20. Proto musíš vynést ten krystal
Ylermi se na mě zamračil, tak jsem mu věnovala pohled říkající aby mi pověděl, co má na srdci. Se slovy si dal načas, několikrát naprázdno otevřel ústa, ale nakonec přece jen promluvil.
„Takže,“ začal. „Ty mi tady říkáš, že chceš udělat to samý, na co ten kluk umřel?“
„Ano, Aby to neudělal Tuivo.“
Ylermi si odfrkl. Kdysi mě jeho odmítavý postoj ke všemu rozčiloval, ale zvykla jsem si na něj. „Palo ti přece jasně řekl, že jakmile to jezero jednou navštívíš, potáhne tě to tam tak jako Tuiva. Tak jako Rista. Nevím, jestli je dobrej nápad spoléhat na to, že máš dost silnou vůli, protože tohle není o vůli. Tohle je o prokletí.“
„Ylermi, chtěla jsem, abys šel se mnou, protože Palo se tam nevrátí a potřebuji někoho po svém boku. Ale tím, že budeš podkopávat mou sebedůvěru, mi opravdu nepomůžeš.“ Vchod do jeskyně se nacházel velmi blízko, nemohla jsem si dovolit pochybovat. Alespoň že nás nečeká seskok do propasti jako minule, Palo nám, respektive Ylermimu poté, co jsm odešla, poradil jinou cestu.
„V tom případě se můžu otočit a zase odejít, nejsem dobrej motivátor.“
„Nepotřebuji, abys mě motivoval, jen abys tu byl pro mě,“ řekla jsem mu. Sama bych se neodhodlala do toho jít.
„I na to jsem špatnej člověk. Promiň, Taimi. Raději půjdu, jo?“ Jeho hlas se stal zvláštně raněným. Zaváhala jsem. Cíl se nacházel velmi blízko, ale Ylermi si nezasloužil, aby byl smutný.
„Co se děje?“ zeptala jsem se proto.
„Nic,“ zavrtěl s falešným úsměvem hlavou. „Tak někdy jindy, Taimi.“ Odvrátil se, ale ve mně vzrostla touha mu pomoct.
„Ylermi, prosím. Co se stalo?“ Nereagovval, jen zastavil a setrval ke mně odvrácený zády. „Můžeme být kamarádi, víš.“
„Promiň, Taimi. Já to teď posral. Jdi za tím, co potřebuješ udělat,“ hlesl.
„Ne. Můžu tě obejmout?“
Otočil se ke mně a s jemným úsměvem mě sevřel v náruči. Když mě pustil, neskrýval už v sobě žádný smutek. Ukázal mi všechny své pocity, celou svou zranitelnost. Neplakal, ale nechal své oči, aby promlouvaly. „Já už nechci další přátelství, kdy tady budu pro někoho za všech okolností, bez toho, abych mohl vyjádřit svůj názor. Joni a Auri mi stačili.“ Zastyděla jsem se.
„Promiň. Nemusíš tady se mnou samozřejmě být, ale pokud bys mě chtěl přece jen doprovázet, ráda si vyslechnu tvůj názor.“
Odfrkl si. „Radši ne. Aby tě to nerozhodilo.“ V jeho hlase se chvěl potlačovaný vztek.
„Promiň. Vážně jsem ti nechtěla ublížit. Prosím, povíš mi to?“
„To já se omlouvám, že mě to takhle rozhodilo. Já… radši bych měl fakt jít.“
Věnovala jsem pohled blízkým skaliskám, ale nemohla jsem Ylermiho nechat odejít, když byl očividně zlomený. „Ale Auri a Joni už to nedělají, nemýlím se?“
„Ne,“ vydechl.
„A Palo?“
„Ani ten. Jen mi to ubližuje.“
Usmála jsem se. „Pojď. Vrátíme se do Pieni.“
Zalétl pohledem ke skalám. „Ne. Nenechám si ubližovat. Taimi, zkrátka a dobře, možná tě teď naseru nebo nevím, ale… proč si myslíš, že bys to měla zvládnout líp než Risto nebo Tuivo?“ Vydal se směrem k jeskyním. S údivem nad směrem, jaký nabral, jsem ho následovala, ale nekomentovala jsem to. Místo toho jsem se soustředila na jeho otázku.
