12. Tak se budeš za chvíli cítit stále!
Konečně jsme se měli vydat znovu na cestu, ale Tuivo se Jyrkiho každých pár minut ptal, jestli je v pořádku. Myslím, že už to muselo lézt na nervy i Jyrkimu, protože svého kamaráda několikrát poslal tam, kde slunce nesvítí, ale tvářil se u toho trochu pobaveně, takže ho to zřejmě neštvalo tolik jako mě. Vždyť o nic nešlo, alespoň zatím. Jen spadl do řeky a byla mu trochu zima, ale zdálo se, že to nemělo žádné větší následky. Když jsem já skoro omdlela, tak jsme zastavili sotva na pár okamžiků.
„Jyrki," oslovil ho Tuivo.
„C-co zase?" zakoktal oslovený a protočil oči.
„No... pořád se třeseš."
„Jasně že jo," vydal ze sebe slabým hlasem. „Je mi zima. Ale neboj, bude to v pohodě. Fakt, Tuivo. Taimi má pravdu, nemůžeme se moc zdržovat."
„Za chvilku dorazíme do Stossy," vyslovil název jednoho ze dvou měst, kde jsme se měli v plánu v horách zastavit, a na kterých jsme se domluvili hned první den této poutě. V duchu jsem zaúpěla. Město bude další zdržení, ale věděla jsem, že tam musíme doplnit zásoby. Navíc jsem s touto zastávkou počítala. „Slib mi, že si tam odpočineš."
„Ale mně fakt nic není. Tuivo, už toho nechej, fakt," zasmál se.
„Ale..."
„U všech bohů!" došla mi trpělivost. Zvýšila jsem hlas. „Tak se budeš za chvilku cítit vielä! Stále! Ten chlad tě bude sžírat, bude ti brát všechno, a nic ti od něj nepomůže! Tak to tu konečně přestaňte řešit a posuňme se alespoň do Stossy." Poslední větu jsem téměř zavrčela. Jyrki bohové ví proč zbledl a jeho hlas se roztřásl. Za jeho povelů jsme vyjeli, ale bylo to jakési těžkopádné, jako by psy vedl začátečník. Tuivo ho chtěl vystřídat, nebo se alespoň naklonil jeho směrem, ale pak si to nejspíš rozmyslel.
„To jsi mu vážně musela říkat?" zeptal se mě v udgunštině. Znělo to dost kousavě. Zdálo se, že nás Jyrki moc nevnímá.
„O co ti jde? Co ho vlastně tak vzalo?"
„Že... že jsi mu to řekla takhle přímo. Vyděsila jsi ho. A hlavně že jsi na něj křičela."
„Jako by to nevěděl. Proč ho pořád tak chráníš?"
„Zažil si dost bolesti."
„Tomu věřím, ale to my taky."
„Ty jo, já ani ne. Ale to je vlastně jedno. Prostě..." Ztichl.
„Prostě?"
„Nic. Nemůžu po tobě chtít, aby ses k němu chovala jinak."
„Asi ti nerozumím."
Tuivo si povzdechl. „Řekl jsem mu, aby si tě moc nevšímal, respektive aby se k tobě nechoval jinak než k většině lidí. Přišlo mi, že o to nestojíš."
Svým způsobem jsem o to stála. Stála jsem o to, aby si mě někdo všímal. Ale to jsem Tuivovi a už vůbec ne Jyrkimu nechtěla vykládat. „Když mě chytil za ruku..."
„To mě neposlechl. Nemyslel to zle. Chtěl ti pomoct, ale chápu, že to ještě všechno zhoršilo." Nezhoršilo, naopak, ale mlčela jsem.
„Každopádně, myslím, že i ty sis zažil dost bolesti. Málem jsi zemřel, protože se na tebe kamarádi vykašlali..."
„Bylo jim osm."
„To tobě taky. A stejně bys je v té rokli nenechal, kdyby tam spadli místo tebe."
„Proč tu vůbec rozebíráme..."
„Měl jsi zatracené štěstí, že tě naši lovci našli. Pak ses snažil dlouhá léta žít u nás, ale já vím, že jsi nám nikdy zcela nerozuměl. A nevadilo mi to." Odmlčela jsem se. Nejspíš mu to nebylo příjemné, ale konečně jsem mu to mohla povědět. „Milovala jsem tě možná právě proto, že jsi byl jiný, a snažil ses ze všech sil jiný zůstat. Možná proto jsem nakonec šla s tebou, i když to bolelo. Myslel sis, že pak už bude všechno v pořádku, ale pak jsi mě ztratil. Já vím, že ke mně necítíš nic z toho, co jsem kdy cítila k tobě, ale..."
„Ne. Máš pravdu. Samozřejmě, že mě to... vzalo. Ale nechápu, proč o tom teď mluvíš."
„Protože ti chci ukázat, že každý si zažil něco špatného. Nemusíš ho chránit na každém kroku jen proto, že je ti ho líto."
