11. Nech to na mně
Seděl jsem u ohně a třásl se. Nebylo mi jasné, proč se mi stále nedaří se zahřát. Ano, propadl se pode mnou led a stále se mi ten okamžik přehrával v hlavě, vyváděl mě z míry, ale zachránili mě. Vytáhli mě včas a už jsme tady seděli několik hodin. Měl jsem na sobě tolik vrstev oblečení, kolik jen šlo. Přesto se mi ten chlad nedařilo zahnat. Štvalo mě to. Jestli si z toho odnesu chřipku, tak tahle cesta skončila. Nebudu schopný zvládnout cestu až k šamanům.
„Jyrki?" vyrušila mě Taimi z úvah. Tuivo se na vyprávění pohádky po její reakci vykašlal a ona se k nám po chvíli usadila. Můj kamarád na ni z nějakého důvodu nevraživě pohlédl.
„Hm?" hlesl jsem.
„Jak jsi to dokázal? Myslím, vytáhnout se nahoru. Vždyť jsi ten provaz nemohl vidět."
Rozbolela mě hlava, když to zmínila. Bylo mi jasné, že se mi tohle bude stále dokola přehrávat v mysli, ale doteď se dařilo zabránit tomu, aby se mi to zobrazovalo celé jako film. Praskání. Ledová voda. Hořící plíce. Ztuhnuté svaly, neschopné pohybu. Pálení mrazu. A pak to zvláštní zablýsknutí v mysli, ta zvláštní naděje, že mě někdo zachrání. Ten malý okamžik, kdy jsem byl schopný vzhlédnout a uviděl světlo. Ten malý okamžik, kdy se moje ruce dotkly lana. A pak obrovský strach a další bolest. Zjištění, že jsem ztratil rukavice. Byly moje oblíbené, jak jsem si tam dole uvědomil. A pak nic. Věděl jsem, že mě nějakým způsobem vytáhli a něco mi říkali. Možná jsem je i poslechl, ale pamatoval jsem si jen to, jak se mi nakonec zatmělo před očima. Nakonec jsem omdlel.
„Seš v pohodě?" zeptal se Tuivo. Kývl jsem, přestože to nebyla pravda. „Hele... klid. Jsem tady s tebou." Pohlédl jsem na něj.
„O-ob-obejmeš mě?" zašeptal jsem. Hlas se mi třásl, stejně jako celé tělo. Přišlo mi to na jednu stranu hloupé, ale na druhou jsem to potřeboval. Když mi položil paži kolem ramen, zavřel jsem oči. Trochu mě to uklidnilo. Cítil jsem na sobě Taimin zkoumavý pohled, ale bylo mi to jedno.
„Mysli na něco pěknýho," poradil mi Tuivo.
„Když já nevím..." Nedokázal jsem to dopovědět, hlas mi selhal.
„To ani já, ale určitě to souvisí se mnou." Měl to být vtip, ale pravda byla, že většina mých krásných vzpomínek s ním vážně souvisela. Vybavila se mi hned ta úplně první. Rád jsem se jí chytil.
Konečně jsem projížděl jednou z mála oblastí, kde skoro nikdo nebyl. Sem tam sice stáli lidé, kteří měli za úkol nám pomoct, kdyby se něco pokazilo, ale ti mi nevadili. Sice mi občas někdo z nich kývl na pozdrav, ale nehulákali ani mě nepovzbuzovali k rychlejšímu tempu. Věděli, že ne všichni psovodi to ocení. Někteří se účastnili závodů za jinou vidinou, než je vítězství.
Sám jsem tomu nerozuměl, ale vůbec ve mně nebylo to, čemu lidé říkali soutěživost, a popravdě jsem to ani nechápal a lidé, kteří soutěživí byli, se mi vůbec nezdáli sympatičtí. A i přesto, nebo právě proto, jaký život jsem si vybral, jsem měl rád svůj klid. A naštěstí se ho dalo najít i při závodech v okamžicích, jako byl tento. Při pohledu před sebe jsem neviděl nic než stromy a rozlehlé bělostné pláně ozářené sluncem. Ledové krystaly se v něm třpytily jako diamanty, a já jsem se konečně cítil volný.
Stál jsem, opíral se o madlo závodních saní a vdechoval ledový vzduch. Jeli jsme přiměřeným tempem, nebylo kam spěchat. Byli jsme rychlí. Trávili jsme v horách spoustu času, a skoro stále jsme také trénovali, nebo minimálně někam jeli. Kdybych chtěl, mohl bych možná být i první, ostatní závodníci netrávili tréninkem tolik času a jejich psi nebyli zvyklí na hory tolik, jako ti mí. Ale já jsem první být nechtěl, respektive se mi hnusilo hnát se za tím. Nechtěl jsem cítit jakékoli napětí nebo strach, že nezvítězím. Chtěl jsem si jen vydělat dost peněz na to, abych přežil, a abych se dokázal postarat o psy. Nechtěl jsem mít hodně peněz nebo být slavný závodník, nutilo by mě to do života, který mě odrazoval.