„Neznala jsem Rista dobře, ale vzhledem k tomu, co mi vyprávěli, tak byl podobný jako Tuivo. A Tuiva znáš. Je… je nezodpovědný a snadno podlehne impulzům.“
Ylermi se zamyslel. Nevybízela jsem ho k odpovědi, Jyrki mě naučil, že některá slova potřebují na správné zformulování mnoho času. „Možná. Ale já myslím, že on to o sobě ví, a snaží se s tím něco udělat.“
„To rozhodně,“ přisvědčila jsem.
„Tak proč ho nenecháš?“
„Protože,“ rozhodila jsem paže. „Ho to může zabít. Klidně ho nechám dělat méně vážné věci s tím, že možná selže, ale já zkrátka nevěřím, že by to dokázal. Že by se vrátil.“ Vklouzli jsme snad do správné jeskyně. Ylermi mi podal zapalovač a já jsem zažehla lucernu. Stále mě fascinovalo, jak to s tímto nástrojem bylo jednoduché.
„Taimi,“ vytrhl mě Ylermi z myšlenek o zdroji světla. „V tom případě mu vlastně vůbec nevěříš. On to chce udělat, a vrátí se kvůli vám, tím jsem si jistej.“
„Ne. Udělám to já.“
Pokrčil rameny. „Jak myslíš. Ale nikdo neví, s čím si zahráváš. Ta kletba může být prostě moc silná.“
„Jednu už jsem porazila.“
„Kdybys fakt věřila v to, že to zvládneš, nebrala bys mě s sebou.“
Podle instrukcí jsme dorazili až k jezeru. Na první pohled vypadalo zcela obyčejně, ale když jsem věděla, co hledám, spatřila jsem kolem něj vznášející se záři. Pousmála jsem se na neklidného Ylermiho a začala se svlékat. V jeskyni bylo poměrně chladno a voda bude ještě chladnější, ale už jsem vydržela i horší věci. Když jsem odložila i poslední vrstvu, zručně jsem si naučeným pohybem svázala vlasy do copu a obtočila ho kolem hlavy, aby mi nepřekážel. Ylermi ke mně posléze přistoupil a stiskl mi ruku.
„Počkám tady. Zkus nezajít příliš daleko. Když něco nebude v pořádku, vynoř se, prosím tě.“
„Já vím,“ kývla jsem.
„A ať ti to přijde jako sebelepší nápad, neber žádné kameny.“
„Ano. Odnesu si jen pravdu.“
„Bude lepší, když se vrátíš živá, než když něco zjistíš, ale zemřeš kvůli tomu.“
„Ylermi, já to zvládnu. Opravdu.“ Už jsem se neohlížela. Skočila jsem do jezera a chvilku plavala sem a tam, abych si zvykla na teplotu vody a zklidnila před ponorem svůj dech. V kmeni jsem občas chodila s lovci do jeskyní pro škeble. K této úloze jsem dost možná byla i stavená, měli rádi, jak jsem drobná, takže se vlezu do všech děr, a přirozeně na dlouho zadržím dech, ale škeble byly jen sváteční pochoutkou, takže se můj talent příliš často neuplatnil.
„Taimi,“ ozval se z břehu Ylermiho hlas. „Nemám… nemám tam jít já?“
„Ne. Opravdu to dokážu.“
„O tom nepochybuju. Jenom… udělal bych to.“
Usmála jsem se nad jeho laskavostí. „Neriskuj, stačí, když riskuji já.“ dovolila jsem si poslední hluboký výdech a nádech, a vklouzla pod hladinu.
Voda mě přirozeně přijala do své náruče. Proplétala jsem se mezi kamennými stěnami a následovala fialovou záři, která každým okamžikem sílila. Můj tep byla pravidelný, mohla jsem vydržet i dvě minuty. Tlak sílil, ale na to jsem byla zvyklá, Hladina nade mnou zůstala otevřená, nemusela jsem proplouvat žádnými tunely, které by mě mohly uvěznit. Má mysl byla čistá a měla na paměti, že pro pravdu nesmím udělat všechno. A pak, pak jsem to spatřila. Zjevil se přede mnou první krystal. Přejela jsem po něm prsty. Na dotek byl úplně obyčejný. A pak to přišlo.
Zachvátila mě ochromující touha kousek z něj ulomit. Nějakým způsobem jsem věděla, že by to šlo. Schovala bych ho, nikdo by o tom nevěděl. Odnesla bych si ho domů a mohla bych každý den obdivovat jeho krásu. Možná bych ho mohla darovat Tuivovi, aby mě více miloval. Pochopil by, že něco tak přenádherného jsem mu přece musela přinést. Nic se mi nestane. Budu dávat pozor, a když se něco dít začne, vrátím ho nazpět. Násilím jsem odvrátila pohled. Srdce se mi prudce rozbušilo, strachem a zároveň nadějí. Ta kletba se dala překonat.
