14. Ty ve všech vidíš tolik dobra
Bylo zvláštní ocitnout se v Pieni o samotě. Měla jsem toto místo natolik spojené s Tuivem a Jyrkim, že jsem měla pocit, že se každou chvíli musí zjevit po mém boku. Bylo mi z toho trochu smutno, ale rozhodla jsem se tím nenechat polapit. Proto jsem se bezcílně netoulala po městě a nenechala se užírat samotou.
V zásadě jsem měla dvě možnosti. Buďto zůstat u Tuivových rodičů, nebo u těch Jyrkiho. Nakonec ale první možnost zněla přívětivěji, rozhodně jsem netoužila po jakémkoli druhů manipulace, o který by se jistě pokoušeli. Navíc jsem si cestu k Tuivovi mnohem lépe pamatovala. Když jsem klepala na dveře, byla jsem dost nervózní, ale po Juhaniho širokém úsměvu obavy odezněly.
„Taimi! Syksy je ještě na zahradě, ale hned pro ni zajdu, mezitím se tu uveleb.“ Prakticky mě postrčil dovnitř a zavřel za mnou. „Kdy přijdou kluci?“
Sundala jsem si bundu a zavrtěla hlavou. „Ti tady nejsou. Je to složité, ale jestli přijdou, tak asi za dva týdny.“
„Pořád říkáte, že je to složitý. Myslíš, že se někdy dozvíme něco víc?“ Řekl to v zásadě v legraci, ale když zmizel zadním vchodem na zahradu, donutil mě se nad tím zamyslet. Ano, nechovali se k Tuivovi správně, ale změnili se, a především, měli by znát celou pravdu, když jsme u nich pobývali tak často.
Více jsem nad tím však neměla šanci přemýšlet, protože přišla Syksy a promrzlými prsty sevřela ty moje. „Taimi!“ vyslovila mé jméno ještě nadšeněji než Juhani. „Ráda tě zase vidím. Zůstaň, jak dlouho chceš, nic nemusíš dělat, a klidně si vezmi Tuivův pokoj. Venku toho není tolik na práci, protože se začíná vracet zima, takže ti můžeme pořádně ukázat město, jestli to kluci neudělali a…“ Zarazila se, když si uvědomila, že nejspíš moc mluví. Usmála jsem se.
„Mockrát děkuji. Nebudu na obtíž, a pomůžu vám s čímkoliv.“ Skoro dojatě se na mě usmáli. Těžko říct, proč ze mě měli takovou radost, ale znepokojovalo mě to. Co když to jen předstírali, nebo mě měli rádi jen proto, že jsem dívkou jejich syna? Došlo mi, že bych se raději měla schovat před jejich zraky, dokud některou z těch hloupých otázek nepokládám nahlas, ale další Syksyina slova mi překazila plány.
„Musíš být hladová. Nečekala jsem tě, není navařeno, ale minule ti chutnal nás koláč, a v lednici ho máme.“ Neubránila jsem se úsměvu, protože jsem si přesně uměla představit, co by jí na to odpověděl Tuivo. „Copak?“
Věnovala jsem jí jiný, nervóznější úsměv. „Jen… děkuju za vaši pohostinnost.“
„Ne, tebe něco pobavilo,“ podotkla Syksy.
Pokrčila jsem rameny. „Tuivo by vám na to odpověděl, že doufá, že to není ten samý koláč jako minule, jako ten samý kus.“
Juhani se rozesmál a chvíli po něm i jeho žena. „Znáš ho dobře,“ pronesla pak.
„Strávili jsme spolu hodně času.“
Syksy šla pro koláč a Juhani na mě upřel pohled. Neklidně jsem se ošila, ale vlastně mi jejich pozornost byla částečně i příjemná. „Slyšeli jsme o těch letadlech,“ začal. „Hrozně mě to kvůli tobě mrzí.“
Mávla jsem nad tím rukou. „Do kmene už nepatřím. Nechci nad tím už smutnit.“ A pak jsem najednou měla potřebu říct jim všechno. Tuivo za to nebude rád, ale zasloužili si znát celý příběh, když o mně tak starostlivě pečovali. „Vlastně jsem možná nepatřila od doby, kdy tam přišel váš syn. Byl jiný, a já jsem to na něm milovala.“
Syksy přede mě postavila koláč a usadila se ke stolu. „Zmínil se, že tam nebyl šťastný.“
„Zpočátku ano, víceméně. Všechna ta zloba v něm vyklíčila později. Snažila jsem se mu pomoct, všichni se snažili, ale byl odlišný až příliš.“
„Každý den si vyčítám, že jsme to dopustili,“ přiznala Syksy a sklonila hlavu. Vzpomněla jsem si na Jokiho.
