24. Byla jsem doma
„Takže teda definitivně, jedeme domů?"
Tuivo si povzdechl. „Já nevím, Jyrki. Chápu, že teď to vypadá, že to, co říkala Taimi, fakt funguje, ale jsme tak blízko. Nemáme co ztratit, když tam půjdeme. Já prostě vím, že je to zbytečné, a že si možná zaděláme akorát na problémy, pokud nás z nějakého důvodu nebudou moct pustit zpátky, ale prostě... Třeba tam budu muset zůstat, protože kdo ví, co mě k nim ještě pojí, a ty budeš muset odejít, nebo uděláš nějakou blbost, nebo já nevím." Odmlčel se. „Ale nechci o tebe přijít jenom proto, že jsme tam nedošli."
„To se nestane. Jestli tady budeš pro mě, nestane se to."
„Měli jsme se toho staříka zeptat, jestli má Taimi pravdu."
„Myslíš, že by nám odpověděl?" namítl Jyrki.
„Ne. Ale zkusit jsme to mohli. Ty víš, že jsi pro mě prostě hrozně důležitý, a představa, že tě ztratím..."
Sevřel se mi žaludek. Ne proto, že bych si myslela, že já pro Tuiva důležitá nejsem. Ale proto, že jsem věděla, že pokud Jyrki souhlasí, budu muset udělat krok, který mě tolik zabolí. Svírala jsem v kapse jeho dárek, jediná věc, která mi možná zůstane. Věděla jsem, co to je, ale nedošlo mi to, dokud tu věc neobrátil vzhůru nohama.
Vytáhla jsem ji z kapsy, protože si mě stejně nevšímali. Byla to malá skleněná koule. Uvnitř byly rovné úhledné malé domečky ve stylu těch stosských, což dávalo smysl, protože zrovna tam to zřejmě Tuivo koupil. Sněžítko. Věděla jsem, že je to běžný suvenýr a napadlo mě, že Tuivo mi to zřejmě koupil, protože ho nic lepšího nenapadlo, a také proto, že si myslel, že já nevím, jak velký kýč to v jejich světě je. Dost mě to zklamalo, ale nemohla jsem se na něj zlobit. Ani já už bych nevěděla, co mu teď koupit. Pokusila jsem se tvářit nadšeně, ale věděla jsem, že poznal, že nadšená nejsem.
Abys nezapomněla na všechny ty města, která jsme spolu prošli, vysvětlil mi tehdy. Já jsem se jen usmála. Přišlo mi to hloupé, jako bychom snad už žádná projít neměli. Ale nyní jsem ten dárek ocenila. Přestože to Tuivo nemohl tušit, nyní konečně něco znamenal. Protože pokud odejdou, naše cesty se budou muset rozdělit, a toto bude má památka na něj a na to, co jsem byla ochotná pro naši lásku udělat, i když teď už zbyla jen ve vzpomínkách.
„Taimi?" vytrhl mě ze zamyšlení jeho hlas. Podívala jsem se na něj. Neušlo mi, že se pozastavil nad tím, že držím sněžítko, ale nic na to neřekl. „Už dál... nejdeme. Já vím, že je to riskantní, jenže já se tam prostě vrátit nemůžu a bojím se, že Jyrkiho by tam tam něco zadrželo, třeba ta kletba." Čekala jsem to, ale stejně mě to zabolelo. Podívala jsem se na Jyrkiho. Nejistě mi to rozhodnutí přikývnutím odsouhlasil.
„Uvědomuješ si, že se to zlepšilo možná proto, že se blížíme ke kmeni?" neodpustila jsem si však.
„Jo. Já vím. Ale nechci dopadnout jako Tuivo a zůstat tam deset let."
„Není to tam tak špatné, jak si myslíš," cítila jsem potřebu svůj domov bránit. „Máš tam všechno, co potřebuješ. A máš rodinu. A také..."
„Ale já vím. Vím, že pro někoho je to tam fajn. Ale pro mě by nebylo." Zaváhala jsem nad tím. Byla pravda, že snad jen Tuivo se pro tamější život hodil méně.
„To, co chceš udělat, je nebezpečné."
„Já vím. Ale ohrozím tím akorát sebe. Opačně bych asi váhal, kdyby ta kytka byla moje, ale takhle to podle mě na tebe nebude mít vliv, i kdyby se všechno pokazilo."
„Zřejmě ne," uznala jsem. „Ale je to hloupé, takto pokoušet osud."
„To riziko podstoupím."
Bezradně jsem se podívala na Tuiva. „Ty ho necháš?"
