10. Prostě ho odepiš
„Už je to lepší," zašeptala jsem směrem k Tuivovi, když od nás Jyrki odešel. Konečně se mi povedlo si kolem těla omotat jednu z dek tak, aby nepadala. Sice to nepomáhalo proti chladu, ale já jsem se tak cítila více v bezpečí.
„Jo," kývl. „Tak fajn. Ještě jednou promiň." Odsedl si, což mě zklamalo, ale nebylo to nečekané.
Usmála jsem se na něj. „To je v pořádku, mohlo to způsobit cokoli." Nakrátko mezi námi zavládlo ticho. Pak si odkašlal.
„A taky promiň, že se tě dotýkal. Říkal jsem mu, ať to nedělá..."
„Jyrki?"
„Jo." Nehodlala jsem mu říkat, že mi to nebylo nepříjemné, bylo mi jasné, že Tuivo by na odpověděl nějakou jízlivou poznámkou.
„To nevadí. V té chvíli mi to popravdě bylo jedno, a pokud se to bude opakovat, tak mu sama řeknu, ať to nedělá. Myslím, že on to pochopí."
Usmál se. Snažila jsem se nedat najevo, jak hluboce mě to zasáhlo. Milovala jsem, když se usmíval. „Jo. Jyrki je fajn." Krátce pohlédl na svého kamaráda, který házel feně sněhové koule. Zhluboka jsem se nadechla k otázce, která mi měla pomoct trochu pochopit vztah mezi nimi.
„Překvapilo mě, že sis od něj nechal domluvit, abychom nejeli kolem toho lesa. Myslím, že oba dobře víme, že kdybych ti to řekla i v době, kdy jsme se měli rádi, tak bys to neudělal. Proč..."
„Doprdele, Taimi," zavrčel a v očích se mu zablýskl hněv. Co jsem udělala? „Věděl jsem, že se s ním srovnáváš, ale... sakra, tohle je něco úplně jinýho."
„Ale ne, já jsem..."
„Buď radši zticha."
„Tuivo, to takhle myšleno nebylo. Jen mi nejde do hlavy, že jste si tak blízcí. Jak dlouho se přesně znáte?"
„Přes pět let, to už jsem ti určitě někdy říkal," odvětil a ušklíbl se. Rozmýšlela jsem, jak zformulovat další větu, ale on náhle upřel pohled někam za mě. Vztek v jeho tváři se změnil v strach.
„Ten vůl..." zavrčel a postavil se. Otočila jsem se a došlo mi, na co ta nadávka byla mířená. Jyrki se nějakým způsobem ocitl až moc blízko druhému břehu. Až moc blízko lesu. Tuivo si protřel oči. „Hej!" zakřičel. „Zpátky!" Psi na něj zvědavě koukli, ale jinak se nic nezměnilo. Z Tuivových úst uniklo ještě několik nadávek. Panikařil.
„Vždyť šamanům stejně nevěříš," namítla jsem tiše.
„To je ale úplně jedno! Zůstaňte tady!" zavrčel a s posledním zaváháním se rozběhl za svým kamarádem. Poslední dvě slova byl zřejmě povel psům, kteří byli zřejmě naučení, že ho mají poslechnout za všech okolností. Žalostně kňučeli.
„Tuivo!" zakřičela jsem na něj. „Vždyť se něco stane vám oběma!" On mě ale neslyšel, nebo mě možná nechtěl slyšet. Bezmocně jsem pozorovala, jak míří k Jyrkimu. A pak se to stalo. Ozvalo se děsivé zapraskání. Led se propadl a ztratila jsem z dohledu Jyrkiho. Lehl si? Postavila jsem se na roztřesené nohy. Ne, nelehl si, zřejmě to nestihl. Propadl se. Propadl se pod led. Tělem mi projela vlna mrazu. To bylo hodně špatné. Přesměrovala jsem pohled na Tuiva, který zůstal stát beznadějně daleko od svého kamaráda.
Opatrně jsem k němu přešla a objala ho zezadu. Třásl se. „Prostě ho odepiš," zašeptala jsem. Trhl sebou.
„Co?" zašeptal.
„Prostě ho odepiš. Když ho teď zkusíš zachránit, tak se tam nejspíš propadneš také. Ta věštba..."
Prudce mě odstrčil a zavrtěl hlavou. „Tohle jsi prostě neřekla." Nejspíš se konečně probral z transu. Zamířil rychlými kroky k saním. Popadl cepín, na který jsem předtím málem spadla, a odvázal z něj lano.