Klesala jsem níže a krystaly už mě nepřitahovaly. A pak, téměř na dně, jsem zahlédla první lidskou tvář prosvítající přes krystal. Čekala jsem děsivou grimasu, ale ten člověk působil, jako by v kameni jen spal. Klesla jsem na kamenité dno a hledala známou tvář. Minula jsem jen několik kusů kamene, než jsem ho našla. Dotkla jsem se jeho tváře obalené tenkou vrstvou kamene.
Co by tě mohlo zachránit? vyslala jsem k němu myšlenku. Skoro jsem vypustila vzduch z plic, když mi odpověděl.
Vezmi si kus mýho kamene. Neboj se, bude to v pořádku. Vynes ho na povrch, a já ožiju.
Natáhla jsem ke krystalu ruku, ale pak jsem se zarazila. Znělo to jako Risto, ale copak přesně tohle jsem neměla dělat? Jenže co když to vážně bylo třeba, co když jen to Rista vysvobodí? Vzpomněla jsem si na Tuivovu komunikaci s Lumikkim. Mluvil se mnou vážně Risto?
Lauru zlomilo, co se ti stalo. Vrátila se do kmene, a přátelí se s mužem, který ublížil Tuivovi, vyslala jsem k němu.
Já vím. Právě proto musíš vynést ten krystal. Laura mě potřebuje. Zaváhala jsem. Řekl by to Risto? Sice bych od něj čekala emocionálnější reakci, ale neznala jsem ho. Tohle bylo k ničemu. Začínal mi docházet dech a myšlenky se zamlžily. To není dobré rozpoložení na důležité rozhodnutí. Vzhlédla jsem, abych se vrátila nad hladinu, ale najednou nahoru vedl jen úzký otvor, který se pomalu uzavíral.
Taimi! oslovil mě naléhavý hlas. Vezmi ten úlomek. Trpím tady. Potřebuju za Laurou, potřebuju vidět vyrůstat našeho syna!
To mě definitivně ujistilo, že to není Risto. Laura ani ty jste nevěděli, jestli to bude syn nebo dcera. A pokud vím, ty jsi nebyl tolik nadšený z toho, že čekáte dítě, namítla jsem.
Nebo dcera. Chci dítě. Chci Lauru. To je jedno. Vysvoboď mě. Jsi moje jediná naděje! Hlas zněl opravdu zoufale, ale už na mě neměl vliv. Vyrazila jsem k otvoru. Stihnu to, pokud mě hlas vyprávějící o tom, jak Lauru miluje a jak se chovám sobecky, protože mám všechno, co chci, zatímco jiní nemají to štěstí, nevyvede z míry. Vyklouzla jsem ze spárů jeskyně a stoupala vzhůru. Když jsem se vynořila, zalapala jsem do dechu a vyčerpaně se vyplazila na břeh. Ylermi přese mě okamžitě přehodil připravený ručník a deku.
„Taimi,“ oslovil mě laskavě. „Vypadáš vyděšeně.“
Potřásla jsem hlavou. „Nic jsem nezjistila.“
„To nevadí. Hlavní je, že jsi venku.“
„Ne! Já… já musím zpátky. Vysvobodit Rista, vrátit ho k Lauře a jejich synovi. Budou mít syna, jezero mi to povědělo.“ Pohlédla jsem na něj. „Ylermi, vím, jak to zní absurdně, ale já musím vzít ten krystal! Je to jediný způsob, jak Rista vysvobodit.“
„Počkej, co? Taimi, klid. Je to ta kletba.“
„Musím se tam vrátit,“ rozhodla jsem se a začala se vymotávat z deky. Skočila jsem do jezera, ale on skočil za mnou. V oblečení, což byla hloupost. Pevně mi sevřel paži.
„Nepustím tě tam,“ řekl mi a šlapal vodu. Pokusila jsem se mu vytrhnout, ale nešlo to. „Vylezeme z tý vody, opustíme jeskyni a…“
„Ne! Já tam musím znovu!“
„Taimi, jsi vyčerpaná. Další ponor tě dost možná zabije.“
„Ale Risto…“
„Vysvobodíš ho jindy.“ Zaváhala jsem. To by snad šlo. Jen si odpočinu a vrátím se sem.