Pokrčil rameny. „Stejně nám tam nemají jak pomoct. Víš, došlo mi, že ten šaman měl pravdu. Říkal něco ve smyslu, že náš cíl není takový, jaký si myslíme." Přikývla jsem, před pár hodinami jsem nad tím sama přemýšlela. „Podle mě myslel tohle. Že tu kletbu máme porazit, ne prostě čekat, že to někdo udělá za nás. A pak taky ty náznaky, že můžeme změnit osud." Uvědomila jsem si, že má pravdu. Možná to bylo hloupost, ale on dva byli pevně rozhodnutí. A především to tak možná mělo skončit. Zhluboka jsem se nadechla. Nyní jsem já musela učinit své rozhodnutí.
„A víš, také říkal, že jeden z nás k cíli možná nedojde tak, jak si myslíme."
„Ale pak to přece vyvrátil s tím, že osud se změnil či co."
„Já vím, ale... možná se nezměnil. Respektive, možná by se v tomto ohledu neměl měnit." Odmlčela jsem se. „Bude lepší, když se vrátím."
„Kam? Do kmene? Neblázni," ušklíbl se Tuivo. „Jedeme zpátky do Aletasa a bude zase fajn."
„Ne. Nebude. Pro mě ne." Jyrki se mě pokusil chytit za ruku, ale odstrčila jsem ho. „Tady nejde o tu kletbu. Věřím, že by se nám ji podařilo nějak zlomit." Vzala jsem do dlaně plamen svých bílých vlasů, ve kterém se začaly objevovat zlatavé nitky jejich původní barvy. „Ale na jak dlouho? Ano, zbavila jsem se té květiny, ale možná je už to příliš hluboko ve mně, alespoň to tak cítím."
„Ale já tě mám rád, Taimi," hlesl Tuivo. „Fakt."
„Já vím. Ale nikdy mě nemůžeš mít tak rád jako já tebe." Tuivo odvrátil tvář. „Nemůžeš za to. Ale jednou mi to naplno dojde, a pak to už fungovat proti kletbě nebude."
„Ale možná najdeš jiné lidi, kteří tě budou mít rádi," namítl a blýskl očima Jyrkiho směrem. Ten se zamračil.
„Možná. Ale opravdu nejde o tu kletbu."
„Tak o co?" zeptal se.
„O to, že... já se tam chci vrátit." Viděla jsem, jak se snaží zhluboka dýchat, aby se uklidnil.
„Vážně? Po tom všem?"
„Právě proto. Viděla jsem jiný svět, něco zažila, ale právě proto jsem zjistila, že to není nic pro mě. Já mám domov tam."
Zavrtěl hlavou. „Tentokrát už se rozloučíme fakt naposledy, víš to? Tohle už nezvrátíš, jestli se tam vrátíš. Můžeme si klidně říct, že se budeme navštěvovat a blablabla, ale dobře víš, že to nebude fungovat."
„Já vím. Přemýšlela jsem o tom od té doby, co jsme naposledy potkali toho šamana a vyšlo najevo, že se tam možná nemusíme vracet. Jenže já zkrátka... musím."
„Ale Taimi," vložil se do toho Jyrki. „Přece jsi říkala, že tě nepřijmou."
„Udělám cokoli pro to, aby přijali."
Tuivo si povzdechl. „Počkáme tady. Je to dobré místo na táboření. Kdyby to nějak nevyšlo, vrať se a prostě společně pojedeme do Aletasa."
Věděla jsem, že ten fakt ve skutečnosti nepřijal. Že věřil, že si to rozmyslím nebo se to nepovede a naše poslední loučení tak bude jen jedno ze všech. Ale já jsem věděla, že se to povede. Osud to tak chtěl. Vydechla jsem a snažila se neplakat. Pevně jsem Tuiva objala. Naše nosy se dotkly.
„Škoda, že kmen nemá adresu. Poslal bych ti alespoň pohlednici nebo něco," pousmál se. Viděla jsem, jak ho to loučení bolí. Ale mě to bolelo mnohem více.
„Bude stejně lepší se rozloučit definitivně. A... neber si to zle, ale doufám, že už to je opravdu naposledy," usmála jsem se.
„Jo, taky už mě to loučení a návraty vyčerpávají. Hodně štěstí, Taimi." Pustil mě a odvrátil se ode mě. Doufala jsem, že se na mě ještě podívá, ale on předstíral, že něco hledá mezi zásobami. Možná to tak bylo snazší. Ucítila jsem nějaké paže kolem boků. Nečekala jsem, že mě Jyrki obejme tak pevně a skoro až zoufale.