Už tak o mně lidé moc věděli a čas od času mě napadlo, že s tím závoděním přestanu. Těžko říct, čím bych si vydělal, ale možná jsem měl na to, žít opravdu jen z toho, co hory dají. Něco bych si ulovil, bydlení jsem tam měl, přežít jsem v horách uměl. Možná by to nebylo až tak špatné, úplně se vzdálit od posledního pojítka s městem. Lidi jsem nepotřeboval, jen mi ubližovali a znovu a znovu se snažili mě přesvědčit, jak bych měl správně žít, kým bych měl být. Toho jsem měl až po krk.
Náhle jsem cítil, že se něco změnilo. Sáně začaly více drhnout a kolem mě nelétalo tolik sněhu. Zašeptal jsem několik nadávek. Nešlo mi do hlavy, proč vedli závod přes zledovatělou plochu, nebo proč s tím ledem něco neudělali. Vždyť se tady mohl některý z psů zranit. Možná je to nezajímalo, možná pro ně psi byli jen prostředek, jak vyhrát. Ale pro mě ne. Zpomalili jsme. Stejně daleko za námi nikdo nebyl. Mohl jsem klidně být i hodinu cesty od nejbližšího závodníka. Pohled mi padl na vlaječky po stranách trasy závodu.
Kdyby to závod nebyl, vybral bych si jinou cestu. Nerad jsem zbytečně riskoval. Možná bych to měl udělat i teď. Znamenalo by to vyloučení a někdo by si toho určitě všiml, ale lákalo mě to. Otevřel jsem ústa k povelu. Chtěl jsem. Chtěl jsem porazit vlaječky, vyjet z předem dané trasy, jako jsem to už udělal, akorát v přeneseném smyslu. Ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel. Nebyl jsem na život bez peněz připravený. Zatím byly potřeba, i když se mi to nelíbilo. Bylo nutné tenhle závod dojet ve slušném čase, jinak své psy ani nenakrmím.
Vždy při závodech nastaly momenty, kdy mě všechno znechucovalo. Většinou tomu tak bylo, když se při trase shromáždil dav a něco na mě pokřikovali. Možná mě povzbuzovali, už jsem se naučil to nevnímat. Vadila mi ale jejich samotná přítomnost. Nebyli zlí a nic mi nechtěli udělat. Ale chtěl jsem, aby tam nebyli, aby mi nezničili ten pocit bezpečí, který mi hory dávaly. Ale nyní to znechucení bylo zase tady, přesně na tom zledovatělém úseku. Určitě přejde, budu se cítit dobře. Ale bude nejlépe, až tento závod zase skončí, až skončí celý dnešní den.
Pokračoval jsem v cestě a snažil se soustředit na kouzlo jízdy a přírody kolem sebe. Snažil jsem se vnímat, jak si smečka užívá, že může zase táhnout, jakou mají radost. Naplňovala mě však zvláštní úzkost. Snad proto, že mě trasa zase brzy zavede mezi lidi, nebo mě prostě celkově popadla zlá nálada. V nějakém náhlém popudu jsem zrychlil. Chtěl jsem odsud pryč. Pohled na hory už mě netěšil, protože to nebylo opravdové. Opravdová divočina začínala daleko za trasou závodu, toto byla jen její nápodoba. Diváky sem nepouštěli kvůli tomu, že by se mohlo rychle pokazit počasí, a byl by problém je odtud včas dostat. Ale co věděli o opravdových bouřích a proměnlivé náladě hor?
A pak se pokazilo. Úplně všechno. Ucítil jsem pod sebou podivné škubání. Co nejrychleji jsem zastavil roztřeseným, ale hlasitým „stop", ale stejně zbytek spřežení jednu z fen chvíli táhl po břiše po zemi. Žalostně kňučela. Seskočil jsem a přispěchal k ní. Co nejrychleji jsem se snažil ji vyprostit z postroje, ale jen ležela a nešťastně na mě hleděla.
„Titto," zašeptal jsem a neměl daleko k pláči. Kolem feny byla krev. Netušil jsem, co se stalo, ale sevřelo se mi srdce. Mohl jsem za to. Kdybych nezrychlil, nebo dokonce opravdu vyjel z trasy, nic by se nestalo. Ublížil jsem jí. Třásly se mi ruce. Ostatní psi netrpělivě přešlapovali. Bál jsem se, že začnou znovu tahat.
Ozvalo se jakési zasvištění. Zjevil se přede mnou nějaký zrzavý muž. Věděl jsem, že je to jeden z těch, kteří na nás dohlížejí, cestou jsem ho minul. Pamatoval jsem si, že mi ukázal zdvižený palec a usmíval se. Teď se ale neusmíval ani trochu. Rychle si sundal lyže a klekl si vedle mě.
„Co se stalo?" zeptal se. V hlase mu zazníval zvláštní přízvuk, ale neměl jsem ani nejmenší chuť ho analyzovat.
