17. Zřejmě bys tu myšlenku neměl jen tak zahazovat
Od samého rána hustě sněžilo a doprovázela nás pochmurná nálada. Mířili jsme na severozápad, ale bylo jasné, že nikdo pořádně neví, kam jedeme. Jedinou jistotou bylo Pieni, a tu jistotu jsme nyní ztratili. Měl jsem pocit, že jsme cestou zahlédli nějaké stopy zvěře, ale sníh je příliš rychle přikryl. Nevěnoval jsem jim pozornost. Jistěže tu byly, nacházeli jsme se hluboko v horách. Nepotřebovali jsme však maso, mohli jsme jejich přítomnost vnímat jen jako fakt, proč například nebylo možné na některých místech rozložit tábor nebo na ně vůbec vstoupit.
Rozhodli jsme se pro odpočinek na útulném místě pod svahem, kde tolik nefoukalo. Do oka nám padla jeskyně, do které by se dalo schovat, ale díky její poloze a tvaru byla velmi velká pravděpodobnost, že se v ní zde bude skrývat nějaké zvíře a nebylo by dobré ho vyhánět ani se ohrozit. Doufali jsme, že když uslyší hluk zvenčí, zůstane skryté a my si budeme moct nerušeně vydechnout.
Rozdělali jsme oheň a vypustili psy, aby si mohli projít okolí nebo se prospat, podle toho, jak potřebovali. Sedli jsme si vedle sebe a pustili se do jídla. Nebylo o čem mluvit, takže mezi námi zavládlo ticho. To mi vyhovovalo. Byl jsem zvyklý trávit spoustu času sám a neustálá přítomnost těch dvou už mi někdy lezla na nervy, i když jsem si byl vědom, že je to vzájemné. Taimi se však tvářila, že by chtěla něco říct, ale nemůže se k tomu odhodlat. Nenápadně jsem se na ni usmál, abych jí dodal odvahu.
„Tuivo," vydechla nakonec. „Zřejmě bys tu myšlenku neměl jen tak zahazovat." Nechápavě jsem na ni pohlédl. Tuivo nejprve také, ale poté mu zřejmě došlo, co má Taimi na mysli, a jeho rysy ztvrdly.
„Ne," zavrčel. „A přestaň. Je to fakt trapný."
„O co jde?" vložil jsem se do toho. „A ne, že zase začnete s tím svým jazykem." Pohlédl jsem na Taimi. „Co se stalo?"
Bělovláska zavrtěla hlavou. „Nic." Poznal jsem, že lže, ale nemohl jsem z ní dostat pravdu, když jsem ani nevěděl, o co jde. Obrátil jsem se k Tuivovi.
„Rád bych si to poslechl. Prosím tě, i kdyby to byla sebevětší blbost..."
„O tebe tu vůbec nejde," odvětil a jeho tvář se zachmuřila.
„To je fuk, stejně to chci vědět."
Tuivo si povzdechl. „Fajn. Taimi si myslí, že..."
„Taimi si myslí, že odhalila důvod, proč tě zatím nedostihla ta kletba, a upřímně, pokud na sebe přestanete štěkat, tak ani nedostihne," pronesla bělovláska.
„Co?" nechápal jsem.
„Jyrki," oslovila mě naléhavě. Tuivo protočil oči, ale já jsem se chtěl dozvědět, co má na mysli. Vzal jsem do ruky nejbližší kamínek a začal si ho přehazovat z jedné dlaně do druhé, abych se alespoň trochu uklidnil.„Ta kletba podle mě jde... ne zastavit, ale zbrzdit. Víš, když jsi mě poprvé chytil za ruku, a také když jsme čekali ve Stosse na Tuiva, nebyl ten mráz tak hrozný. A celkově... mi pomáhá, když mi někdo věnuje pozornost, když cítím, že na mě někomu záleží."
„Ale já ne..." Stiskl jsem kámen tak pevně, až mi zbělely klouby.