„Rád jsem tě poznal," zašeptal.
„Jyrki, promiň. Nechci ti ublížit, ale..."
„Já vím. Chápu, že se tam prostě... musíš vrátit. Tak se měj." Pustil mě a pousmál se.
„Tu máš zásoby. Ať se nemusíš starat," slyšela jsem za sebou náhle Tuivův hlas. Podal mi malý plný vak. Takže to jen nepředstíral.
Roztřeseně jsem se nadechla. „Děkuji." Začala jsem se vzdalovat. Sníh byl zmrzlý, takže se pohybovalo docela snadno. Až příliš snadno. Každou chvíli jsem se otáčela. Jyrki mi mával, Tuivo zíral zarytě do země. Čekala bych, že to bude spíše naopak, ale možná nás ta cesta nějakým způsobem ovlivnila. Alespoň krátce jsem se rozloučila i se všemi psy, bez kterých bychom až tady nikdy nedošli.
Poslední, co jsem od nich slyšela, byl krátký dialog, který mi ale vykouzlil úsměv na rtech. Byla jsem šťastná, že k němu došlo, šťastná, že Jyrki dospěl k tomuto rozhodnutí. Šťastná, že alespoň jeden den v roce budou snad šťastní oni.
„...v pohodě."
„Nebude," odpověděl Tuivo. „Aspoň ne hned. Už potřetí jsme se rozloučili, a jestli se zase vrátí..." Rozhovor na chvíli ztichl. Neotočila jsem se, abych zjistila, jestli je jen neslyším, nebo opravdu nemluvili. Příliš by to bolelo. Pak jsem je ale zase zaslechla, i když hodně vzdáleně. „...neodejdeš i ty."
„Neodejdu."
„Ani do hor?"
„Zatím ne. A i kdyby, tak ty jsi u mě vždycky vítaný." Po tváři mi steklo několik slaných kapek. Na malý okamžik jsem se za nimi chtěla vrátit, ale už jsem se jednou rozhodla. Věděla jsem, že cesta domů bude lepší volba.
„... tě budu potřebovat." Unikl mi začátek věty, ale pointa zůstala.
„Já vím. A začnu tím, že... oslavíme příští rok Vánoce." Zarazila jsem se. Musela jsem se přeslechnout.
„Fakt?!" vyhrkl Tuivo tak nahlas, že jsem to slyšela úplně zřetelně. Poté mu řekl ještě něco, ale bylo to příliš potichu.
„... přemýšlel... v horách... včera to bylo fajn. Asi... potrvá... ale jednou možná díky tobě zvládnu mít Vánoce rád, Tuivo."
Jejich hlasy se změnily v nepřehledný šum a následně se vytratily úplně, ale byla jsem ráda za to, co jsem vyslechla. Jyrki slíbil, že spolu minimálně ještě jednou oslaví Vánoce. Tuivovi to muselo udělat neskutečnou radost. S úsměvem jsem v kapse sevřela sněžítko. Obešla jsem malou skálu a zahlédla v dáli kouř. Kouř domova. Nic nebude jako předtím. Já jsem nebyla stejná. Doma budu šťastnější, ale pobyt mimo kmen a zejména tato cesta mě hodně naučily. Naučily mě tomu, že lze žít i jinak. A především, v kmeni už nebude Tuivo. Ale bylo tam teplo a bezpečí. Byl tam domov, kam jsem skutečně patřila. Přesto jsem v duchu Tuivovi slíbila to, co si snad opravdu přál, když mi dával onen dar. Slíbila jsem mu, že na něj nikdy nezapomenu.
Cesta mi uběhla rychle. Bála jsem se, ale už nebylo co ztratit. Ignorovala jsem zvídavé pohledy lidí z kmene, kteří mi tolik chyběli, a zamířila rovnou do obydlí šamanů, přestože mě nepozvali. Bylo zvláštní, jak málo mi vadilo porušovat pravidla. Když jsem vešla dovnitř, nikdo se nezdál být překvapený. Jistě. Museli to vědět, museli vědět, že sem přijdu, ještě dříve, než já. Siiri ke mně beze slova přešla a položila mi dlaň na čelo. Došlo mi, to dělá. Bere si zpět svůj dar. Už jsem ho nebyla hodna. Zároveň mě tak ovšem vysvobozovala z kletby. Tělem se mi po dlouhé době rozlévalo až nepříjemné teplo. Vykřikla jsem a zároveň se rozplakala. Rozplakala jsem se štěstím. Byla jsem doma.