21. Já vás zachráním
Pokračovali jsme v cestě. Přestože jsme vůbec netušili, kam jedeme, atmosféra se konečně po dlouhé době uvolnila. Možná byla chyba tomu staříkovi věřit, a popravdě jsem ani nechápal, čím přesvědčil zrovna Tuiva. Ale nejspíš jsme to všichni potřebovali, moct se spolehnout na to, že nás někdo zavede tam, kam potřebujeme. I když to nejspíš nebude cíl, který by se dal očekávat. Ze všech těch myšlenek mě rozbolela hlava, ale nemohl jsem si dovolit odpočívat. Musel jsem jen vést spřežení vpřed.
„Jyrki?" vyrušil mě náhle hlas mého kamaráda. Natočil jsem se k němu. Věděl jsem, jak ho mrzí, že mi nemůže pomoct, a že kdybych mu to nezakázal, tak by to nejspíš udělal i přes tu bolest. „Vím, že je blbost to teďka řešit, ale pokud se nám to všechno povede a dostaneme se v pořádku domů... oslavíš se mnou letos Vánoce? Prosím."
Zamračil jsem se a bolest hlavy se ještě vystupňovala. „Dobře víš, že ne."
„Ale proč?"
„Ty dobře víš proč."
„Ale já vím, proč je nesnášíš, ale slibuju, že tentokrát to bude jiný. Fakt mi na tom záleží, víš." Odmlčel se. „Nemám nikoho jinýho, s kým bych je slavil."
„Co Taimi?" ušklíbl jsem se, a zároveň si uvědomil, že bychom na bělovlásku neměli zapomínat, hlavně když mě poprosila, abych jí věnoval pozornost.
„V kmeni nic jako Vánoce není." To mě trochu zarazilo. Věděl jsem, že nemají přímo Vánoce, ale bylo pro mě nepředstavitelné, že neslaví ani žádnou jejich obdobu. „Taimi je druhý člověk, kterého jsem k tomu, aby je se mnou oslavil, nikdy nepřesvědčil." Bělovláska na to nic neřekla, a Tuivo o ní mluvil, jako by tady nebyla. Začínal jsem chápat, že i kdyby v to, že jí naše pozornost pomůže od kletby, nevěřila, a jen si ji tím vynucovala, měla na to právo. Musela se s námi cítit hodně osamělá. Ale často mě nenapadal způsob, jak to napravit.
„Jyrki?" ozval se Tuivo znovu, o poznání váhavěji.
„Ne," odvětil jsem. Nechtěl jsem k němu být zlý, on by se snažil Vánoce udělat co nejkrásnější, ale já jsem nechtěl. Pro mě už byly zničené, a hlavně, jejich oslava by vyvolala až příliš mnoho špatných vzpomínek.
„Tak dobře," vzdal to podivně raněným tónem. Kdysi se je pokoušel slavit sám, nejspíš podle toho, co si pamatoval ze života v Pieni, pokoušel se je slavit s jinými přáteli, ale bylo mi jasné, že to pro něj nic neznamená. Mrzelo mě to, ale nechtěl jsem kvůli němu otevírat něco, s čím už jsem se smířil. Věděl jsem, že pro mě už Vánoce nebudou nikdy existovat. Nehodlal jsem to měnit, ani kvůli Tuivovi. „Zastav. Musím si odskočit."
„Tuivo, nemůžeme zastavovat jenom kvůli tomu, že se cítíš nějak divně, protože..."
„Ale ne, vole," zavrčel. „Fakt se mi chce." Nebyl jsem si tím tak jistý, ale zastavil jsem mu. Ostatně, byla to i šance pro mě a Taimi vyprázdnit močový měchýř. Netušil jsem, kam šla Taimi, nejspíš někam, kde nebude tolik foukat a nebude riskovat, že se jí něco stane. Já jsem se postavil vedle Tuiva. Nepodívali jsme se na sebe, nepromluvili, až do doby, kdy jsem odcházel. Všiml jsem si, že už jen stojí a kouká do prázdna.
„Hej. Pojď zpátky," zavrčel jsem.
„Jo, jenom..."
„Ne, nedám ti chvilku. Musíme jet."
„Co tě žere? Ta kletba tě vůbec nepostihla." Pomlčel jsem o bílých prstech tam v Pieni.
„Ne, ale Taimi možná umře, než si tady utřídíš myšlenky nebo co vlastně děláš."
Obrátil se ke mně a na tváři se mu zračil posměšek. „Odkdy ti na ni záleží? To ses zamiloval nebo co?"
„Jo, jasně, teď se tady budeme obviňovat, kdo se do koho zamiloval."
„Co?"
„Ale nic," mávl jsem nad tím rukou. Nemínil jsem rozebírat, co si Taimi myslela. „Ne. Prostě... nezaslouží si, jak se k ní chováš."
