zamilovaný, ale všechno to do několika měsíců vyprchalo. Ale Jyrki mi nějakým záhadným způsobem doopravdy rozuměl a cítil jsem se s ním jinak než s většinou lidí. Popravdě, ten pocit, jaký jsem s ním měl, mi připomínal pocit, jaký jsem míval v kmeni s Taimi. Jako by neexistoval zbytek světa, když jsme spolu.
„A co děvčata?" zaslechl jsem otázku, který vyšla z úst Asty. Až když jsem sledoval jeho pohled, došlo mi, že se pořád snaží povídat si s Jyrkim.
„On není úplně ten typ, co by lovil každou," snažil jsem se zachránit situaci.
„Hele," usmál se Asta. „Ale věrnost je náhodou hezká věc. Jen bacha, ať nejsi moc vybíravej, nebo přijdeš o takový kusy jako je Auri," zazubil se na hnědovlásku po svém boku. „A zbydou ti samý ošklivky." Všichni u stolu s výjimkou Auri a Jyrkiho se zasmáli.
„Snaží se ji okouzlit," vysvětlil jsem Jyrkimu. Auri se z legrace zašklebila, jako by byl Asta to nejodpornější, co kdy viděla. Věděl jsem, že je to jen legrace, ale věděl to i Jyrki? Nejspíš ne, pomalu se totiž zvedl. Začal si balit věci. Chtěl odejít nenápadně, ale vzbudil tím pozornost všech.
„Počkej, co blbneš?" vyslovil Joni otázku za nás všechny.
„Já... už musím jít," zašeptal Jyrki. Pochopil jsem, že toho má plné zuby. Naštěstí mě napadlo, jak to udělat, aby si o něm a potažmo o mě nemysleli nic špatného.
„On má rande," usmál jsem se. Ozvalo se pobavené „ó!" hned z několika úst. „Takže je dost nervózní. A nechtěl vám to říkat."
„Tos měl říct," prohlásila Tyyne. „Třeba bysme ti dali nějaké rady."
Jyrki se pousmál. „Tak se tu mějte. A Tuivo, já beru tu nabídku." A opravdu odešel. Nechápavě jsem za ním hleděl.
„Není trochu divnej?" zeptal se Joni. Naštvalo mě to hodnocení, ale nedal jsem na sobě nic znát.
„Ne, jenom jsem vám říkal, že není zvyklý na velkou společnost. Taky jste se ho nemuseli hned takhle vyptávat."
„Já nechtěl," bránil se. „To je fuk. Půjdeš zase letos pomáhat k závodům?" zeptal se mě. Něco jsem mu odpověděl, ale ani pořádně nevím co. Po chvíli přesměroval pozornost k Tyyne. Byl jsem za to rád. Ne že by mě tolik vzalo, že odsud Jyrki odešel, popravdě jsem čekal, že to udělá, ale bylo mi líto, že jsem to nedokázal změnit. Po chvíli mi Auri nenápadně položila ruku na rameno. Vyšel jsem s ní ven. Nabídla mi cigaretu, kterou jsem rád přijal. Potřeboval jsem se uklidnit.
„Mně přišel fajn," prohlásila. „Jako nevím, co čekali. Člověk, kterej odmítá dávat rozhovory novinářům, asi nebude úplně jako oni."
Pokrčil jsem rameny a vyfoukl dým. „Prostě si hledám divný kamarády. Kromě vás, teda."
„Trochu, ale musíš ho mít hodně rád. Vypadáš úplně rozhozeně, že odešel." Pokrčil jsem rameny. „Nemusíš mi odpovídat, ale co myslel tou nabídkou, kterou přijal? To rande asi ne, že?"
Povzdechl jsem si. „Jeden pastýř, kterýho potkal při projíždďce v horách, mu nabídl, jestli nechce na tři měsíce pohlídat jeho chatu v horách. V tý chatě není nic, a hlavně je to den nebo dva daleko, takže vlastně dost v izolaci. Každej normální člověk by se z toho zcvokl, ale on to asi vezme, právě aby utekl od lidí."
„A jéje, to ho tolik rozhodilo, že se ho vyptávali?" Neřekla to nějak zle, spíš soucitně, takže nebyl důvod jí neodpovědět.
„Spíš že si myslí, že jim na to normálně neodpověděl. Já... to asi nechci řešit."
Kývla. „Tak jo. Hele, všiml sis, že je Joni poslední dobou divnej? Od tý doby, co je s Tyyne..." Mluvila a mluvila a mně to tak vyhovovalo. Alespoň jsem se nemusel zabývat tím, jakou šílenost chtěl Jyrki udělat.
Nakonec se sice z hor po pěti měsících, kdy mu došlo, že pastýř už nejspíš nepřijde, a něco se mu v horách přihodilo, navrátil, ale nikdy tam nepřestal utíkat znovu a znovu. Bál jsem se, že tentokrát tam uteče už natrvalo. Naneštěstí jsem ho naučil lovit a vůbec si obstarávat všechny základní potřeby. Sice jsem to chápal, ale přišlo mi, že je konečně na dobré cestě, aby se otevřel lidem a světu vůbec. Že to ještě potrvá, ale dokáže to. A nechtěl jsem, aby se o tu šanci sám připravil jen kvůli své matce a jednomu rozhovoru. Zároveň jsem ale věděl, že jestli se mu do ruky dostane zápisník, znovu ho připoutá k minulosti tak silným poutem, že ho už nedokáže zpřetrhat a útěk bude pro něj jedinou možností, jak přežít.