22. Musíme daleko odsud
„Ještě jednou děkuju,“ pronesl jsem směrem k pilotovi a Tuivo mi stiskl dlaň. Poté, co jsem ho ujistil, že Verimu nevadí, že má na palubě gaye, celou dobu mě nepustil. Bylo mi jasné proč. Cítil hrdost. Bral to jako krok vpřed v tom, abych se otevřel lidem, ale nechápal, že přes to už jsem se dostal. Život mě donutil se otevřít, a především, ta zkušenost s Pasim mě změnila. Už jsem se nebál lidí, dokud v sobě nesli alespoň paprsek světla, protože se ho dalo rozzářit.
Ze vzpomínek zůstal jen žhnoucí popel, a přestože se ho má paměť pokusila čas od času vzkřísit, požár už nemohl být tak silný, jako kdysi. Stal se z něj jen malý plamínek, který svým světlem pohřbíval noci. Přesto jsem ho nechal, protože mě těšilo, když na mě byl Tuivo hrdý. Navíc se mě nemohl bát až příliš, když se mě nebál držet, nebo to na něm alespoň nešlo poznat.
„Za nic, prosím tě. Úkol v tý osadě jsem splnil, stejně bych se poflakoval,“ prohlásil Veri a už jsem zjistil, že na rozdíl od svého kamaráda nemá problém vést při pilotování živou konverzaci, což ostatně dokázal i tentokrát. „Niilo je ve Vuori, a ostatní piloti dělaj to, co jim řekla armáda. Nemám jim to za zlý.“
„Je super, že i tak dostáváte nějakou práci,“ nadhodil jsem.
Veri si mocně povzdechl. „Stačí to sotva na základní potřeby, palivo a tak, moc si s tím vyskakovat nemůžeme.“
„Ale přežijete na tom,“ řekl jsem mu.
„Jo,“ kývl Veri a v jeho hlase zaznívala vděčnost.
„Kdyby… kdyby bylo nejhůř, mohl bys bydlet u nich, ne? U Niila a Mirji.“
Veri si odfrkl. „Samotnýho mě to překvapuje, ale Niilo to s dětma umí líp než já. Vlastně je moc nemusím. Ne tyhle konkrétní, ale obecně. Ale jo, mohl bych. Ale je to poslední možnost. Nerad bych je otravoval.“
To mě trochu překvapilo. Nechtěl jsem vyzvídat, ale cesta plynula během konverzace rychleji. Navíc to Verimu zjevně nevadilo. „Niilo očividně nemá problém bydlet s kamarádem.“
Pilot se suše zasmál, ale nebyl o nepříjemný smích, spíše trochu ironický, ale dobrosrdečný. „Niilo a Mirja jsou kamarádi. To, že jsem si z něho utahoval, nic neznamená. Ale nejsou kamarádi proto, že by je to k sobě netáhlo, ale proto, že to mezi sebou nechtěj zničit.“
„Jak to myslíš?“ zaujalo mě to.
Veri chvíli neodpovídal, ale možná se jen soustředil na pilotování. „Víš, někdy je to mezi lidma lepší, když zůstanou kamarádi. Třeba se mají rádi, hodně rádi, ale každý má svý problémy, a když se dají dohromady, cítí, že mají jaksi povinnost problémy toho druhého řešit, mít za něj zodpovědnost, i když to není pravda. Láska nedokáže všechno. Občas to prostě zničí.“ Bolelo mě, že něco takového říkal.
„Ale lidi přece jdou do vztahu s tím, že ten druhý má problémy.“
„Jo. Ale jsou jaksi závažnější, když si myslíš, že hraješ v životě toho člověka tu nejdůležitější roli, a on v tom tvým. Niilo a Mirja by nebyli harmonický pár. Dost často po sobě štěkají, i když to nemyslí zle. Když jsou kamarádi, neberou si to tak moc osobně. A oni dva to vědí.“
„Ale nikde není napsáno, že by to nemohlo fungovat,“ nevzdával jsem se.