„Ty prostě žárlíš."
„A divil by ses mi? Ale v tom to není. Prostě to jen... nechápu. Co za tím je?"
Tuivo si povzdechl. „On je jediný člověk na světě, kromě tebe, ale to je něco jiného, který mě prostě bere takovýho, jaký jsem. Bez toho, aby mě za cokoli odsuzoval nebo o mně potřeboval vědět všechno. Jediný člověk, který mi bezmezně důvěřuje."
„To je ale hloupost," namítla jsem. „Vyprávěl jsi mi o spoustě svých přátel, dokonce i o ženách, které..." Nedokázala jsem to vyslovit. I po těch letech stále bolelo, že jsem pro něj neznamenala to, co on pro mě.
„Já vím. Ale všechno to byla jenom snaha někam zapadnout. Sama jsi mi to několikrát řekla. Já nikdy nikam patřit nebudu."
„Když Jyrkimu ani neřekneš celou pravdu, jak můžeš vědět, že by tě toleroval se vším všudy?" Hnědovlasý muž zřejmě postřehl své jméno, a natočil k nám hlavu, ale nic neříkal.
Tuivo pevně semkl rty. „Nemůžu mu to říct. Nepochopil by to."
„To o kmeni už stejně ví, ne snad? Pověděl ti na to něco?" zeptala jsem se s obavami. Koneckonců, to já jsem ono tajemství prozradila.
Tuivo zavrtěl hlavou. „Myslím, že to nevnímal."
„Ty si myslíš, že to... neví? Že to zkrátka vypustil?" Taková možnost mě ani nenapadla.
„On... Když se mu děje něco, co ho zasáhne, těžko vnímá realitu. A zrovna po pádu do jezera by asi těžko vnímal každej. Je to možné." Viděla jsem, jak znechuceně se tváří.
„Nejspíš se ti ulevilo, že..."
„Ne," přerušil mě, což jsem očekávala. „Nebo... spíš nevím. Nechci, aby to věděl, ale když už to bylo venku, smířil jsem se s tím a..."
„Tak mu to prostě řekni znovu."
„Nech to být," zavrčel a zaujal takový posed, že jsem pochopila, že náš rozhovor skončil. Jyrki také nic neříkal.
V tichu přerušovaném jen hučením větru jsme dorazili do Stossy. Den se blížil ke konci, takže bylo na čase, pokud jsme si ještě chtěli obstarat nocleh. Existovala naděje, že se budu cítit lépe, až sem dorazíme, že pohled na barevné malé domky se zasněženými střechami a velmi jednoduchou architekturou, které stály v úhledných řadách, mě uklidní. Ona naděje se však rozplynula jako kouř nad vyhasnutým ohništěm. Všechno bylo stejně nanic, jako když jsem vyrazila. Ani teplé jídlo a měkká postel, pokud je vůbec seženeme, neměly sílu něco změnit. Pohlédla jsem na Tuiva.
„Ubytujeme se tam, kde minule?" zeptala jsem se ho a vzpomněla si na příjemnou rodinu, která nechávala hosty v několika pokojích svého velkého domu. Navíc tam vedla široká cesta, kudy se dalo projet i se spřežením.
„Zeptáme se tam," odpověděl.
Jyrki se k nám konečně otočil. „Co to ubytování je?"Ani jsem si neuvědomila, že nám rozumí. Oba jazyky se mi stále míchaly.
Tuivo trochu znejistěl. „Takový velký dům, ale..."
„Jasně," odpověděl jeho kamarád možná až příliš rychle.
„Jyrki, jsou moc hodní. Nebudou si s tebou povídat proti tvoji vůli." V čem byl problém?
„Ale co když udělám něco zle a oni nás vyhodí v noci ven a..."
„Nikdo tě nevyhodí kvůli nějaké blbosti. Musel bys asi... já nevím, zavraždit půlku z nich, aby to udělali."
„Fajn," odvětil a křečovitě zaťal pěsti. Tuivo nad ním zavrtěl hlavou. Po chvíli jsme dorazili k domu, který byl na rozdíl od většiny několikapatrový. Tuivo neváhal, téměř vyskočil ze saní a zabouchal na dveře. Otevřela mu černovlasá dívenka, kterou jsem poznávala. Z mysli se mi vynořila informace, že jí nechutnají ryby, což ve zdejších končinách nebylo úplně praktické.
„Dobrý den," pronesla tiše a pustila nás dovnitř.
Tuivo se na ni usmál. „Ahoj, Tuulo." Překvapilo mě, že si pamatuje její jméno. Dívenka se zarazila.
„Vy jste tady už byli?" Dovedla nás do svícemi prozářené místnosti, kde se vznášela vůně čaje. Zahlédla jsem i některé další členy oné černovlasé rodiny.