„Jsem blbej a jel jsem moc rychle. Podjely jí nohy na tom ledu," procedil jsem skrz zuby.
„Vstaň," promluvil tiše, ale rázně k feně a pohladil ji. Poté zamumlal ještě pár slov, ale byla příliš tichá. Zmateně jsem na něj hleděl. Oni znali přesné povely pro psy používané v Aletasu a okolí, nebo to byla jen náhoda? Dávalo by to smysl, už nejednou mě napadlo, že by se jim hodilo ty povely znát, ale nenapadlo, že se to opravdu učí. Ještě více mě zmátlo, že ho Titta opravdu poslechla. Očividně jí to způsobuje bolest, ale s jeho pomocí se postavila. Možná byla alespoň trochu v pořádku. Zrzek ji začal vymotávat z popruhů, a po chvíli se mu to i povedlo.
„Hele, něco má s levou zadní nohou," prohlásil a já jsem si všiml, že na ni opravdu nedošlapuje. „A taky se asi řízla o tamten kámen," ukázal na hroudu ve sněhu a červenou rýhu na jejím boku. Jen jsem přikývl. „Bude v pohodě. Ale stejně bys měl zajít k veterináři. Kdyby náhodou měla vnitřní krvácení nebo..." Zděšeně jsem na něj pohlédl. „Hele, klid. To byl jenom příklad. Bude v pohodě. Fakt. Ale pro jistotu tam zajdi. I když teda asi až zítra. Dneska ji akorát nechej prohlédnout, ale veterina jako taková už bude zavřená." Vůbec mě neuklidnil. To už bylo tolik hodin? „Pomoz mi ji dostat na ty sáně."
Nic jsem nenamítal, byl jsem moc vyděšený. Opatrně jsme Tittu nadzvedli, a i když se to neobešlo bez tichého kňučení, dokázali jsme ji dostat nahoru. Zanořil jsem prsty do její srsti. Bylo pro mě naprosto nepředstavitelné, že bych ji ztratil.
„Jsou všichni zvyklí na normální povely a tak?" zeptal se mě ten zrzek, zatímco se nechal očuchávat ostatními psy. Přikývl jsem, a až poté mi došlo, proč se ptá.
„P...počkej," vykoktal jsem. „Vy umíte vést spřežení? Myslel jsem..."
„Všichni ne. Ale já jo."
„Já... ne... Já sám," zavrčel jsem a zvedl se, abych si s ním vystřídal místo, protože se už postavil na místo psovoda.
„Neblbni. Celý se třeseš. Postav se za mě si sem a nech to na mně. Fakt to umím." Nechtěl jsem své psy svěřovat cizímu člověku, ale měl pravdu. Ruce i hlas se mi třásly a jen těžko bych psy dokázal vést, jen těžko bych se na to vůbec dokázal soustředit. Dostat nás do bezpečí byl jeho úkol. „Doprdele, vykašli se na ten debilní závod," rozčílil se. „Tvůj pes je zraněný a ty myslíš..."
„Nemyslím," ohradil jsem se. Normálně bych asi mlčel, ale byl jsem příliš vyvedený z míry. „Jeď." On však zatím zůstal na místě. A pak udělal něco, co jsem ani v nejmenším nečekal. Otočil se a pevně mě objal. Chtěl jsem ho odstrčit, ale on se nenechal. Vzdal jsem to. Ne proto, že by byl silnější, ale proto, že jsem se rozplakal.
„Sakra, promiň," zamumlal jsem a schoval si tvář do dlaní. „Tohle je trapný."
„V klidu," zasmál se. „Nejsi první a ani poslední. Ale ten pes bude v pohodě." Tady už nešlo jen o ni, ale to jsem zrzkovi nehodlal vykládat.
„Titta. Jmenuje se Titta."
„A ty?" zeptal se.
„K čemu ti to bude?" ušklíbl jsem se, což už stejně neviděl, protože mě pustil a obrátil se nazpět.
„Fajn. Já jsem Tuivo," odpověděl kupodivu pobaveně. „Klidně si pobreč. Fakt mi to nevadí." S těmito slovy vydal povel. Taktak jsem se ho stačil chytit kolem pasu. Nelhal. Vážně to uměl a moji psi ho poslouchali, přestože ho neznali. Musel na ně působit nějakým způsobem autoritativně, což ostatně působil i na mě. Jeho nabídku jsem nevyužil, naopak, snažil jsem se slzy zastavit. Už tak jsem se před ním dokonale ponížil. Ale pomohl mi pocit, že můžu.
Touto událostí sice nezačalo naše přátelství, ale způsobilo to věci, díky kterým ano. Zakázal jsem si na ně teď vzpomínat, protože by mě to rozhodilo, ale bylo mi příjemně z pocitu, že je tady znovu pro mě. Stal se jediným člověkem, který při mně vždy stál a kterému nějakým záhadným způsobem povedlo dostat se přes všechny zdi, kterém jsem kolem sebe vystavěl. A přestože jsem stále mrzl, připadalo mi, že mi je teď alespoň o něco tepleji.