„To není vaše chyba. On by tam možná byl šťastný, kdyby…“ Nedokázala jsem jednoduše říct, že ho Joki zneužíval, jednak proto, že sám Tuivo to málem neřekl ani mně, a jednak proto, že Joki tady nebyl ten zlý. Neudělal by to, kdyby mu někdo řekl, že je to špatné. „Zlomilo se to o mnoho let později.“ Znovu jsem zaváhala, jestli mluvit o jeho jizvách, ale i to mi přišlo vůči Tuivovi nespravedlivé. Svým rodičům to musí říct sám. O jedné věci jsem však mluvit mohla. „Ale předtím dostal dar. Kouzelný amulet. Měl ho chránit, dodávat mu energii, jenže čím více se pak vzdálil od kmene, od zdroje magie, tím více začal fungovat přesně opačně.“
„Jako že ho uspával?“ zeptal se Juhani pochybovačně.
„Ano. Na konci už téměř nevydržel být vzhůru.“
„Jak se z té kletby dostal?“
„Potřeboval…“ Bylo to příliš složité. Na okamžik jsem přemýšlela, jestli zkrátka nepovím, že mu pomohli v kmeni, ale nechtěla jsem tvořit další síť lží a polopravd. „Ta kletba měla zařídit, aby se Tuivo v kmeni cítil svobodněji. Jenže on se svobodně necítil nikde, když byl uvězněný sám v sobě.“ Jeho rodiče nad tím dlouze přemýšleli. Pak na mě Syksy zkoumavě pohlédla.
„Neříkali jste, že jsi byla prokletá i ty a Jyrki?“
Kývla jsem. „Ano. Mou kletbou byla láska. Totiž, aby Tuivo přijal svůj dar, musela jsem ho dostat i já. Chtěli, abych se v kmeni cítila milovanější, což pomohlo, ale… přesto, když Tuivo odešel, nedokázala jsem si představit život bez něj, a odešla s ním. Ale on mě zpočátku tolik nemiloval, jako já jeho. Proto se ta kletba projevila. A Jyrki se omylem dotkl toho očarovaného předmětu.“
Syksy se ke mně nejspíš bezděčně naklonila. „A opravdu je miluješ oba stejně? Nezlob se, jen je to pro mě zvláštní představa.“
„Ano. Každého úplně jinak, ale stejně intenzivně,“ přitakala jsem. „A myslím, že oni to mají dost podobně.“ Syksy pomalu přikývla.
„Děkujeme,“ pronesl pak zvláštně důležitým hlasem Juhani. „Jsme rádi, že víme, co náš syn zažil, čím si prošel.“ Bodl mě osten výčitek. Nevěděli to nejdůležitější, a Tuivo jim to nikdy neřekne. Byla to jeho věc, měla bych držet jazyk za zuby. Jenže Syksy si opět povšimla, že se něco děje.
„Taimi, máš na srdci ještě něco?“
„Myslím, že by vám to měl říct on,“ vydechla jsem.
Juhani se zamračil a v tom výrazu byla všechna láska k Tuivovi, kterou přes to všechno cítil. „Stalo se mu něco?“
Neochotně jsem kývla. „Je… je tady ještě jedna věc, proč z kmene odešel. Díky té kletbě usnul na hlídce, a oni ho podle tradic zbičovali.“ Vyhnula jsem si halenu a natočila se k nim zády. Juhani prudce vydechl a Syksy dokonce vyjekla. „Tuivova záda vypadají mnohem hůře. Přehnali to.“ Stáhla jsem si halenu a obrátila se k nim.
„Vždyť to byl jen jeden průšvih!“ zděsila se Syksy. „Jak vám mohli tohle udělat?“
„Mohli jsme ohrozit kmen. V mém případě to byl zasloužený trest.“
„A u Tuiva?“ zeptal se Juhani.
„U Tuiva… dlouho jsem si myslela, že to bylo osobní ze strany muže, který ho bičoval. Ale Tuivo jen nedodržoval tradice. Věděl, co má říct, aby trest skončil, ale byl příliš hrdý na to, aby to udělal.“
„Vždy byl v těchto věcech hrdý,“ řekla Syksy skoro dojatě.
„Taimi,“ oslovil mě Juhani zamyšleně. „Proč sis myslela, že je to osobní?“
Teď už jsem jim stejně řekla skoro všechno. „Protože ten muž mu ubližovat. Zneužíval ho.“ Juhani na mě překvapeně pohlédl a v očích mu zaplál vztek. Syksy vykulila oči. „Tím erotickým způsobem. Ale… nechci ho omlouvat, ale pravda je taková, že v kmeni nám nikdo nevysvětlil, že je to zle, a sám Tuivo nedokázal říct, proč u toho cítil, že je něco špatně. Myslím… myslím, že se mu to po fyzické stránce mohlo i líbit.“
„Nesmysl!“ vyprskl Juhani.
„Nevěděl, že je to zle,“ zopakovala jsem. „A nevěděl to ani ten muž. Jen nějakým způsobem vytušili, že je to něco, co musí skrývat. Ale to neznamená, že to Tuiva nepoznamenalo. Nebyla to láska a on si jen myslel, že musí souhlasit.“
„Jak na sebe vůbec mohl nechat sahat takového muže,“ zašeptala jeho matka. „Hlavně po tom, co ho zbičoval.“
Zavrtěla jsem hlavou. „On měl Tuiva svým způsobem rád. A nakonec myslím, že to bičovaní opravdu nebylo osobní, naopak, když jsem mu řekla, že je to příliš, přestal. Měli ho zastavit šamané, ale…“
„Jak ho můžeš omlouvat, Taimi? Je to odporné. Člověk, který způsobil takové jizvy, nemůže být dobrý,“ prohlásil Juhani. Možná to přece jen neměli vědět. Budou s tím Tuiva konfrontovat a nikdy se z toho nedostane, když ho přimějí vnímat to takto.