„Já vím. Ale zajímáš se o mě. A mně to pomáhá, i když vím, že jsi prostě jen hodný člověk a zajímal by ses o každého, s kým bys trávil tolik času." Hleděla na mě s naprostou důvěrou. „A tím se dostávám k tomu, proč ta kletba u tebe zřejmě nefunguje. Protože Tuivo tě má opravdu rád. A záleží mu na tobě."
Zamyslel jsem se. Znělo to jako z nějaké pohádky a pohádky se doopravdy neděly, ale nemohl jsem ji připravit o tu poslední naději. Ona tomu nejspíš doopravdy věřila, a proto jí to pomáhalo. Seděla přede mnou zlomená holka, která potřebovala alespoň jediný paprsek světla, který jsem zkrátka nedokázal zastínit. Obyčejně bych ji nevodil za nos, měl jsem ve zvyku s lidmi mluvit na rovinu. Ale chtěl jsem jí ulehčit poslední chvíle, které na tomto světě stráví. Koneckonců, už jich zřejmě nebude mnoho, vzhledem k tomu, co říkal ten stařík.
„Co mám dělat, abych ti pomohl?" zeptal jsem se. Vnímal jsem Tuivův znechucený pohled, ale bylo mi Taimi tak hrozně líto.
„Prostě... si se mnou občas povídej. Je jedno o čem. Nebo si vedle mě jenom sedni k ohni a... buď tady." Vypadala tak hrozně zoufale. „Prostě jen... Pozor na to štěně!" vyhrkla a někam ukázala rukou. Obrátil jsem se. Viljo zvědavě čmuchal kolem okolí jeskyně.
„Viljo, ke mně!" přikázal jsem mu. Neochotně mě poslechl. Vtom se však z jeskyně ozvalo zabručení. Rychle jsem se přihnal k sáním a s pomocí Tuiva i Taimi zapnul všechny psy na vodítko. Taimi mi tři z nich převzala. Tuivo by mi nejspíš pomohl také, ale nacházel se několik metrů od nás. Z jeskyně se vynořilo hnědočerné tělo. Snažil jsem se nepanikařit. Psi začali poplašeně štěkat.
„Ticho!" přikázal jsem jim klidně, abych zvíře ještě více nepopudil, což po několika zopakováních naštěstí zabralo. Ticho už přerušovalo jen vrčení velkého zvířete. Slíbil jsem si, že jestli to nějakým zázrakem přežiju, naučím je chovat se klidně i při setkání s medvědem. Ten na nás rozzuřeně hleděl a vydával děsivé hlasité zvuky a mě napadlo, že to možná vážně nepřežijeme, že toto je konec.
Začali jsme s Taimi pomalu couvat. Na mysl mi vytanulo, že bychom měli mluvit, vydávat hlasité zvuky, cokoli, ale všechny rady vyšly vniveč, když už jsme ho naštvali. Povedlo se nám trochu vzdálit, ale Tuivo zamrzl na místě. Medvěd se k němu dost rychle blížil. Neběžel, ale téměř.
„Tuivo," varoval jsem ho. Krátce se na mě podíval a zavrtěl hlavou. A poté udělal něco, co jsem nečekal, ale bylo to to nejlepší. Dřepl si a snažil se ochránit si všechna citlivá místa. S Taimi jsme nenápadně couvali. Nemohli jsme mu pomoct, bylo potřeba někam odklidit psy. Medvěd do něj šťouchal. Ne zvědavě, útočně. Přejel mu drápy po zádech a protrhl některé vrstvy oblečení. Tuivo mlčel. Medvěd zafrkal a ještě jednou mu tlapou přejel po zádech.