Krystal! Musíš vzít krystal! Zaslechla jsem však neznámý hlas ve své hlavě. Jinak Risto navždy zmizí, zkamení? Chceš to Lauře udělat?
Znovu jsem sebou trhla. „Ylermi… potřebujeme ten krystal.“
„Ne, nepotřebujeme. Potřebujeme ven. Bude dobře, jo?“
„Ale Risto zemře, když nevezmu ten krystal.“ Podařilo se mi mu vytrhnout. Chtěla jsem se ponořit, ale on na poslední chvíli řekl něco, co mě zastavilo.
„Vzal by ho Jyrki?“ Pohlédla jsem na něj. Připlaval ke mně a znovu mi sevřel předloktí. „Vzal by Jyrki ten krystal, kdyby neměl jistotu, že to není kletba?“
„Tuivo… Tuivo by ho vzal, kdyby byla šance, že zachrání Rista,“ vydechla jsem.
„Jo. Ale sama jsi řekla, že mu v tomhle nevěříš. Ale Jyrki by to neudělal a ty to víš.“
Zaváhala jsem. „Ne. Neudělal.“
„A v jeho úsudek věříš?“
„Ano. Ale Risto…“
„To jezero lže. I mně se snažilo lhát, a to jsem zůstal tady nahoře. Musíme pryč.“ Tentokrát jsem ho poslechla. Vylezla jsem na břeh, přestože mě jezero stále volalo. Stále jsem se cítila provinile za to, že jsem nevzala krystal a nezachránila Rista, ale když jsme se vzdálili, ten pocit trochu zeslábl. Možná jsem se vážně nechala ovládnout.
„Děkuji,“ vydechla jsem směrem k třesoucímu se Ylermimu. Deku jsem přes sebe měla přehozenou já a on mrzl v mokrém oblečení. Nemůžeme úplně opustit jeskyně, dokud neuschne. Čeká nás ještě cesta do Pieni.
„Vyplavala jsi na povrch vlastní zásluhou. Dokázala jsi to,“ usmál se na mě.
„Ale vrátila bych se tam, kdyby…“
„Na to nemysli. Jsem tu pro tebe.“
„Děkuji, Ylermi. Stále mě láká se tam vrátit, ale… hledala jsem odpovědi, nechtěla jsem osvobodit Rista. To jezero mi nerozumělo.“
„Možná… možná že ve skytu duše bys ho osvobodit chtěla. Jenom to dost možná prostě… nejde.“
Vzpomněla jsem si na to, co předtím zmínil. „A… a co říkalo tobě?“
Odfrkl si. „Nesmysly.“
„Které tě možná na moment rozhodily,“ namítla jsem.
Uhnul pohledem. „Že jsi v nebezpečí. Že mám plavat za tebou, zachránit tě, zachránit Rista. Že pokud to dokážu, tak…“ Potřásl hlavou.
„Tak,“ pobídla jsem ho.
Protočil oči. „Tak mě bude Tuivo milovat.“
„Tím romantickým způsobem?“ zeptala jsem se tiše. Ylermi pokrčil rameny. „A… ty by sis to někde hluboko uvnitř přál, stejně jako bych se já přála vysvobodit Rista?“
„To je jedno. Tuivo je… prostě kamarád,“ odpověděl dost raněným tónem, a já jsem si skousla spodní ret. Tušila jsem že z Ylermiho strany to není zcela pryč, ale nikdy bych nevěřila, že mi to přizná.
„Možná bys mu to měl říct,“ nadhodila jsem opatrně. „Odmítne tě, ale alespoň v sobě nebudeš živit naději.“
„Má tebe a Jyrkiho. Na tohle po něm nemůžu chtít odpověď. A možná ji ani nechci slyšet.“
„Zeptej se ho, vážně,“ usmála jsem se a vzpomněla si, jak nám Tuivo popisoval, jak se sblížili při tom, když chtěl sám odejít do Pieni, Ylermi pro něj byl stále důležitý, stále měli hodně společného. Mně by ani trochu nevadilo, kdyby ke svému srdci pustil ještě jednoho člověka, tedy jen jako velmi, velmi dobrého kamaráda, a byla jsem si jistá, že ani Jyrkimu. Všechno by v ten moment bylo naprosto v pořádku, jen kdyby vzadu v mé mysli stále nezaznívalo to zoufalé volání z hlubin jezera.
.
(Krkavec, 20. 2. 2023 16:48)