9. Chce nás zabít
Seděli jsme u Taimi, protože se zdálo, že jí naše přítomnost pomáhá, a dohadovali se. Konečně se mi povedlo Tuiva přesvědčit, aby se pro jednou nechoval tak tvrdohlavě jako obvykle. Když mi přikývl na otázku, jestli zkusí udělat to, co nám stařík doporučil, když to poprvé vyšlo, měl jsem chuť zajásat, ale bylo mi jasné, že to by nejspíš Tuiva přimělo svá slova vzít urychleně zpátky. Nyní však hleděl do mapy a hledal náhradní cestu. Nechal jsem to na něm.
„Chce nás zabít," zavrčel. Překvapeně jsem na něj pohlédl a naklonil se k mapě.
„Kdo?" zeptal jsem se.
„Ten dědek. Koukni, tu je obrovská skála, kterou bychom asi těžko přelezli nebo obešli, a tu je les. A mezi nima je akorát jezero. To znamená, že po nás chce, když nemáme jít kolem lesa... že máme jít kolem skal. Takže po jezeře."
„Po jezeře?" nechápal jsem stále.
„Chce po nás, abychom šli po jezeře. Bude zamrzlý a mělo by udržet i sáně, ale jestli všichni spadneme do vody, tak jsme v prdeli. Kolem skály to nejde, na sáně je tam málo místa a málo sněhu." Odmlčel se. „Ještě pořád ho chceš poslechnout?"
Zaváhal jsem. Tuivo měl pravdu. Bylo to bláznivé a naprosto zbytečné riziko. Mohli jsme v klidu jít kolem lesa a bylo by všechno v pořádku. Ale bál jsem se, co se stane, když neposlechneme. Co když nás zastihne další vánice? Nebo něco horšího? Zhluboka jsem se nadechl.
„Ne. Půjdeme po tom jezeře."
„Je to nebezpečné."
„Já vím. Ale musíme to udělat, Tuivo. Prosím, nebuď blázen."
„Jet po zamrzlým jezeře je bláznivé. Přitéká do něho Vella, ta řeka, u který jsme jednou hledali dobrý stromek." Přikývl jsem, abych dal najevo, že vím, co myslí. Tuivo se mě snažil všemožnými způsoby přesvědčit, abychom spolu oslavili Vánoce, od doby, co jsme se poznali. „Nikdy nevíš, nakolik proudy ten led oslabí."
„Ale prostě... myslím, že ho máme poslechnout," hlesl jsem.
„Má pravdu, Tuivo," vložila se do toho Taimi. Netušil jsem, že nás vnímá, dokonce mi i přišlo, že spí. Tuivo se ušklíbl.
„Fajn. Jak myslíte. Ale až se něco stane, tak jsem vám to říkal. Je to za tímhle kopcem."
Oplatil jsem mu úšklebek a pokračovali jsme v cestě. Potřeba neustále kontrolovat, jestli je Taimi v pořádku, sílila. Stále jsem měl v mysli Tuivova slova o nevšímání si, ale zdálo se mi, že když jsem jí chytil za ruku, pomohlo jí to. Samotnému mi nebylo jasné, proč jsem to udělal, bylo mi jí zkrátka jen hrozně líto. Ale jindy jsem zase měl pocit, že o moji přítomnost vůbec nestojí. Nevadilo mi teoreticky ani jedno. Pokud jsem jí mohl alespoň trochu pomoct, udělal bych to rád. Ta kletba zřejmě nebyla žádná legrace. Ale když mě odmítala, nevadilo mi se tomu přizpůsobit. Kdybychom se setkali za jiných okolností a vyrazili sem bez Tuiva, nejspíš bych udělal to samé.
