13. Ztrácíte tu čas
Když jsem se ráno probudil, ve stanu ležel jen Joni. Poznal jsem to hned, protože jsme na sobě předtím byli dost natisklí. Tuivova kamaráda jsem nebudil a vylezl ven. Zamířil jsem k ohni, kde spolu zbývající členové výpravy promlouvali. Chtěl jsem se k nim připojit, ale pak jsem zaslechl své jméno. Zahnul jsem za velký kámen, aby mě nezpozorovali. Možná bych je neměl odposlouchávat, ale byl jsem zvědavý, co mi neříkají.
„Snažil jsem se to nedat najevo,“ říkal Tuivo a zněl ublíženě. Zaťal jsem zuby, protože mu Auri zřejmě zase něco vyčítala.
„Ale o to nejde,“ odpověděla ona. „Jyrki by ti nikdy neublížil. Ani omylem.“ Protočil jsem oči. Tak o tohle šlo.
„Ty jsi ho neviděla zmrazit celej bazén.“
„Zmrazil snad někoho? Ublížil někomu?“
„Auri. Je jedno, že je to dobrej člověk. Myslela by sis snad o Taimi, že to udělá?“
„Co?“
„Jo. Nebylo to schválně, ale když zůstala sama a byla vyděšená nebo měla strach, její moc se projevila.“
„Neměla to pod kontrolou.“
„A jak víš, že Jyrki má?“
„Protože to ví on. Tuivo, no tak. Vždyť on by ti řekl, kdyby cítil, že to není dobrý.“
„A jak vysvětlíš ten bazén?“
„A to ti předtím vůbec neřekl, že se něco děje?“
„Řekl, ale jak mám vědět, že mu jenom zase není psychicky zle?“ To docela zabolelo.
„Jyrki ti to řekne přesně. Jenom ho musíš poslouchat,“ odpověděla Auri. Sám pro sebe jsem si kývl.
Tuivo se uchechtl. „Myslíš si, jak dobře ho neznáš. Ale zapomínáš, kdo ho poznal první.“
„To je přece jedno,“ vyprskla Auri. „Nevíš, co mezi náma je.“
„Pomohl ti s Astou. To je všechno.“ Potřásl jsem hlavou.
„Nenavážej se do našeho přátelství. Ok, počkej si, až ti sám Jyrki řekne, jakej seš debil.“
Bál jsem se Tuivovy odpovědi, tak jsem vylezl a tiše vyslovil jejich jména. Oba nasadili stejně provinilé pohledy. Přinutil jsem se k úsměvu a přisedl si k nim, blíže k Auri, aby Tuivo pochopil, že se trochu zlobím. Nikdo nic neříkal, jen jsme na sebe kradmo koukali.
„Mrzí mě to,“ pronesl nakonec Tuivo. „Není to tak, že bych měl strach pokaždý, když se ke mně přiblížíš, jenom… Auri necháš nás o samotě, prosím?“
„Ne. Auri od ohně nepůjde,“ zasáhl jsem. Rusovláska se na mě vděčně usmála. Nechtěl jsem, aby odešla naštvaná. „Jenom co?“
Tuivo se zavrtěl. „Jenom občas to přijde.“
„Auri má pravdu. Řekl bych ti to. Ona se ta kletba neprojeví jenom tak, předtím cítím, že něco není v pohodě.“
„Jseš si jistej, že to řekneš za všech okolností? I když ti bude strašně špatně?“
„Tehdy speciálně,“ pousmál jsem se.
Tuivo vydechl. „Tak jo. Fakt promiň.“
„Neomlouvej se. Stačí mi, když mi vždycky řekneš, když budeš mít strach. Promluvíme si o tom a bude to lepší, jo?“
„Tak já to zkusím,“ kývl. „Joni spí?“
„Jo, proč?“ pokrčil jsem rameny.
„Měli bysme vyrazit, ať dneska někam dojedeme. Jdu ho vzbudit.“ Těžko říct, jestli se od nás jen chtěl na okamžik dostat, nebo to myslel vážně, ale v zásadě na tom nezáleželo. Odešel a zachytil jsem Auriin pobavený pohled.
„Co je?“ zeptal jsem se.