„Před několika lety," odpověděl Tuivo a otevřel náruč. „Jsem Tuivo. Ten v kožešině s divným přízvukem." Tuule se rozzářily oči. Tuivo měl schopnost učarovat každého, koho jsme potkali. Dívenka se k němu přitulila. Zatímco se s ní vítal, přistoupil ke mně vousatý muž.
„Chcete se ubytovat?" zeptal se na rovinu. Rychle jsem pohlédla na Jyrkiho. Založil si ruce na prsa. Ten mi asi nebude nic platný, a Tuivo se mi vytratil z dohledu.
„Ano," odpověděla jsem.
„Kolik vás je?"
„Tři," hlesla jsem.
„A kolik to bude pokojů?" Podívala jsem se na Jyrkiho a pokrčila rameny. Tuivo se mi nějakou záhadou ztratil z dohledu.
„Kolme." Povytáhl obočí. „Tři," využila jsem správný jazyk.
Muž lítostivě zavrtěl hlavou. „Tolik jednolůžkových nemáme. To se tak nesnášíte?" Smál se, ale já jsem mu to nedokázala oplatit.
„Tak dva," hlesla jsem.
„Myslel jsem si," zašklebil se muž a podal mi dva klíče. „Musíte jít..."
„Já vím. Už jsme tady byli." Muž si mě prohlédl, ale zjevně mě nepoznával.
„Přijďte na večeři," usmál se na mě. Přikývla jsem a odvrátila se od něj. Vtiskla jsem Jyrkimu do ruky klíč od jednoho z pokojů.
„Jdu nahoru. Chceš tady hledat Tuiva, nebo...?"
„Ne. Půjdu s tebou." A poté udělal něco, co jsem nečekala. Zatímco jsem mu podávala klíč, chytil celou moc dlaň.
„Co...?"
„Pak ti to vysvětlím," odvětil. Pokrčila jsem rameny.
Vyšli jsme po širokém schodišti do patra a na mysli mi postupně vytanulo, kde se nacházejí místnosti označené stejným číslem jako naše klíče. Naštěstí jsem je našla hned na první pokus. Oba pokoje jsme odemkli. Byly jen skromně zařízené a lišily se od sebe pouze počtem postelí. Nejistě jsem se na Jyrkiho usmála.
„Předpokládám, že chceš být v místnosti s Tuivem."
Ušklíbl se. „Předpokládám, že ty taky."
„A on chce být s tebou."
Povzdechl si a konečně pustil mou dlaň. Vešel do menšího z pokojů a pokynul mi, abych ho následovala. Když jsem tu udělala, zavřel za mnou dveře. Překvapeně jsem na něj pohlédla. Jeho chování mi přišlo podivné.
„Promiň. Potřeboval jsem... podporu." Posadil se na postel a začal si hrát s cípem deky přes ni přehozené. Vypadal zvláštně zničeně.
„To tak moc nemáš rád lidi?"
„Ne, o to nejde. Ale bojím se, že udělám něco špatně. Když se jim vyhýbám, tak se nic nemůže pokazit. Nečekal jsem, že budeme ubytovaní u někoho."
„V čem by byl rozdíl u hotelu?"
„V tom, že mě mezi tu rodinu bude Tuivo tahat." To bylo pravděpodobné.
Jen jsem přikývla. Toto mi dávalo smysl. Také jsem se bála, že ve světě, kterému nerozumím, něco zkazím. Než jsem si to stihla rozmyslet, znovu jsem ho chytila za ruku. „Nevadí mi to," přiznala jsem. „Vím, že ti Tuivo říkal opak, ale nemusíš se mi vyhýbat." Než jsem domluvila, kolem nás už bylo několik chuchvalců z pokrývky. Popadla jsem ho zápěstí, aby ji úplně nezničil. Už jsem ho nepustila.
„Nechci ti ublížit." Bylo mi ho líto.
„Mně nemáš jak ublížit. Vážně, Jyrki. Jediný důvod, proč jsem nechtěla s tebou mít nic společného, je ten, že stejně zemřu. Ale asi se nemůžeme vyhýbat jeden druhému až do konce." Odmlčela jsem se. „A promiň, že jsem na tebe křičela."
„To je v pohodě," odpověděl. „Ty nemůžeš za to, že si to tak beru."
„Miksi?"
Zamračil se. „To asi znamená něco jako proč?" Přikývla jsem.
Povzdechl si. „Rodiče," odvětil. „Oni..."
„Já vím," hlesla jsem. „Tuivo se mi zmínil, co ti dělali." Pomlčela jsem o tom, že jsem tomu úplně plně nerozuměla.
Protočil oči. „Tolik k tomu, že ti o mně neřekl nic osobního." Opět jsme hodnou chvíli seděli v tichu.
„Takže... se sobě nebudeme vyhýbat?" potřebovala jsem se ujistit, jak to s námi bylo.
„Tohohle budu litovat, ale souhlasím," hlesl. Seděli jsme v tichu, drželi se za ruce, a já jsem si po chvíli uvědomila, že se ani trochu netřesu.