Plamen vzpomínek: Temná obloha (1. díl)
Příspěvky
4. Chci být sám sebou
26. 5. 2021
Tuivo se zvedl a začal přecházet z jedné strany na druhou. Mátlo mě to. Takhle se naposledy choval, když nám jednou nedopatřením vyhasl oheň, protože jsme oba usnuli. Mimoděk jsem si vzpomněla na žár v těle, když nás za trest bičovali. Otřásla jsem se. Věděla jsem, že jsme si to zasloužili a byla jsem vděčná, že nám ukázali, co je správné, ale bolelo to.
„Udělali jsme něco zle?" zeptala jsem se.
S laskavým, ale trochu smutným úsměvem na mě pohlédl. „Ty ne. To já."
„A co?"
Zhluboka se nadechl. „Já... Prostě už nemůžu." Vstala jsem také a objala ho. Složil si tvář do dlaní. On vážně plakal?
„Co nemůžeš?"
Roztřeseně si povzdechl. „Být. Tady."
Zarazila jsem se. „Jak to myslíš?"
„Nechci být jen součástí tohohle kmene. Chci být sám sebou."
„Já ti ale nerozumím," namítla jsem rozhořčeně.
„Já sobě taky ne, věř mi. Ale chci být... svobodný." Oči se mu ve světle plamenů zvláštně zajiskřily.
3. Ujdi dvě stě čtyřicet pět kroků
25. 5. 2021
„Kam jdete?" napadlo mě, jak ho zastavit.
Máchl holí s takovou vervou, že málem praštil Tuiva, který polekaně uskočil, zdálo se však, že to dědka ani trochu nevyvedlo z míry. „Já? Nikam, mladíku, nikam." Pak se pomalu odvrátil a já jsem se rozhodl, že podivných lidí už mám dost. Nechal jsem ho prostě odejít. On se však náhle zastavil a zase se zazubil.
„A mimochodem," vyslovil pomalu a zřetelně. „Když se zvedne vítr, ujdi dvě stě čtyřicet pět kroků jihovýchodním směrem, a pak hledej to, po čem zatoužíš ze všeho nejvíce!" A pak se ztratil ve stínech, a to až kupodivu rychle.
2. Nemohl ti říct všechno
23. 5. 2021
„Přece nepůjdu s úplně cizí holkou kdovíkam jenom proto, že..." Pousmál se. „Počkej, tohle je nějaká hra, že jo? Zkouška odvahy nebo podobná blbost."
Tuivo protočil oči. „Do háje, už jsem ti asi milionkrát říkal, že ne." Pak zjemnil hlas. Takovým způsobem jsem ho slyšela naposledy mluvit se mnou, když to všechno začalo. Tehdy mě to uklidňovalo, ale vadilo mi, když tak hovořil s někým jiným. „Vím, že je to všechno hrozně divné a matoucí, ale věříš mi, že jo?"
„Jo," hlesl Jyrki tiše a nervózně na mě pohlédl. Nejspíš mu překáželo, že s ním Tuivo tenhle styl rozhovoru vedl přede mnou. Chápala jsem to. Také by mi to nebylo příjemné. Tuivo mi i nenápadnými posunky naznačoval, ať odejdu, ale nemínila jsem ho poslechnout. Koneckonců, týkalo se mě to.
„Je to pravda," hlesl Tuivo, stále tím tónem, který mi tak lámal srdce. „Prosím tě, Jyrki. Na nic se neptej, ale už jsem ztratil jednoho člověka." Zpozorněla jsem. Myslel mě? „Nechci ztratit i tebe." Hrozně mě to mátlo. Tuivo by takovou větu neřekl skoro nikomu. Jak dlouho mohl Jyrkiho znát? Pár let? Co se mezi nimi stalo, že si byli tak blízcí?
„To se teda budu ptát," zavrčel hnědovlasý muž. „Ale to teď jedno. Prostě do žádných pitomých hor nejdu a dej už s tím pokoj." Zvedl se a vypadalo to, že se připravuje k odchodu. Viděla jsem, jak Tuivo bojuje sám se sebou.
„Já půjdu s váma." Nechápavě jsem na něj pohlédla. Zbláznil se? Respektive konečně dostal rozum, ale když jsem odcházela, dala bych celý svět za to, aby šel se mnou. A on s tím teď jen tak souhlasil, dokonce to v podstatě sám navrhl?
1. Vezmu tě do nemocnice
22. 5. 2021
„Pomohl jsi mi," uznala. „Ale stejně se to stane."
„Co se stane?" vypadlo ze mě.
Povzdechla si. „Uvrhla jsem na sebe kletbu." Protočil jsem oči. Proto mi na ni něco nesedělo. Ta holka byla zcela očividně blázen. „Jednou umrznu. Jediné, co mě ještě drží při životě, je ta květina. Ale protože ses jí dotkl, jsi teď taky prokletý."
Suše jsem se zasmál. „Připadá ti, že je mi zima?"
„Zatím ne. Ale bude. A nic na světě tě nezahřeje." Asi na sekundu mě vyděsila. Ale pak jsem se rozesmál.
„Jo, jasně."