„Co...?"
„Pomůžeš mi?"
Zavrtěla jsem hlavou. „Tuivo, je mi to líto, ale jak už jsem říkala, nezachráníš ho, spíše..."
Mávl nade mnou rukou. „Sobecká krávo." Rozběhl se za svým kamarádem, vstříc smrti. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem vidět, jak se propadne také. V hlavě mi ale stále rezonovala jeho nadávka. Měl pravdu. Sice riskoval hloupě, ale co já? Neměla už jsem co ztratit. Vydala jsem se za ním. Nohy se mi stále třásly, ale nevšímala jsem si toho.
Dorazili jsme na druhý břeh a nic se nám nestalo. Tuivo si začal uvazovat lano kolem stromu. Druhý konec smotal. Když mi došlo, co přesně chce udělat, zavrtěla jsem hlavou.
„To nevyjde. Musel by být na hladině, a i kdyby se nějakým způsobem zachytil, tak ho asi nevytáhneme, protože..."
„Dej mi pokoj," zněla jeho odpověď a hodil smotaným lanem. To sice dopadlo do ledové vody a trochu se ponořilo, když nasáklo, ale nic se nezměnilo. Tuivo upíral pohled na to místo a z očí se mu pomalu vytrácela jiskra. Netušila jsem, co dělat nebo říct. Rozhodně bych ho nedokázala uklidnit. Už bylo možná příliš pozdě. Jyrki se záchranného lana nezachytí. Nepřežije to. Tuiva to zlomí.
Z úvah mě ale vyrušil pohyb. Lano se napjalo. Tuivo zvedl hlavu a začal ze všech sil tahat. Také jsem se chytila lana. Deka, na kterou už jsem úplně zapomněla, sklouzla k zemi. Těžko říct, jak se to Jyrkimu povedlo, ale připojila jsem se k záchraně. Mé tělo bylo vyčerpané, ale Tuivovi zřejmě v žilách kolovalo hodně adrenalinu, protože mi nepřišel unavený ani po několika dlouhých chvílích. A pak se náhle vynořila Jyrkiho hlava. Lapal po dechu, ale byl naživu. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že to šlo podezřele snadno, ale na tom nezáleželo. Hlavní bylo, že byl v pořádku. Křečovitě se držel lana a pomalu jsme ho vytáhli na led. Skoro nespolupracoval.
„Hej!" zakřičel na něj Tuivo. Jyrki nepatrně zvedl hlavu. „Dobrý. Už je to dobrý. Teďka se jenom odkul na břeh. Tak jak tě to učili na tom záchranářským kurzu. Pak už to bude všechno dobré." Popotáhl za lano, ale zřejmě už došla síla i jemu. Když se Jyrki poprvé překulil, konečně jsem si všimla, jak se mu povedlo vytáhnout se. Nějak si ovázal lano kolem pasu. Ve vodě ale ztratil rukavice a dlaně měl od lana úplně sedřené. „Musíš ještě," povzbuzoval ho Tuivo. Bála jsem se, že Jyrkimu v ledové vodě ztuhly všechny svaly a nebude schopný se pohybovat. Tuivo nerozhodně přešlápl. Nejspíš by se na led pustil podruhé, kdyby se Jyrki konečně znovu nepřekulil. Po pár metrech se začal plazit. Tuivo k němu z vyvýšeného břehu natáhl ruku. Napodobila jsem ho. Když jsme Jyrkiho konečně vytáhli a opřeli ho o strom, Tuivo se k němu okamžitě posadil a třel jeho ramena, trup a nohy, aby se do ztuhlých svalů dostalo trochu tepla. Štěňata a Titta se k němu začaly lísat. Jyrkimu začala padat hlava na bok.
„Ne," hlesla jsem a podřepla si k nim. „Neomdlévej, už jsi v bezpečí."
„Rozdělej radši oheň," zavrčel Tuivo.
„Ale..."
Něco vytáhl z kapsy a hodil to po mě. Tak tak jsem tu malou krabičku chytila. Zápalky. Ztratíme další čas, když tu budeme tábořit. Navíc se ta věštba vůbec nemusela týkat toho ledu, to mohla být jen náhoda. Mohlo se nám něco stát tady u lesa. Ale nedalo se nic namítat, když se Tuivo tvářil tak zoufale.