„Ne. Někdy to vyjde. Nebo oba pochopí, že to není cesta, a jsou zase kamarádi. Ale taky to může všechno rozbít. A Niilo a Mirja vědí, že je jejich vztah křehkej. Jestli do toho někdy půjdou, tak to bude trvat roky, ale myslím si, že spíš ne.“
„Ty vole,“ okomentoval to Tuivo. Pohlédl jsem na něj, ale zjevně byl odhodlaný vyjádřit svůj názor. „Když se dva lidi přitahujou, tak to bude akorát divný, když se nedají dohromady. Nemyslím si, že láska by měla být něco víc než přátelství.“
„Já to neumím vysvětlit,“ pokrčil Veri rameny. „Ale fakt mi přijde, že je to takhle pro ně lepší. A mimochodem, nemyslím si, že na sebe vůbec nesahaj. Je mezi nima chemie. Jenom tomu neříkají vztah.“
„Tohle asi nikdy nepochopím,“ hlesl Tuivo a Veri jen znovu pokrčil rameny. Já jsem to ale chápal. To, jak říkal, že vztah může všechno zničit, to se málem stalo mě a Tuivovi. A možná ne jen málem. Ta myšlenka mě udeřila hrudi. Pevněji jsem sevřel jeho ruku, ale nepomáhalo to. Byli jsme k sobě tolerantnější jako přátelé. Ano, byla tady spousta věcí, které nám vztah dal, stále jsem si pamatoval na ty momenty v boudě, když za mnou přijel na chatu, na polibky na stosských loďkách, na naše noci ve stanu, ale kdy naposledy jsme něco takového dělali? Tuivo se mě bál, to bylo nepopiratelné, a to mě tížilo. Jenže co když nejsme schopní být kamarádi? Z hlediska fyzického kontaktu to mezi námi vždy bylo zvláštní, kam bychom se měli vrátit, když čisté přátelství mezi námi neexistovalo nikdy?
Pustil jsem tu myšlenku z hlavy. Všechno napravíme, bude to zase v pořádku. Jen se musíme více snažit. Navíc jsem Tuivovi nechtěl ukázat, že nad něčím takovým přemýšlím. Raději jsem se zaposlouchal do Veriho vyprávění o tom, jak ztratil uprostřed velkého kopce lyži a trvalo mu půl dne sejít dolů, ale ani to netrvalo dlouho. Musel se soustředit na přistání. Sevřel se mi žaludek. Co jsem tady vůbec chtěl dělat? Nebylo to přece jen unáhlené rozhodnutí?
Letoun však přistál na zasněžené louce, a když lyžiny zastavily, došlo mi, že už stejně není cesty zpět. Vyskočil jsem a téměř mechanicky se rozloučil v Verim. Rozhodl jsem se, že budu brát věci, tak jak přijdou, a postupně. Nyní jsme zamířili k Tuivovým rodičům, a on mě skoro celou cestu objímal kolem pasu. Ještě bylo všechno v pořádku, ještě bylo pro co pokračovat. Když nám Syksy otevřela, ucítil jsem ten zvláštní pocit, tak dávno zapomenutý. Pocit, že jsem tady doma.
„Kluci,“ vydechla. „Tak ráda vás zase vidím. Juhani, Tuivo a Jyrki jsou tady!“ Než její manžel přišel, sevřela pevně do náruče nejprve svého syna, a pak i mě. Přišlo mi to hrozně milé. Juhaniho objetí bylo snad ještě pevnějším. „Jste tady brzo,“ prohlásila Syksy.
„Jako by ti to vadilo,“ zašklebil se můj přítel. „Je tu Taimi?“
Výraz jeho matky posmutněl. To mě dost vyděsilo, ale vzápětí promluvila. „Je ve tvým pokoji. Ale… myslím, že se něco děje. Možná se jí jen stýská, ale je smutná.“ Juhani přikývl. Pohlédl jsem na Tuiva.
„Tak ji rozveselíme,“ navrhl jsem, a on kývl.
„Pořádně vám všechno povyprávíme pak,“ slíbil svým rodičům. „Jenom…“
„Jdi a neobkecávej to,“ usmál se na něj jeho táta. „Prostě chceš svoji holku, taky jsem byl mladej, chápu to.“
„Tati,“ protočil Tuivo oči a místnost na moment ztichla, protože ho tak možná ještě nikdy neoslovil. U Syksy nebyl problém, té říkal mami od začátku, ale u Juhaniho jsem takové familiární označení z jeho úst ještě neslyšel. Nikdo to však nekomentoval. Zamířili jsme nahoru.
