5. Musela se znovu najít
5. 2. 2023
Vzala jsem si první hlídku, protože jsem stejně potřebovala být jen sama se sebou. Hleděla jsem do plamenů a nechala volně stékat slzy po tváři. Necítila jsem se zle, spíše melancholicky, ale teď na to nebyl prostor. Musela jsem tu být pro Lauru, teď nezbýval prostor na vlastní nikam nevedoucí úvahy. Napadlo mě ale, že svůj smutek neudržím, proto jsem se ho rozhodla pustit ven mimo její zraky.
To by se ke mně ale nesměla přibližovat její silueta. Rychle jsem si otřela oči a doufala, že se neděje nic zásadního a nezabere to mnoho času, protože jsem ještě potřebovala plakat. Ona si ke mně však přisedla a promluvila dříve, než jsem mohla vymyslet, jak ten rozhovor urychlit.
„Taimi, chtěla jsem to nechat říct, ale nedá mi to. Není ti dobře, viď?“
Pevně jsem semkla rty. Podcenila jsem její empatii. „Na tom nesejde, není to nic, co bych ti potřebovala říct.“
Usmála se. „Tai, to je v pořádku. Já jsem v pořádku. Pobyt v horách má léčebné účinky.“
Pohlédla jsem na ni. „Vážně?“
„Vážně,“ přikývla, a mně došlo, jak moc na mě tady působí jinak než v Pieni. Tam byla zkrátka příjemnou společnicí, ale tady jsem s ní cítila podivné propojení, jako by naše duše nikdy nezapomněly, že patří do hor. „Proto jsem si vybrala takovou práci. Potřebovala jsem kontakt s jejich mocí.“
„Nyní ho budeš mít neustále,“ usmála jsem se a ona mi to oplatila. Najednou jsem nechtěla, aby odcházela. Špatné pocity odeznívaly, s ní jsem mohla získat mnohem více než to, co mi scházelo.
„Už to nebude stejné,“ povzdechla si. „Ale věřím, že tvůj kmen mi to podle toho, co jsi o nich říkala, usnadní.“
Přikývla jsem. „Nevím, jak to tam teď funguje, ale myslím si, že stále budou schovívaví a nápomocní.“
„Stále?“
„K Tuivovi byli.“
„Vadilo ti to někdy?“
Zamyslela jsem se nad tou otázkou. „Ne. Snažila jsem se mu také pomoct. Chápala jsem, jak to pro něj musí být těžké. Jediné, co mi snad vadilo, bylo, že i já jsem se jeho vlivem začínala odlišovat, ale na mě nikdo ohled nebral.“
„Hm,“ zamyslela se Laura. „Víš, přijde mi nádherné, k čemu jste spolu došli. Zmínila jsi, co všechno se stalo, ale nyní se milujete.“
„Ano,“ usmála jsem se a rozhodla se jí říct všechno, když už jsme k sobě byly tak otevřené. „Proto jsem trochu smutná. Byla jsem. Bylo mi líto, že na této výpravě není se mnou, protože to hory nás spojily. Ale mám tebe.“
„Vím, že to není to samé,“ hlesla.
„Ne. Ale cítím s tebou souznění. Naše osudy byly dost podobné.“
„Kellä,“ vydechla, a pak si zřejmě uvědomila, co udělala. „Ano,“ opravila se.
„Víš, klidně můžeme mluvit udgunsky. Vlastně by sis možná tento jazyk měla procvičit, než dojdeme do kmene.“ A také to podpoří spojení, které jsem s ní cítila a které se mi tak líbilo, ale to jsem nahlas raději neřekla.
„Oikein,“ zazubila se, a obě jsme plynule přešly do našeho rodného jazyka. Laura pokračovala v citlivých informacích. „Myslím, že se s tím, co se stalo, vyrovnám.“ Vlastně spíše řekla, že ten úkol zvládne, ale uměla jsem si to přeložit.
Zaváhala jsem, „A nechceš tím pádem zůstat v Pieni?“
Potřásla hlavou. „Já tam nepatřím.“
„Ale našla sis cestu, jak tam patřit. Působila jsi tak spjatě se světem tam venku.“
„Ano. Měla jsem Rista, to on byl mým pojítkem.“ Chtěla jsem vyjádřit, že mě to mrzí, ale ona hned pokračovala. „Ale to neznamená, že jsem tam patřila.“
„Patřila jsi tam více než kdy já.“
„Některé věci jsou jen zdání, Taimi.“
Zamračila jsem se. „Jak to myslíš?“
Povzdechla si a pohlédla na hvězdnou oblohu překrytou několika drobnými oblaky.
„Patřila jsem tam jen proto, že jsem patřila k Ristovi. V podstatě tam v Pieni tvořil celou moc existenci, Jen při roznášení pošty jsem byla volná, ale ve městě jsem nebyla více než jeho družka. Ne navenek, ale uvnitř, má identita se odvíjela od něj. Není to jeho chyba a nikdy to ani jednomu z nás nevadilo, ale já jsem nebyla šťastná.“
Vzpomněla jsem si na Tuivovo chování předtím, než mě poslal samotnou do hor, a došlo mi, že on zkrátka jen nechtěl, abych dopadla jako Laura. Možná ani nejednal tak sobecky, jak jsem si celé ty roky myslela. Odháněl mě od sebe nejen kvůli sobě, ale i kvůli mně. Chtěl, abych si našla vlastní život, možná podvědomě, a čím více jsem se ho snažila k sobě připoutat, tím více se choval tak, abych ho nenáviděla. Mohl mě nechat. Já bych mu v ničem nebránila, ale on mi tolikrát opakoval, že není můj jediný důvod existence. Tehdy jsem tím trpěla, ale ve výsledku mě Tuivo vyléčil, ve výsledku mi dal šanci být štastná. Proto mi bylo proti srsti žít nadále v kmeni. Ne proto, že by mi Tuivo tak moc chyběl, jak jsem se domnívala, ale protože jsem našla smysl života v sobě, ne v Tuivovi. Risto to neudělal. Laura si nikdy nemohla najít svou cestu, protože se na něj mohla upínat. Nikdo z nás čtyř za to nemohl. Laura možná byla spokojená, ale teď už nemůže být tím, kým byla, jeho družkou. Musela se znovu najít.
