13. Nakolik je jenom produkt toho, kde žil?
Čekali jsme na Tuiva už několik hodin, ale jeho stále nebylo. Už jsem odstrojil psy a dovedl je do budky u domu, která nejspíš sloužila pro podobné účely. Snad budou rádi za trochu tepla a jídla a nebudou za mnou výt. Bezradně jsem se otočil k Taimi, která šla se mnou.
„Myslím, že už bychom měli jít na večeři," prohlásila. „Nevím, kde Tuivo je, ale ty určitě víš, že chodí docela včas. Už by tu byl, kdyby chtěl."
„Já tam prostě nemůžu jít," přiznal jsem. Možná byla chyba se jí svěřovat, ale cítil jsem se až příliš vyděšený, než abych se dokázal chovat jinak.
„Nemůžeš se lidem vyhýbat navždy," pravila. Poučování mi vždy lezlo na nervy, ale raději jsem nic nenamítal. „Pojď na tu večeři, nebo zřejmě budeme o hladu."
„Nechceš... nechceš si koupit nějaké jídlo ve městě?" navrhl jsem. Doufal jsem, že to nezní tak, že s ní chci být za každou cenu sám.
„Peníze má Tuivo," připomněla mi.
„A jo, vlastně," zamumlal jsem a vyhrabal z kapsy pár drobných, za které bych si nic nekoupil.
„A stejně bychom neměli utrácet. Bude to v pořádku, pojď se s nimi najíst. Nepotrvá to dlouho."
„Jací jsou?"
„Ta rodina?" ověřila si. Přikývl jsem. „Neuklidním tě. Jsou upovídaní. Ale možná tě zahltí tolika historkami, že nebudeš muset mluvit."
„Co když se jim nebudou líbit moje návyky nebo..."
Z nějakého důvodu se zasmála. „Prosím tě, Jyrki. Kdyby jim vadilo, jak kdo jí u stolu, tak by tu skoro nikoho jíst nenechali."
Nakonec jsem se nechal přemluvit. Možná toho budu litovat, ale děsilo mě zůstat bez jediného člověka, kterého jsem tady znal. Nechal jsem se Taimi zavést k velkému stolu. Jídlo ještě nebylo hotové, ale kolem nás poposedávalo už několik nedočkavých strávníků. Nejistě jsem se posadil. Přesně jak jsem se bál, hned se k nám nahrnuli dva lidé. Podle vzhledu se dali přiřadit k rodině pronajímající tento dům. Hlavou mi proběhla myšlenka, kolik asi mají dětí, protože příchozí holka byla v mém věku a kluk jen o něco mladší.
„Skoro jsem tě nepoznala," prohlásila ta holka a vzala do ruky Taiminy bílé vlasy. „Nechápu, jak se ti to povedlo takhle nabarvit. A už vůbec nechápu, jaks udělala tu věc na obličeji. To je tetování? Ale vypadá to cool." Obdivoval jsem Taimi, že ty řeči jen s úsměvem snášela. „A hele, furt máš tu kytku. Pořád jsi na ni tak háklivá?" Taimi něco odpověděla, ale neslyšel jsem ji, protože na mě v tom momentě promluvil ten černovlasý kluk.
„A co ty? Ty jsi taky z nějakýho kmene či co?" Celé mé tělo ztuhlo a před očima jsem měl prázdno. Ne tmu, zkrátka jen prázdno, stejně jako v mojí hlavě. Konečně dávalo smysl všechno, co Tuivo naznačoval, a ta podivná poznámka, kterou Taimi pronesla těsně po tom, co jsem se málem utopil, a kterou jsem považoval za podivný přeslech daný tím, že jsem byl úplně mimo. Jenže tentokrát jsem se nepřeslechl. „Jáj," vytrhl mě kluk z myšlenek. „Asi jsem řek něco, co jsem neměl."
„Jsem z Aletasa," hlesl jsem tiše, abych se nedozvěděl ještě něco dalšího. Ta informace o Tuivově minulosti bohatě stačila. Taimi se zrovna zvedla, aby pomohla přinést jídlo.
Kluk si odfrkl. „Tam to nemám rád. Týraj tam psy," prohlásil kluk.