„Já vím, že ne, ale stejně umře. Pochop, že v kmeni vám nepomůžou. Tohle nemůže vyjít."
„A proč jsi sem teda šel, když nevěříš, že se to povede?"
Pokrčil rameny. „Nevím. Asi jsem si myslel, že se stane nějaký zázrak. Ale jste oba dva odepsaní." Vyhrkly mi slzy do očí, ale rychle jsem zamrkal a odehnal je. Nechtěl jsem, aby mě utěšoval.
„Tak proč jsi se mnou ještě před pár minutama chtěl slavit Vánoce?"
Jeho výraz se změnil. Byl smutný a odevzdaný. Položil mi ruku na rameno. „Abych měl na tebe další hezkou vzpomínku." Už jsem to nevydržel. Sklopil jsem hlavu, ale věděl jsem, že slzy stejně vidí. „Neplač. Bude tě to v týhle zimě akorát bolet," hlesl.
„Ty prostě... snažíš se o to samé, jako jsi udělal u ní. Snažíš se smířit s tím, že umřu. Jenže mě se tak lehko nezbavíš," šeptal jsem.
„A... jak to chceš udělat? Jak, Jyrki? Ti šamani nemají nejmenší důvod ti pomáhat, to už spíš pomůžou Taimi, i když zradila."
„Nevím. Ale koukni na mě. Sám jsi to řekl. Ta kletba mě nedostihla. Zatím jsem živý a zdravý. A hlavně... ten Taimin nápad možná není úplně odvěci." Nemyslel jsem si to, ale potřeboval jsem, aby se ode mě neodtahoval.
„Počkej, fakt myslíš to s tou pozorností a..."
„Nesměj se tomu. Taky jsem nevěřil, ale..." Zaváhal jsem, čím svůj argument podpořit. „O tý doby, co ses vytratil ve Stosse, jsme se trochu sblížili. Nevím jak, ale to je fuk. A mám pocit, že..." Náhle mi to došlo. Přestože jsem se tím snažil jen přesvědčit Tuiva, opravdu na tom něco bylo. „Že od tý doby je jí líp. Kurva, vždyť v Pieni tě se mnou šla hledat, a pak mi taky pomohla jednou nasadit popruhy, a ještě odtáhla psy od toho medvěda, přestože předtím omdlívala skoro při každým pohybu!"
Zarazil se. Dlouhou chvíli mlčel. Nakonec se ode mě jen odvrátil a vydal se zpět k saním. Chápal jsem ho. Ten rozhovor mu změnil pohled na situaci, se kterou se snažil smiřovat. Taimi už na nás čekala. Myslel jsem, že hned pojedeme, ale Tuivo na mě prosebně pohlédl. Netušil jsem, co má v plánu, ale posadil se naproti bělovlásky. Podívala se na něj se směsicí vděčnosti, zmatku a obav.
„Ty fakt věříš tomu, že vás může zachránit něco jako... pozornost?"
„Nejde o pozornost, ale o ten... cit, který ji způsobí," odpověděla. Trochu se jí třásl hlas. Měl jsem strach, a ona nejspíš taky, že se jí Tuivo přišel jen vysmívat.
„Jasně. Takže v to fakt věříš."
„Ano," odpověděla a na malý okamžik se mu dokázala podívat do očí.
„Tak se zbav tý kytky," odpověděl. S těmito slovy si na malý okamžik rozepnul bundu, aby vytáhl svůj žlutý přívěsek zavěšený na úzkém pruhu tmavě hnědé kůže. „Uděláme to společně." Přestával jsem chápat, o co jde. Taimi se na mě tázavě podívala, ale mohl jsem jen pokrčit rameny.
„Počkej, vždyť to nejde. Nevíme, jak přesně ty předměty očarovali."
„Určitě ne pro naše dobro," ušklíbl se. „Taky se bojím, co se stane. Ale oba dva víme, že i když tě možná nějakým způsobem chrání, tak ta kytka tu kletbu způsobuje. A jestli fakt věříš, že ji dokážeme zlomit, tak ta kytka by nám v tom bránila." Začínal jsem tomu rozumět. To, že bude chtít zahodit poslední předměty, které ho vážou s kmenem, bych od něj čekal. Ale došlo mi, že tentokrát mu jde o něco jiného. Stařec říkal, že cíl není takový, jaký očekáváme. Tudíž do kmene snad dojít nemáme. A snad byla ona květina jedinou věcí, která nám brání zlomit kletbu.
„Jenže je tady jeden problém," zamračila se Taimi. „Ta kletba zlomit nepůjde, dokud nepotkám někoho, komu na mě bude doopravdy záležet."
„Ale Jyrki..." namítl Tuivo.