„To, co jsi udělal," nedalo mi to však. Raději jsem ale přešla do udgunštiny, abych Jyrkimu ještě více nepřitížila. „Bylo hloupé. Mohl ses zabít."
„Takhle by umřel on. A ty by ses na to jenom koukala, co?" odpověděl mi a začal z Jyrkiho sundávat mokré oblečení.
„Vždyť nemáš nic suchého. A hlavně se nějak musíme dostat k těm sáním..."
„Taimi. Rozdělej den oheň, kurva. A hlídej ho. Já obejdu to jezero a dovedu sem to spřežení." Pak vzal spadlou deku a pořádně do ní třesoucího Jyrkiho, který vnímal sotva napůl, zabalil. Zase jsem na ni málem zapomněla. Kývla jsem. Konečně řekl něco rozumného.
„Jestli se brzy nepohneme z místa, tak stejně zemře. S takovou ho nezachráníš," neodpustila jsem si však. „Měl jsi ho také odepsat. Toto nemá cenu. Stejně se něco zase pokazí."
„To fakt nemůžeš myslet vážně, doprdele," odpověděl. Chtěla jsem mu něco odseknout, ale ozval se Jyrkiho ochraptělý tichý hlas.
„Tuivo?" oslovil svého kamaráda. „Prostě pak... jeďte. Zvládnu to. Snad tě pak i..." Téměř modré rty se mu zatřásly. „Vystřídám."
„No, tak na to zapomeň," usmál se Tuivo. „Zůstaneme tady, trvám na tom. Jen pár hodin. To už nic nezmění. Fakt si chci být jistý, že budeš v pořádku." S těmito slovy nás opustil. Raději jsem se opravdu pustila do hledání něčeho na podpal.
Když jsme později všichni seděli u ohně a všechno se zdálo být alespoň trochu v pořádku, i když se Jyrki stále třásl, kousek jsem se od nich vzdálila. Našla jsem si pohodlné sezení na spletených kořenech jednoho z okolních stromů. Potřebovala jsem si všechno, co se právě událo, nechat projít hlavou, a hlavně se mi zdálo, že oni si chtějí povídat jen spolu. To, co mě trápilo nejvíce, bylo, jestli jsem zrůda, když jsem Tuivovi říkala, ať ho odepíše. Možná ano. Moje vnímání smrtí se po tom všem, co se v mém životě událo, změnilo. Sice to dopadlo z nějakého důvodu dobře, ale nemuselo. Mohli umřít oba, nebo my všichni, namísto toho, aby zemřel jen Jyrki. To, co jsme udělali, bylo šílenství. A teď jsme tábořili u lesa, ke kterému jsme se neměli ani přibližovat. Bylo to tak hrozně nesmyslné.
„Taimi," vytrhl mě Tuivův hlas z chmurných myšlenek. Krátce jsem na něj pohlédla. „Pojď k nám k ohni."
„Ty víš, že..."
„Jo, nejde o to, aby ses zahřála. Ale budu vyprávět Pohádku o medvědovi." Zarazila jsem se a několikrát zamrkala, aby neviděl mé slzy. Věděl, že je to můj oblíbený příběh. Nejspíš to i myslel dobře, chtěl mi udělat radost a Jyrkiho rozptýlit. Ale nedokázala jsem mu to říct.
„Jestli budeš vyprávět to, tak u toho být nemusím," zavrčela jsem.
„Ale Taimi, vždyť..."
„Je to jedna z posledních věcí, která mě váže s kmenem. Nenechám tě ji zničit." Zvedla jsem se. Nechtěla jsem to slyšet.
Zděšeně na mě pohlédl. Až po chvíli mi došlo, že jsem Jyrkimu prozradila něco, co jsem neměla. Tuivo z nějakého důvodu nechtěl, aby věděl, odkud pocházíme. Možná se za to styděl, možná si myslel, že ho Jyrki bude odsuzovat, těžko říct. Tak či tak už to bylo jedno. Bylo to venku. Do Jyrkiho tváře jsem neviděla, neviděla jsem, jak tu informaci přijal, ale Tuivo měl v očích nefalšovaný děs. Proč mu na tom až tak moc záleželo? Vůbec jsem mu nerozuměla, a netušila jsem, jestli vůbec ještě někdy porozumím. Možná by opravdu bylo lepší prostě nebýt, akorát jsem Tuiva znovu zklamala, a on zklamal mě. Možná bych měla všechny ušetřit bolesti, a nedoufat, že mi doma i přesto, co jsem provedla, pomůžou.