„Akorát mě pořád fascinuje, jak to s ním umíš.“
„Tuivo je na výčitky zvyklej a v zásadě je tak trochu ignoruje. Zatímco když se s ním snažím dohodnout, překvapí ho to a reaguje úplně jinak.“
„Jaks na tohle přišel?“
„Stačilo mi ho vidět s Taimi. Může mu říct to samý, co já, ale ji neposlechne.“
Auri vážně přikývla. „A… tobě nevadí, že se tě bojí?“
„Jasně že mi to vadí,“ připustil jsem. „Ale to bude v pohodě. On se fakt snaží.“
„Víš, to, co řekl o Astovi, není pravda. Není pravda, žes mi dal jenom to. Jsi pro mě mnohem víc, jenom to nedokážu vysvětlit.“
Usmál jsem se. „Ale to já přece vím.“
„Víš?“
„Jasně. I ty jsi pro mě mnohem víc než první člověk kromě Tuiva a Taimi, kterýho jsem k sobě pustil. Pojď sem.“ Pevně mě objala a já jsem jí k sobě přitiskl. Po pár momentech se ale nad námi ozval pobavený smích.
„Člověk vás tu nechá pár sekund samotný, a kdo ví, jak by tohle skončilo,“ prohlásil Tuivo.
Auri se ode mě odtáhla. „Seš vůl. A dobrý ráno, ospalče.“ Druhá věta patřila zívajícímu Jonimu. Ten pak udělal něco, co jsem ani trochu nečekal. Prakticky se nacpal mezi mě a Auri. Okamžitě jsem se odtáhl, ale Joni mě chytil za rameno.
„Zůstaň. Nemusíš se ode mě pořád držet milion metrů. Půlmetr bohatě stačí.“
„Tohle je tak třicet centimetrů,“ namítl jsem a ukázal na mezeru mezi námi.
„Prostě zůstaň, jasný?“ Byl to rozkaz? „Myslím to dobře. Pořád se mě straníš a nemáš důvod.“ Pohlédl jsem na Tuiva, který začal míchat nějakou směs v hrnci, ale on jen pokrčil rameny. Bál jsem se odsunout, tak jsem vedle něj zůstal sedět a poslouchal jeho hádku s Auri o tom, co by se mělo považovat za noc a co už za ráno.
„Myslím, že bychom dneska večer mohli dorazit do Stossy,“ prohlásil najednou Tuivo a zvedl oči od vaření. Už nějakou dobu jsem nechtěl vědět, co kuchtí. V tomto jsem mu věřil.
„Ubytujeme se zase u Naimienových?“ otázal jsem se.
„Hm,“ přisvědčil.
„Já můžu zůstat u tety, ať tolik neutratíme,“ navrhl Joni.
„Jestli jsme tři nebo čtyři, na tom už nesejde. Naimienovi mě dobře znají, to…“ Tuivo najednou zmlkl, protože se nad našimi hlavami ozvalo zvláštní hučení. Vzhlédli jsme a můj přítel tiše zaklel. Je zvláštní, že ještě nedávno, když jsem potkal Niila, pro mě jeho letadlo značilo naději. Teď letadla značila jen zkázu.
„Bude divný si zvyknout na to, že nám teď budou kroužit nad hlavami takhle často,“ pronesl Tuivo a zamračil se. „Nechci vědět, co se stane s našim kmenem, jestli tam doletí.“
Pohlédl jsem na něj. Přece jen to místo nějakým způsobem cítil jako domov. „Spíš bych se bál o ty piloty, co jsem viděl některý chlapy od vás.“
Tuivo se pobaveně ušklíbl. „Jo. A vede je Joki. Máš pravdu.“
„É… lidi? Nechci přerušovat vás pokec, ale myslím, že to letadlo přistává,“ prohlásila Auri. Vzhlédl jsem. Stále nad námi kroužilo a pomalu klesalo. Měla pravdu.
„Co teď?“ sykl jsem a začal trochu panikařit. Tuivo mě pevně objal kolem ramen.
„Nic. Asi jenom viděli oheň a myslí si, že jsme nějakej kmen. Neděláme nic špatnýho, jsme jenom na výletě. Prostě je naštveme tím, že přistávali zbytečně.“
Pokrčil jsem rameny. Vůbec se mi nechtělo konfrontovat s cizími lidmi, ale také jsem před nimi nechtěl zbytečně utíkat. Znovu jsme se usadili k téměř dovařenému jídlu a sledovali letadlo.
„Co si o těchhle strojích vlastně myslí v kmenech?“ zajímalo Auri. „Že to jsou velcí ptáci?“
Tuivo zavrtěl hlavou. „Ne. Oni vědí, že je to nějakej létající stroj z vnějšího světa. Jenom jím většinou opovrhují, protože není jejich, a taky protože jim přijde zbytečnej. Nechápou tohleto cestování na velký vzdálenosti. Většina kmenů je sobě docela blízko.“
Joni na něj ukázal prstem. „Ty. Měl bys dělat videa o životě v kmeni jako Mirja. Seš v tom zatraceně dobrej.“
Auri přikývla. „Hrozně hezky se tě poslouchá.“ Pousmál jsem se. Vždy jsem to vnímal tak, že Tuivo o tom zkrátka hodně ví, ale málokdo by to vyprávěl tak poutavě.