„Nebyla by smutná kvůli tomu, že jsme pryč. Ne po tom všem,“ špitl Tuivo.
Kývl jsem a vzal ho za ruku. „Já vím. Ale bude to dobrý, jo? Všechno.“ Neodpověděl, ale když jsme došli ke správným dveřím, neváhal se zaklepáním. Hned, jak se ozval její hlas, vešel dovnitř. Následoval jsem ho o půl vteřiny později, a proto se Taimi zhroutila do náruče jemu. Plakala. Objal jsem ji z druhé strany. Nikdy jsem ji neslyšel plakat tak usilovně.
„Taimi,“ oslovil jsem ji tiše. „Už jsme tady. Zase budeme spolu.“
„Já vím,“ zašeptala a jemně nás odstrčila. Setřela si slzy. „Já vím. Dokud nevíte, co jsem provedla, to je všechno dobré.“
S Tuivem jsme na sebe pohlédli. „Nemyslím si, že bys udělala něco, co by nám vadilo,“ prohlásil a já jsem přikývl. Odtáhla se, už bez stop pláče, když jsem pominul zarudlou tvář, a přešla k polici nad televizí.
„Koukala jsem na tvé filmy, Tuivo.“ Přešel k ní a vzal do ruky DVD, které zrovna držela. Zamračil se. Stačil mi pohled na obal, abych pochopil, co ji tak rozhodilo. Ty krystaly vypadaly jako to, co nám Risto a Tuivo popisovali.
„Je to pohádka,“ začal opatrně Tuivo. „Ale taky je to skutečný. Nevěřil jsem tomu, když jsme to našli, ale tehdy jsem bral tak nějak normálně, že jsme našli místo z filmu, a pak na ty DVD zapomněl.“
„Já jsem… hrozně jsem se o tebe bála, tak jsem… promluvila jsem s s Palem místo tebe.“
Tuivo ztěžka dosedl na postel. „A…. Co ti řekl?“
Taimi potřásla hlavou. „Bohům žel, nic moc. Ale…“ Sklopila hlavu. „Nechtěla jsem, abys tam šel ty. Bála jsem se, že se nevrátíš. Tak jsem… Palo mi dal instrukce, jak se do jeskyní a k jezeru dostat.“
„Doprdele, Taimi,“ zasyčel Tuivo, a já jsem si na moment myslel, že mu vadí, že to nenechala na něm, ale on pak vstal a sevřel ji v náruči. „Nezvládl bych, kdyby se ti tam něco stalo.“
Taimi na mě pohlédla a já jsem poznal, že její další prohlášení nás hodně zasáhne. „Jenže ono se stalo.“
„Co?“ vydechl Tuivo zoufale. Plavovláska se znovu rozplakala.
„Já… to jezero tě vážně láká. Nic jsem odtamtud neodnesla, ale… ono mě volá. Já…“ Vyprávěla nám o klidně spících tvářích v krystalech, o uzavírající se hladině, o Ristově hlase, o jejím rozhodnutí si neodnést kámen, o tom, jak ji Ylermi zachránil, když se tam chtěla vrátit, a o tom, jak nesnesitelně každý den volání jezera sílilo. Nešlo mi do hlavy, že nesebrala kámen a přesto to na ni působilo, ale rozhodně si nevymýšlela. Její strach a vztek byly opravdové.
„Musíme daleko odsud. Jezero tě možná bude volat všude, ale když zůstaneme v Pieni, možná se dovolá,“ pronesl Tuivo. Taimi přikývla, a já jsem musel také. Toto bylo vážnější než můj pocit, že jsem tady doma. Teď jsme tu museli být pro Taimi, zlomit další kletbu, nebo jí pomoct se s ní sžít. „Vrátíme se do Aletasa,“ navrhl náš přítel. „To jezero může být propojený s řekama dál na sever, ale v Aletasu snad budeme v bezpečí.“ To znělo rozumně. Přitáhl jsem si Taimi k sobě a hladil ji po vlasech, protože to ji vždy uklidnilo. Fungovalo to i tentokrát.
„Jen,“ pronesla náhle do ticha plavovláska. „Je tady ještě jedna věc. A nebude se vám to líbit.“