Bělovláska se na mě usmála. „Jyrki je hodný. Ale vím, že to všechno dělal jen proto, aby mi to usnadnil. Nemá mě doopravdy rád." Zamyslel jsem se nad tím.
„Prosím tě," odfrkl si Tuivo. „Nepřizná ti to, a nepřizná to ani sobě, ale jenom tak pro tvoje dobro by to nedělal." Zamračil jsem se. Pomáhal Taimi, nebo si vážně myslel, že k ní něco cítím? „A hlavně... pokud budu vědět, že možná neumřeš, budeš mít mě."
Taimi se na něj podívala skoro až vyděšeně. „Ne, Tuivo. Dokud jsi neřekl tohle, tak jsem ti i věřila. Nevím sice, o co ti jde, nicméně jedeme dále. Jyrki, můžeš?"
„Ale já to myslím vážně," namítl můj kamarád a zjemnil hlas. Všechno nasvědčovalo tomu, že to jen hraje, ta náhlá změna, ten laskavý tón, ale já jsem nějakým způsobem věděl, že nehraje. Objal ji. „Sice tě možná nemiluju, ale to neznamená, že tě nemám rád. Ani nevíš, jak moc jsem obrečel, když jsme se rozloučili s tím, že už se nikdy neuvidíme. Nevíš, jak moc jsi mi chyběla a asi pořád chybíš. Jestli zahodíš tu kytku, tak se možná můžeme vrátit tam, kde jsme byli, když jsme odcházeli." Pak zašeptal ještě několik slov, ale ta jsem mu kvůli jazykové bariéře nerozuměl. Tentokrát jsem ale proti tomu nic neměl. Nejspíš byla hodně důvěrná.
„Takže?" zeptal se jí nakonec.
„Nemám co ztratit," povzdechla si. „Ale zeptej se Jyrkiho. On má před sebou i s kletbou ještě pár let života, zatímco když to nějak nevyjde..."
Věděl jsem, že mi jde o život, ale nedotklo se mě to. Po tom všem jsem zkrátka nemohl udělat nic jiného, než to zkusit. „Jdu do toho," hlesl jsem. Prozatím jsem stál, ale teď jsem se posadil vedle Tuiva. „Jak to chceš vlastně udělat?"
Pokrčil rameny. „Tak nějak doufám, že bude stačit, když ty věci zahrabeme tady do sněhu a odjedeme?"
Povytáhl jsem obočí. „Hm... neznáš nějaký magický rituál na zničení nebo něco?"
„Připadá ti, že umím čarovat?" ušklíbl se.
„Tuivo má pravdu," hlesla bělovláska. „Pointa těch předmětů je, že je musíme nosit stále při sobě a nepustit, jinak se vzdáváme darů, které nám dali. Mělo by vážně stačit ty předměty nechat tady."
„Fajn," pokrčil jsem rameny, protože jsem do toho koneckonců neviděl. „A to zahrabání má nějaký význam nebo co?"
„Nedotkne se jich tak někdo další," osvětlil mi Tuivo. „Víš, jak jsem ti říkal, že když ta kytka dopadne na nějaký předmět, tak ho očaruje taky? Tak stejně by to fungovalo, kdyby se jí někdo dotkl, když bude pohozená."
„A to jako neočaruje ten sníh?"
„Malý okruh ano. Kdo do něj vstoupí, má asi smůlu," pokrčila Taimi rameny. Zamrazilo mě v zádech, ale ignoroval jsem to. „Ale nemá to tak velký dosah."
„Jste si jistí?"
„Ne," pokrčil Tuivo rameny. „Ale je to asi jediná možnost."
„Ještě stále můžeme zkusit jít za těmi šamany," pravila Taimi tiše. „Ale výsledek je opravdu nejistý."
„Zkusit zahrabat ty věci bude lepší," rozhodl jsem se.
Šance uspět mi v tomto případě připadala větší. Sledoval jsem, jak Tuivo i Taimi s obavami odkládají své kouzelné předměty. Když je úplně zahrabali, Tuivo mě objal kolem ramen. Nečekal jsem to, takže jsem sebou trhl, ale nechal jsem ho. Objal i Taimi. Všiml jsem si, že má slzy v očích, ale netušil jsem, proč přesně.
„Já vás zachráním. Budu vás mít rád, jak jenom dokážu. Slibuju." Odmlčel se. Nemohl jsem říct, že by mě to nedojalo. „A teď už jeď. Než si to rozmyslím."
„Kam?" zeptal jsem se.
„Zatím pořád za šamanama. Chci mít jistotu, že jsem udělal všechno, co jsem mohl." Poslechl jsem ho. Uháněli jsme pryč a i po několika kilometrech severozápadním směrem jsme byli stále naživu.