Tentokrát už to muselo Tuiva opravdu bolet. Nevydal ani hlásku, ale viděl jsem, jak se stočil do klubíčka ještě pevněji. Medvěd ho mocnou tlapou srazil k zemi. Tuivo si stále chránil břicho. Hlava mu dopadla do sněhu. Taimi na to jen šokovaně hleděla a mně se z očí samovolně spustily slzy. To měl vážně být zrovna Tuivo ten, který cestu nezvládne? Zvíře se k němu svou ohromnou tlapou ještě jednou pokusilo dostat. Tuivo zatínal všechny svaly, aby se ochránil.
Medvěd do něj šťouchl čumákem a obešel ho. Tuivo zůstal ležet a medvěd ho pomalými kroky opustil. Více než on ho nyní zajímalo jídlo naložené na sáních. Byl nyní od Tuiva dostatečně daleko, a navíc už jsme ho očividně nezajímali, takže jsme s Taimi přivázali psy ke stromu, obezřetně k němu přešli a pomohli mu se dostat do bezpečí.
„Seru na toho dědka," zavrčel Tuivo se slzami v očích, když už jsme si byli jistí, že medvěd usoudil, že je Tuivo jen nějaký nezajímavý kámen. „Jdeme do Pieni." Nedovoloval jsem si něco namítat. Poslední náhradní bunda, kterou jsem měl, tolik nehřála, a se zničenou nemohl jít skrze ledovou pustinu, přijdeme nejspíš o všechny zásoby, a kromě toho by se mu na ta záda měl někdo podívat. Netušil jsem, jak to jeho kůže zvládne v kombinaci se starými jizvami.
„Js...jsi v pořádku?" zeptala se Taimi trochu zbytečně. Všiml jsem si, jak je bledá. Nejspíš ji to všechno vyčerpalo. Doufal jsem, že neomdlí. Tuivo na její otázku odpověděl jen tím, že odvrátil hlavu. Položil jsem mu dlaně na předloktí, protože obejmout jsem ho nemohl.
„Hej," zamumlal jsem. „Už je dobře, jo? Už jsi pryč." Nešťastně se na mě podíval. Pokusil jsem se na něj usmát. Neoplatil mi to, sklonil hlavu. Usoudil jsem, že bude nejlepší zase vyrazit, protože medvěd se konečně navrátil do jeskyně.
Doběhl jsem pro dopravní prostředek a odtáhl sáně, co nejdále to šlo. Začal jsem zapřahovat stále vyděšené psy. Drtilo mi to srdce, zasloužili si odpočívat, ale nebyla jiná možnost. Ani jsme neuhasili oheň a neuklidili odpadky. Chtěl jsem jen být co nejrychleji pryč. Neodpočaté hlasivky protestovaly, ale nezbývalo než je přinutit fungovat až do města. Nechtěl jsem už nikde zastavovat, nechtěl jsem, aby se něco dalšího pokazilo. Když jsme se dostatečně vzdálili, konečně jsem se trochu uklidnil a zvolnil tempo, protože smečka stejně nespolupracovala.
„Tuivo?" oslovil jsem svého kamaráda, který se snažil překrýt potrhanou bundu dekou, aby mu nefoukalo na kůži a ona nezmrzla. Lehce kývl. „Byl jsi hrozně statečný, když se tě snažil napadnout. Tohle bych nezvládl."
„Málem jsem se počůral strachy," ušklíbl se.
„Jo, ale i tak."
„Proč mi to vlastně říkáš?" zasmál se.
Pokrčil jsem rameny. Možná to znělo příliš pateticky, ale viděl jsem, že mu to ve skrytu duše pomohlo. „Taky mi pořád říkáš hezký věci."
„Jednu klidně přidám."
„Jakou, prosím tě?" usmál jsem se. Tenhle rozhovor mi zabraňoval propadnout panice.
„Že vidím, jak moc se snažíš nás tam dovést, i když to už musí být nad tvoje síly." Jen jsem přikývl. Přál jsem si říct něco krásného i Taimi, ale nešlo to. Nevěděl jsem, co konkrétního bych mohl ocenit.