Šero kolem nás bylo o něco jasnější, protože za normálních okolností by se slunce přiblížilo k nejvyššímu bodu na obloze. Teď bylo v podstatě jedno, jestli byl den nebo večer, noc jsme si určili jako čas na spánek hlavně ze dvou důvodů, jednak kvůli tomu, že spát se někdy muselo, a jednak kvůli tomu, že vylézala noční zvířata, která bychom nechtěli potkat. Přes den jsme někdy zastavovali také, aby si psi odpočali. Už několikrát mě mimoděk napadlo, že další závody mám v kapse. Pochyboval jsem, že někdo kromě mě měl tu možnost s jimi jezdit celé dny, a popravdě, nikomu by se jen tak nadarmo ani nechtělo. Já jsem na rozdíl ode všech měl cíl. Trochu mě děsilo, že mým cílem nejspíš bylo zachránit si život, ale dařilo se mi tu myšlenku potlačovat.
Nešlo mi na rozum, jak mohla Taimi skončit tam, kde byla. Já jsem prozatím žádný mráz necítil, nemohl jsem přece dopadnout jako ona. Možná to na mě nepůsobilo tolik, možná bych nezemřel. Ale stejně mě děsilo, že v sobě mám nějakou kletbu, chtěl jsem, aby ji někdo vzal pryč. Jen to. Nebál jsem se, že budu jako bělovláska. Ona prostě jen měla smůlu, nic více, nic méně.
Přinutil jsem se zase myslet na závody, protože tak jsem obvykle odpoutával své myšlenky od ošklivých věcí. Sice mě závody kdovíjak nenaplňovaly, vadily mi davy i soutěživost, ale pomáhaly mi přežít ve světě, kde bych si správně měl najít pořádnou práci. Jenže já jsem si neuměl představit nic, co by mě neničilo. Manuální práce by ve mně probouzela příliš mnoho myšlenek na věci, na které nebylo dobré myslet. Nemohl jsem pracovat s ostatními lidmi. Všichni by mě dříve nebo později nesnášeli. Ale představa, že někde třídím papíry nebo sepisuju něco do novin, mě mírně řečeno děsila. Možná proto, že jsem si to zkusil. A když už jsem měl psy a uměl to s nimi, proč toho nevyužít pro závody? Nemusel jsem nutně vítězit, závody psích spřežení byly v těchto končinách tak oblíbené, že stačilo být trochu dobrý, aby se člověku sypaly peníze. Nebo možná ne přímo sypaly, ale jediné, co jsem já doopravdy potřeboval, jsem buďto zase investoval do psů, nebo jsem si tím zajistil svou základní obživu. A když nebylo zbytí, dokázal jsem si v horách i něco ulovit.
Už jsme byli u onoho jezera. Všiml jsem si, jak Tuivo vrhl toužebný pohled k lesu, který se tyčil na druhém břehu, ale když jsem do něj strčil, vzpamatoval se. Pustili jsme se po zamrzlé ploše. Při každém sebemenším zvuku jsem sebou trhl, protože i křupání sněhového poprašku znělo jako bortící se led, natož to, když sáně přejely přes větvičku. Věděl jsem, že by bylo bezpečnější jít po svých, ale bez saní bychom se nedostali už vůbec nikam. Drželi jsme se při kraji, ale jezero nemuselo sestupovat postupně, pod námi teď klidně mohly být metry vody.
Raději jsem přesměroval svou pozornost ke stopám, které psi ve sněhové pokrývce zanechávali, a jako už tolikrát předtím jsem se snažil odhadnout, čí stopa je čí. Nebylo to nic snadného, stopy rychle mizely, protože je zakrýval sníh, který se rozletoval zpod lyžin sání, navíc jsme je také rychle přejeli, ale znal jsem své psy dost dobře na to, abych věděl, že každý otisk je nezaměnitelný.
„To nejvíc vpravo je Yski, že jo?" připojil se k mé hře Tuivo, když zpozoroval, co dělám. „Má trochu křivě jeden prst."
„Ne, to je Kaleva," odpověděl jsem. „Yski má větší tlapy."