Pokrčil jsem rameny. „Taky závodím. Ale jo, někteří se k nim chovají hrozně."
„Ty závodíš?" rozzářily se mu oči. „Svezeš mě někdy?"
„Počkej, nepřijde ti to náhodou jako týrání?"
„Závody jo. Ale normální jízda většinou ne. Chci se projet s někým, kdo to fakt umí."
„Nevím, jestli na to budeme mít čas," odpověděl jsem, ale ten kluk mi nějakou záhadou vykouzlil úsměv na rtech, přestože mi stále bylo trochu špatně z toho, že jsem se konečně dozvěděl, jak to s Tuivem je.
„Ta bělovlasá holka a její kamarád se tu minule zdrželi dýl."
„Jo, to je možné. Ale teď dost spěcháme."
„Zdrháte před někým?" Překvapilo mě, že ho napadlo jako první zrovna tohle.
„To neřeš." Přistála před námi nějaká polévka. Pustil jsem se do ní a ani mi nevadilo, že byla trochu přesolená. Kručení v žaludku začínalo být nesnesitelným. Kluk se dále snažil se mnou komunikovat, ale já už jsem neměl zájem. Chtěl jsem si co nejdříve promluvit s Tuivem. Necítil jsem vůči němu hněv. Vždyť vysvětlil, proč mi to neřekl. Nemohl mi to říct, bál se, co by to způsobilo. Ale nebylo to něco, nad čím bych jen tak mávl rukou. Navíc mě mrzelo i to, že Taimi vyprávěl o mé minulosti. Bylo to logické, když si byli tak blízcí, ale nemusel mi tvrdit opak. Když jsem dojedl, pohlédl jsem na Taimi. Její jasně modré oči se vyhnuly těm mým. Musela slyšet, o čem jsme se s klukem bavili.
Čekal jsem, že půjde do svého pokoje, ale ona vyšla ven. Zastavila se kousek před dveřmi a hleděla na hvězdami poseté nebe. Postavil jsem se vedle ní. Nemělo smysl na ni být zlý, ona za nic nemohla. Vlastně bych se jí možná ani neměl na nic ptát, ale nedalo mi to.
„Pochopil jsem dobře, že jste z horského kmene?"
„S Tuivem je to složitější. Ale ano," odpověděla. Ani se na mě nepodívala. „Tuivo říkal, že to nepochopíš. Nemyslel sis snad, že pochází z běžné rodiny, ne snad?"
„Ne, to nikdy. Věděl jsem, že je jiný. Vždycky byl a bude. Nedávno jsem začal věřit tomu, že je z nějaké horské osady. Ale kmen je něco jiného. Prostě..." Zavrtěl jsem hlavou. Nevěděl jsem, jak pokračovat.
Konečně se na mě podívala. „V čem je to takový rozdíl? Tak či tak je z hor."
Flustrovaně jsem vydechl. „V tom, že..." Ztichl jsem, netušil jsem, jak to vyjádřit. „V tom, že nevím, jestli ho dokážu brát stejně. Chápej, osada je místo, kde jsou nějaké pravidla, někdy i přísné, ale nezabraňuje to být člověku sám sebou. Ale jestli jste z kmene, nakolik je ten člověk, kterého znám, Tuivo, a nakolik je to jenom produkt toho, kde žil? Však víš, dáváš tam smysl jenom jako část společenství, aspoň co vím."
„V podstatě ano. On tam však nikdy doopravdy nepatřil."
„Jo. Já vím. Dělá pravý opak toho, na co byl zvyklý. Ale i to jenom proto, odkud je."
„Jyrki," povzdechla si. „Každého z nás formuje, odkud je. Tebe taky, tím jsem si jistá."
„Jo, jenže jeho extrémně. On se od toho nikdy neodpoutá." Mávl jsem rukou. „Víš co, nech to být. Asi jsem prostě jen překvapenej."
