23. Nemohl sis to uvědomovat
Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře. Vstala jsem a šla mu otevřít. Ze všeho nejdříve jsem ho pevně objala, abych mu dodala odvahu. Přesně jak v telefonátu říkal, přišel sám. Jyrki to věděl, ale Tuivo tvrdil, že před ním by bylo příliš těžké se s Jokim sejít. Co se týkalo mě a Laury, s naší přítomností byl srovnaný. Možná proto, že jsme obě Jokiho znaly. Tuivo vešel ho hotelového pokoje a já jsem za ním zavřela. Posadil se na židli a já jsem se za něj postavila a položila mu dlaně na ramena. Laura na něj přátelsky kývla. Nedávala najevo, že je tady především pro Jokiho, ale seděla mu dost blízko na to, aby mi to došlo. Joki se opatrně zvedl a natáhl k Tuivovi ruku po jeho způsobu. Ten ji přijal a zmateně u toho na náčelníka hleděl.
„Chtěl ses omluvit,“ vydechl nakonec.
Joki od něj ustoupil a sedl si nazpět vedle Laury. Po chvíli ale zase vyskočil a začal přecházet po malé místnosti. Všechny nás tím dost znervózňoval. Nakonec se zastavil zády k nám a čelem k oknu. „Nechtěl jsem ti ublížit,“ začal a Tuivo se ušklíbl. „Nemůžu říct, že bych nevěděl, že ti to není úplně příjemné. Vím, že jsi utíkal sám od sebe, ze svého těla. Ale myslel jsem si, že… že se to nějak zlomí.“
Tuivo se zavrtěl. „Nešlo ti jen o sex, že ne? Když jsem chtěl být s Taimi, respektoval jsi to. A někdy jsi po mě nic nechtěl.“
„Sex byl jediný způsob, jak ti být blízko,“ odpověděl Joki. Vlastně to pojmenovali jako splynutí, ale dobře jsem věděla, co tím myslí.
„Aha,“ odpověděl Tuivo s nádechem jízlivosti. Stiskla jsem mu ruku, ale on se mi vytrhl. „Takže si za to můžu sám. Protože jsem tě nechtěl. Bezva.“ Laura si složila hlavu do dlaní a já jsem se znovu neúspěšně pokusila Tuiva chytit za ruku. Joki se otočil a tvářil se pobaveně. Tuivo sebou trhl.
„Ne,“ prohlásil Joki a přešel k nám. Vrhla jsem směrem k němu varovný pohled, ale on to ignoroval a posadil se vedle Tuiva z druhé strany. Stále si udržoval uctivou vzdálenost, ale Tuivovy oči prozrazovaly, že to nestačí. „Klid, prosím tě. Snad si nemyslíš, že bych ti něco udělal před nimi.“ Usmál se na mě a pak i na Lauru. Tuivo jen sklopil oči a cítila jsem, jak se třese. „Náš kmen mi nikdy nezakazoval milovat tě. On to ani nepovažoval za možné. Věděl jsem, že jsem prohrál ještě dříve, než hra mohla začít. Dost možná by mě vyloučili, kdyby se to dozvěděli.“
„Výborně,“ zamumlal Tuivo. „Takže teď si můžeš brát kluky, co hrdlo ráčí.“
Suše se zasmál. „To není tak jednoduché. Musím si udržet úctu všech lidí. Stále mě můžou zabít nebo něco.“ Zvedla jsem hlavu. „Nebo jinak sesadit. Nemluvě o tom, že už bych nikdy nikomu neudělal to, co tobě.“
Laura na Tuiva pohlédla. „Nikoho se od té doby pomalu ani nedotkl. Říkal mi to.“
Tuivo prudce vydechl a poprvé na Jokiho pohlédl. „Nebyl jsi hrubý ani zlý. Jen… jen jsem na to ještě nebyl připravenej.“
Joki potřásl hlavou. „Jistěže ne. Byl jsi ještě chlapec. Nenapadlo mě… vůbec mě nenapadlo, že by tě to mohlo ovlivnit do budoucna. Myslel jsem, že ti to může být jen trochu nepříjemné v dané chvíli, ale…“
Čekala jsem další štiplavý komentář, ale Tuivo mě překvapil. „Šamané nás učili, že co se neděje teď, to se neděje vůbec. Nemohl sis to uvědomoval. A nebyl jsi o mnoho starší než já. Odpouštím ti, Joki.“ Všichni tři jsme na něj udiveně hleděli.
Joki nakonec vážně kývl. „Děkuji ti.“
„Ale nechci tě už nikdy vidět. Rád bych to dnes uzavřel a pohřbil,“ prohlásil Tuivo a Joki jen znovu přikývl.
„To naprosto chápu. Jen bych si dovolil podotknout, že tím se připravíš i o Lauru.“
Zavřela jsem oči. „Cože?“ zeptal se Tuivo, přesně jak se dalo očekávat.