„Ale no tak. Kaleva přece nemá..." Mluvil dále, ale já jsem ho přestal vnímat. Něco se totiž pokazilo. Cítil jsem podivné trhání. Zastavil jsem spřežení a opatrně sestoupil ze sání. Většina psů na mě hleděla zmateně a bylo na nich vidět, že chtějí dále táhnout, ale hned jsem si všiml, kde je problém. Reima byla problém. Hleděla na mě tak sklíčeně a nervózně pošlapávala. Začal jsem odepínat popruhy, které ji přivazovaly k ostatním i k sáním.
„Je unavená?" zeptal se mě Tuivo.
„To ne. Spíš... má asi blbý den. Akorát se to zrovna teď fakt nehodí." Neměl jsem jí to za zlé. Věděl jsem, že tahají stále a mají právo se občas zaseknout a zkrátka nechtít pokračovat. Jen byl bych rád, kdyby se to stalo až za jezerem. Reima zůstala sedět na místě a nešťastně na mě hleděla jedním hnědým a jedním modrým okem.
„Tak pojď," povzdechl jsem si a chystal jsem se znovu rozjet se spřežením bez ní. Místo ní jsem zapřáhl Orva, který předtím šetřil síly. Neochotně se zvedla, ale viděl jsem, že je něco špatně. Znovu jsem k ní přešel a podrbal ji. Ani mě neolízla, nic. „Zkusím se s ní trochu projít, počkejte tu."
„Nemám jít s tebou?" otázal se Tuivo. Zavrtěl jsem však hlavou. Nepřál jsem si s ním zrovna teď o čemkoli mluvit, jen jsem chtěl, aby Reimu přešla ta divná nálada. Připojila se k nám jen štěňata.
Vzdálil jsem se od sání a šel za ní. Nejprve šla se staženým ocasem, ale když uběhlo několik minut, začala si dokonce hrát se sněhovými koulemi, které jsem jí házel. Vykouzlilo mi to úsměv na rtech. Tak o to šlo. Chtěla si jen chvíli hrát. Nic vážného se nedělo, jen měla dost neustálého tahání. Až se trochu rozptýlí, budeme moct zase pokračovat. Přestal jsem vnímat okolí a jen sledoval, jak vesele poskakuje sem a tam, a i mně se zlepšila nálada. Sáně už byly dost daleko za mnou, stejně jako pochmurná nálada a všechny starosti. Byl jsem tu jen já a tři psi plní nadšení do hry.
Náhle se Reima rozběhla k druhému břehu. Nejspíš ucítila nějakou stopu. Nejprve jsem ji k sobě chtěl zavolat, ale pak jsem usoudil, že to nevadí. Pomalu jsem se vydal za ní, okouzlen tím, jak dováděla, a nádhernou scenérií před sebou. Štěňata mě předběhla. Za chvíli už byli všichni psi na druhém břehu, a já jsem k nim s úsměvem mířil. A pak se to všechno pokazilo. Zaslechl jsem křupání.
Snažil jsem se nepanikařit. Zakřičel jsem na psy, aby zůstali tam, kde jsou. Nic se nedělo. Dostanu se z toho. Podřepl jsem si, abych snížil těžiště.
Chystal jsem si na led lehnout, abych rozložil váhu. To se mi také nakonec povedlo. Křupání však zesílilo a já jsem ucítil, jak se mi do bundy vsakuje voda. Srdce se mi divoce rozbušilo. Led stále praskal. Nejspíš jsem našel slabé místo a šlápl na něj. Snažil jsem se odplazit do bezpečí, ale bylo pozdě.
V poslední chvíli mi to došlo. Přiblížil jsem se v zápalu hry k lesu. Ta věštba se znovu vyplnila. Pak jsem se propadl. Chlad pronikal celým mým tělem a těžké oblečení mě táhlo ke dnu. Chtěl jsem najít otvor, kterým jsem se sem dostal, ale všude nade mnou byl jen led. Zemřu. Začal jsem bušit do krusty nad sebou, ale jen mě to vyčerpávalo. Vzduch rychle docházel a panika mě pohlcovala. Tohle byl konec.