„Znám toho muže celý život. Není zlý, jen zmatený. Nikdo by se necítil dobře na místě, kde nemůže milovat určité lidi.“
„Ty ve všech vidíš tolik dobra,“ vydechla Syksy soucitně, jako bych byla mladá naivní dívka. Já už jsem však tuto cestu opustila.
„Protože v nich to dobro je. Joki pro Tuiva udělal i dobré věci. Sehrál divadlo před šamany, aby Tuiva už nemusel bičovat. Po tomhle už se ho nikdy nedotkl. A především, respektoval, když Tuivo chtěl být se mnou.“ To byla pravda. Když ho Joki pozíval k sobě do stanu, netušila jsem sice, co tam dělají, ale stačil jediný Tuivův pohled ke mně, aby se Joki usmál a řekl mu, že si spolu budou povídat jindy. Respektoval, že se s Tuivem máme vzít, věděl, že touto horou nepohne. Necítil kvůli tomu vůči mě zášť, vždy mě respektoval a naslouchal mi.
„Joki,“ zopakoval Juhani zamyšleně. „Říkali jste, že nyní vede váš kmen?“
Se Syksy jsme na něj zkoumavě pohlédly. „Co chceš udělat?“ zeptala se ho ona.
„Měl by zaplatit za to, co provedl. Taimi, doveď nás k němu.“ Až když pohledem zavadil o kuchyňské nože, došlo mi, co tím myslí.“
„Ne!“ vyjekla jsem. „U všech bohů, když už nic, je to nejlepší bojovník z kmene.“ Juhani však měl v očích stále ten nenávistný lesk. „A Tuivo by to nechtěl.“
Syksy se natáhla přes stůl a chytila ruku svého manžela. „Tohle není cesta,“ zašeptala. „Ten muž ti nestojí za to, abys měl na rukou krev. Musíme především pomoct našemu synovi.“
Znejistěla jsem „Nebyl by rád, že to víte.“
Syksy přelétla očima ke mně, stále svírajíc Juhaniho dlaň. „Musí si o tom s někým promluvit.“
„Mluví o tom s námi,“ namítla jsem.
„Ano, ale my mu chceme pomoct.“
Naštvalo mě to, ale má následující slova mě zamrzela. Nedalo se je však vrátit zpět. „Ne. Chcete pomoct sobě od výčitek, že jste se o něj nestarali.“ Oba ztuhli. Do očí se mi vtlačily slzy. „Mám odejít?“
Juhani se pomalu, křečovitě zvedl a přešel ke mně. Na jeden moment jsem si myslela, že mě chce udeřit, ale on mě nakonec krátce, ale silně objal. „Máš pravdu, Taimi,“ vydechl. „Poví nám to někdy Tuivo?“
Sklopila jsem oči. „Nejspíš ne.“
„Jste si jistí, že na to s Jyrkim máte?“ zeptala se Syksy, ale neznělo to tak, že by měla pocit, že ne.
„Dlouho jsme se spoléhali jen na sebe,“ odvětila jsem.
Syksy vážně kývla. „Dobře. Ale můžeš si s náma o tom kdykoli promluvit ty.“ Juhani přikývl.
Snědla jsem téměř zapomenutý koláč, a usídlila se v Tuivově pokoji. Zamkla jsem a vyčerpaně se svalila na jeho dětskou postel. Možná by to s Venlou a Otssim bylo přece jen jednodušší.
Ležela jsem tak dlouhé minuty a zespodu hleděla na Tuivův dětský svět. Syksy a Juhani očividně nic nevyhodili, nechali tu jeho pokoj jako svatyni. Většinu místa zabíralo oblečení, pár hraček, a především stohy papírů popsané velkým dětským písmem. Dvojím písmem, ale bezpečně jsem poznala, že to úhlednější patří Tuivovi. Odmala mě učil psát, nejprve tajně, ale když to šamané zjistili, nebyli proti. Nejspíš to viděli jako cestu k našemu sblížení se, a dost možná to tak fungovalo. Napadlo mě, že to druhé by mohlo patřit Ristovi.
Pak mě však zaujalo něco jiného. Leželo tady několik podivných krabiček s černofialovým obalem. Dobře jsem věděla, co to je. Filmy. Ne žádný z těch, které jsme spolu sledovali, tyto byly tři a nazývaly se Jezerní tajemství a konečně jsem si uvědomila, co vidím na obalu. Jezero. Jezero a krystaly. Takže přece jen on a Risto nebyli první, kdo to místo našel, a Tuivo si to buďto nepamatoval, nebo nám lhal. Rychle jako ještě nikdy jsem seběhla schody dolů.