Laura přispěchala s vysvětlením. „Tuivo, vezmu si ho. Ale nesmíš mě vinit, chci jen ochránit své dítě. Aby nebylo cizincem. A vzít si náčelníka se jeví jako nejlepší možnost, jak toho dosáhnout. A on chce chránit své tajemství.“
Tuivo na ni překvapeně hleděl. „Ty…“
„Já tomu rozumím,“ přerušila jsem cokoli, co chtěl říct. „Je to v její situaci nejlepší volba, pokud chce ochránit svého syna.“
„Já vím,“ hlesl Tuivo. „Jen jsem překvapený.“
„Po-počkej,“ zakoktala Laura. „Syna?!“
Skousla jsem si spodní ret. „Nebo dceru.“
„Ne, ne, řekla jsi syna. Jinak bys ho označila jako dítě. Jak… jak to víš?“
Zhluboka jsem se nadechla. „Potopila jsem se do toho jezera. A...našla Rista.“
Laua ztuhla. „Je…“
„Je zkamenělý. Ale na dně… ozval se mi jeho hlas.“ Tuivo jen kývl, protože jsem jim to už vysvětlovala. „Nejspíš to nebyl on, jen nějaký přízrak, ale znělo to jako on. Že to není on, mi došlo v momentě, kdy prohlásil něco o vašem synovi, přestože jste nevěděli, že…“
Lauře začaly po tváři stékat slzy. Ani se je nesnažila skrýt. „Co ještě říkal?“
Zarazila jsem se. „Lau, byl to přízrak.“
„Já vím, ale přízrak mluvící hlasem Rista. Jestli je možnost…“
„Pak po mě také chtěl, abych z jezera vzala krystal. A… stále mě pro něj volá. Proto zítra odcházíme do Aletasa, aby mě jeho volání nevábilo. Protože je to kletba. Promiň, že ti to nedokážu podat lépe.“
Laura zvedla ruku. „To jezero je prokleté a říkáš, že vábí? Myslíš, že Risto…“
„Myslím, že Risto nemusel nutně nic odnést, ale zkrátka ho nalákalo,“ pronesl Tuivo. „Nedokázal vzdorovat, a proto zemřel.“ Laura se rozplakala a já jsem sledovala, jak ji Joki konejšivě hladí po zádech. Nešlo si nevšimnout, že mu na ni svým způsobem záleží.
„Takže… takže ho nejde zachránit?“ zeptala se nakonec černovláska.
„I kdyby to šlo, do toho jezera se už nikdo nepotopí. Nikdy,“ prohlásila jsem a Tuivo důrazně kývl. Laura zaváhala, ale doufala jsem, že to nic neznamená. Tím náš rozhovor skončil, a po chvíli jsme se oba zvedli a odešli z hotelu. Venku jsem vzala Tuivovu dlaň do své.
„Jemu je to vážně líto. Snad si to jednou odpustí,“ pronesl a mně došlo, že mluví o Jokim.
„Překvapil jsi mě.“
„Nebylo to pro mě vůbec příjemné, ale jsem rád, že jsem si s ním o tom mohl promluvit. Teď už můžu nechat minulost spát.“
„Nevím, jestli bych se na tvém místě dokázala zachovat tak rozumně,“ prohlásila jsem.
Pousmál se. „Dokázala. A mnohem lépe.“
„Budeš vážně v pořádku?“
Zazubil se. „Ano. S tebou s Jyrkim budu.“
„Promiň, že musíme kvůli mně odejít. Kdybys chtěl, zkusím si toho volání ještě více nevšímat a…“
Potřásl hlavou. „Bude to tak lepší. Aletaso známe, máme tam přátelé, a myslím, že je to i dost daleko od toho, co se děje s kmeny. V Kaunisu by to bylo na pováženou. Nemusíme shánět bydlení, Jyrki může zásoby úplně jednoduše rozvážet odtamtud jako doposud, tebe snad znovu vezmou v tom obchůdku se suvenýry, můžeš si tam zazávodit, i když tě znají, i já tam znám pracovní nabídky, budeme s Auri, Jonim, možná s Ylem, když nebude tu… Bude to tam fajn.“
„A co tví rodiče? Chtěl jsi být s nimi.“
Kývl. „A byl jsem. Taimi, já je mám rád, ale nic to nemění na tom, co udělali, když jsem byl malej. Nepotřebuju teď s nima být o nic dýl. A myslím, že ani Jyrki s Venlou ne, vzhledem k tomu, co se stalo s Otssim a tak.“
Usmála jsem se. „Máš pravdu.“
Oplatil mi to. „Tak pojď za Jyrkim.“ Vzal mě kolem pasu, a i když to nebylo úplně pohodlné, kráčet tak, držel mě celou cestu. Nepřála jsem si, aby mě vůbec kdy pustil.