„Do dneška jsi ho měl rád pro to, jaký je. Nevidím důvod, proč by to jedna informace měla změnit. Je stejným člověkem, jakým byl, když jsi to nevěděl," pravila a s těmito slovy vyšla opět k domu. Hleděl jsem na její záda mizející ve dveřích. Měla pravdu, ale nedařilo se mi to vidět stejně. Chtěl jsem jít také dovnitř, ale v tom momentě jsem zahlédl jakousi siluetu. Nebylo pochyb o tom, čí je. Vykročil jsem směrem k ní.
„Doprdele, Tuivo, kde jsi byl?" vyjel jsem na něj, když jsem byl dost blízko. Až teď mi pohled utkvěl na dvou plných taškách. „Ty jsi..."
„Koupil jsem všechno, co potřebujeme, ať se nezdržujeme a můžeme už zítra ráno vyrazit."
„Tak jo," odpověděl jsem, co nejvěcněji jsem dokázal. Tohle bylo to poslední, co bych čekal.
„Nemáme čas se tu zdržovat. Chápu, že by ses tu rád porozhlédl, ale..."
Zavrtěl jsem hlavou. „Propásl jsi večeři." S těmito slovy jsem vykročil zpět k domu. Tuivo mě dohnal a následoval mě až k pokoji. Odvrátil jsem se od něj.
„Jedl jsem ve městě," prohlásil cestou do schodů. Neodpověděl jsem. „Hele... stalo se něco? Jestli je to kvůli tomu, že jsem odešel..."
„Ne. Nechápu tě, ale nemůžeš se mnou být na každém kroku."
„Tak o co jde?" Znělo to starostlivě.
Nechtěl jsem to na něj vybalit hned, ale myslel by si, že mě nějakým způsobem urazil, kdybych to neudělal. „Vím to."
„Co?" zarazil se. V očích se mu mihl stín strachu. Těžko říct, na co myslel.
„Odkud jsi." Hodnou chvíli mlčel.
„No... asi promiň, že jsem ti to neřekl." Postávali jsme před dveřmi od většího z pokojů. Nedalo se odhadnout, jestli tam Taimi je nebo ne.
„Ne, to je v pohodě." Nebylo to v pohodě, ale už tak ho muselo štvát, jak moc jsem všechno prožíval. „Jenom nevím, jak tě teď vnímat. A jenom pro ujasnění, neřekla mi to Taimi, ale ta rodinka u večeře."
Tuivo přikývl. „Napadlo mě, že se to tam provalí."
„V klidu. Teď už mi řekneš i to, čeho ses bál?"
Zamračil se. „Já nevím. Pořád nevím, co ti můžu..."
„Jo, jasně," zavrčel jsem a otevřel dveře. Přešla mě chuť to probírat. Bělovláska uvnitř polekaně nadskočila, ale když viděla, že to jsme my, pousmála se.
„Už nakoupil všechno potřebné, prý abychom mohli zítra vyrazit či co," pokrčil jsem rameny a ukázal na tašky. Taimi překvapeně vykulila oči.
„Proč jsi šel bez nás? Mohli jsme jít všichni."
Tuivo se pousmál. „Mám svoje důvody, proč jsem šel sám." Napadlo mě, že zkrátka potřeboval být bez nás, ale nechtěl jsem se v tom příliš vrtat.
„Asi to bude znít trochu dětinsky," změnil jsem téma. „Ale kdo půjde do samostatnýho pokoje?" Taimi se zvedla, ale vyskočil jsem a stáhl ji zase dolů. Nechtěl jsem, aby si myslela, že náš rozhovor nic neznamenal. Tuivo na nás udiveně pohlédl.
„Půjdu já," hlesl jsem. „Chrápu."
„To není pravda, Jyrki," zasmál se Tuivo. „Asi úplně nerozumím..."
„Chci být sám," odbyl jsem ho a vyšel z místnosti. Trochu mě sžíraly obavy, přece jen, často mě trápily noční můry, a když byl někdo okolo, jejich důsledky nebyly až tak hrozné, protože jsem se zvládl rychle vzchopit a nemyslet na ně. Ale nešlo na Tuivovi stále viset. Zavřel jsem se do pokoje a na rozdíl od Taimi za sebou nezapomněl zamknout. Pak jsem se rozplakal. Těžko říct, proč vlastně. Všechno, co se od začátku této cesty stalo, na mě zkrátka dolehlo.