Tuivo se nad tou představou jen zasmál. Možná by něco odpověděl, ale letadlo přistálo, a k nám mířila nesourodá dvojice, mohutný muž a dost drobná dívka. Muž na nás už zdálky zamával. Když k nám došel, široce se usmíval.
„Vy nebudete z kmene, co?“
Dívka do něj strčila. „To je očividné. Pojď, ztrácíme tady čas.“
Muž nás však ještě jednou sjel pohledem. „Ale nejste tady poprvé. Víte, co dělat.“
Tuivo pokrčil rameny. „Má pravdu, ztrácíte tu čas.“
Muž se však zamyslel. „Museli jste narazit i na nějaký kmen.“
Na to neexistovala dobrá odpověď. A Auri přišla s tou nejhorší. „Vyhýbáme se jim.“ Tiše jsem sykl.
„Takže víte, kde leží,“ rozzářila se dívka.
„Ne, pár jsme jich po cestě zahlídli, ale nepamatujeme si, kde leží."
„Lháři,“ obvinil nás pilot. „Musíte znát hory, musíte alespoň přibližně vědět, kde to bylo.“
Tuivo pokrčil rameny. „Mám důvod vám to říkat?“
Joni na něj pohlédl. „É, vlastně máš. Je to zákon.“
Tuivo povytáhl obočí. „Doprdele. Co?“
„Víš, že je do toho zatažená armáda, takže i stát. Zavedli to chvilku po tom, co začaly lítat ty letadla. Když máš jakékoli informace o poloze kmenů, musíš je okamžitě sdělit úřadům. A když se tě na to zeptají piloti, tak taky,“ odpověděl jeho kamarád.
„Má pravdu,“ přisvědčil hromotluk. „Koukni, já z toho všeho taky nejsem nadšenej, ale je to naše práce.“
„Musíš nám to říct,“ pronesla dívka. „Klidně tě můžeme nahlásit, a předpokládám, že nechceš zdrhat před zákonem.“ Tuivo zaskřípal zuby nad bezvýchodností situace. I když, možná až tak bezvýchodná nebyla.
„Mapu,“ ozval jsem se. Všechny pohledy padly na mě. Tuivo mi ji s varovným zábleskem v očích podal. Chvíli jsem si ji prohlížel a předstíral, že se snažím zorientovat. Nakonec jsem vybral pár míst, která jsem znal a byla docela vhodná na usídlení kmene, ale žádný se tam ještě neusadil.
„Tady. Nechali nás tam jednou skrýt se před bouří,“ prohlásil jsem a ukázal ke Kaunisu, ale mnohem blíže k prameni, než se kmen skutečně rozkládal, mnohem blíže k nám. „A tady,“ pokračoval jsem a rychlým pohledem přejel své přátelé. Auri a Joni zhlédli, a poznal jsem že Tuivovi sice došlo, co dělám, ale uměl to skrýt. „Ty jsem viděl jenom zdálky. Přišlo mi, že tak vysoko nemůže dlouhodobě žít nikdo přičetný.“ Podobně jsem vybral ještě dvě místa, ale pak mi došly nápady. „Na víc si nevzpomenu. To já jsem tu svoje kamarády vytáhl, oni v horách moc času nestrávili.“
Věřili mi. Mohutný muž se na mě dokonce zazubil. Poděkovali mi, Auri jim popřála šťastnou cestu, a po chvíli už jsme sledovali odlétající letoun. Auri nade mnou zavrtěla hlavou.
„Co jsi to udělal?“
„Řeknu to, co udělal,“ usmál se Tuivo a přitáhl mě k sobě. Zasmál se a znovu pohlédl do mapy. „Poslal je na ty nejmíň obydlený místa.“
„Tys jim lhal?“ podivil se Joni.
„Chceš snad, aby našli ty kmeny?“ zeptal jsem se ho, stále plný adrenalinu z toho, co jsem dokázal. „Jenom bysme měli pro jistotu zahlazovat stopy.“
„Seš geniální,“ obdivně prohlásil Tuivo, a to mě zahřálo na srdci. Srdce mi prudce bušilo, ale v jeho objetí jsem se začínal pomalu upokojovat. Byl jsem na sebe hrdý. Dokázal jsem mluvit s cizími lidmi a dostal jsem nás z problému. A také nás postavil mimo zákon, ale ty piloty naštěstí nenapadlo si zjistit, kdo jsme. Všechno bude v pořádku.