„Taimi,“ vyrušil mě její hlas z přemýšlení, ale okamžitě mě upoutalo, co říkala. „V jedné věci se naše osudy přece jen lišily. Ty jsi s Tuivem odešla, protože jsi chtěla. Já vím, že tě vnitřně změnil, ale stále jsi měla na výběr. Já ne.“
„On tě chtěl zachránit,“ vydechla jsem.
„Ano,“ přitakala.
„Ale kolem a kolem tebe odtamtud odtáhl.“
Tentokrát Laura zavrtěla hlavou. „Ne. Ne tak docela. Něco mezi námi bylo už od samého začátku. Já jsem byla svou nemocí uvězněna ve stanu pro nemocné, a jeho tam nechávali, protože nevěděli, co s ním. Ostatní přicházeli a odcházeli, navštěvovali je jiní lidé, ale my dva jsme byli sami, on byl cizinec a já prakticky mrtvá.“
Hlas jí trochu zhořkl, ale hned se vzpamatovala. „Nerozuměli jsme si ani slovo, ale naučil mě kreslit. Risto pěkně kreslí, a i tehdy měl u sebe své papíry.“ Usmála se. „Stále naše obrázky máme. A také jsme se sebe hodně dotýkali, protože to byla pro nás dva snad ještě důležitější forma komunikace než kresby. Znamenala, že jsme tady jeden pro druhého.“
„Zamilovali jste se do sebe už tehdy?“ zajímala jsem se.
„Ano. Myslím, že ano. Risto by na sebe jinak sahat nenechal, nevěděl, jak to v kmenech s dotyky funguje, a on byl… Můj kmen mě zatratil dávno předtím, než přišel Risto.“
„Proč?“ zeptala jsem se. „Jestli o tom chceš mluvit.“
„Protože se mě jednou při lovu nějaký osamělý muž zeptal na cestu. Poznala jsem podle oděvu, že není z kmene, ale poradila jsem mu. Jiní lovci to viděli, a už jsem ti říkala, jak se náš kmen choval vůči cizincům. Byla jsem ta, které se nedá věřit, protože je ochotná pomáhat někomu zvenčí.“ Nezdálo se mi, že toho lituje. Mimoděk jsem si vzpomněla na Lumikkiho. Ano, on pomohl nepříteli, proto musel odejít, ale neudělal nic horšího než Laura. A Lauru jsem za to obviňovat nedokázala.
„Nic jsi neudělala.“
„Možná ano, možná ne, nad tou událostí už nepřemýšlím,“ odvětila. „Takže Risto byl paradoxně už po několika dnech člověk, který mi byl nejbližší. A myslím, že jsem se už tehdy zamilovala.“
„Ale neodešla jsi s ním dobrovolně.“
„Ne,“ vydechla jsem. „Kmen se rozhodl, že mě zabije.“
„Co?!“ vykulila jsem oči, ale pak mi to došlo. „Aha, neměla jsi naději na vyléčení. Byla jsi přítěž.“
„Ano,“ kývla a zdálo se, že všechny své emoce posunula do pozadí, aby mohla vyprávět svůj příběh. „Já jsem s tím byla smířená. Jen jsem chtěla vysvětlit Ristovi, co se stane, aby to pro něj nebyl takový šok, a do nějaké míry se mi to i povedlo. Nevím, jestli to tehdy pochopil zcela, nebo až v době, kdy jsme spolu dokázali souvisle mluvit, nicméně… udělal něco naprosto bláznivého. Postavil se celému kmeni jen s puškou, přestože ještě nebyl zcela v pořádku, aby mě odvedl.“
„Divím se, že z toho vyvázl živý.“
„Nestála jsem jim za to. Kdyby neměl zbraň a nebyl tak odhodlaný, nejspíš by mě zachránili, ale jen aby mě zabili v souladu s tradicemi, takže nás nechali jít. To ale neznamená, že bych šla dobrovolně. Nemyslela jsem si, že by mě Risto zastřelil, ale jeho zbraň namířená na mě byla až příliš děsivá.“
„Donutil tě i vzít si léky?“ zeptala jsem se.
„Ne. Bylo… bylo mi jednoho rána hrozně špatně a požádala jsem o ně. Risto mi od té doby nikdy nevyhrožoval, dokonce mi řekl, že se můžu vrátit, jestli to tak opravdu chci. Já jsem ale nechtěla. Když jsem si vzala ty léky, jen jsem zpečetila svůj osud. Věděla jsem, že budu na Ristovi závislá, ale také jsem věděla, že on už měl spoustu příležitostí mě k něčemu donutit a neudělal to. Nikdy to neudělal. On byl vždy tak laskavý,“ usmála se. „Myslím, že jsem byla v jistém smyslu záchrana i pro něj. Netušil, jestli zachránil Tuiva, tak zachránil alespoň mě.“
„Nebo tě zkrátka miloval. To nemuselo s Tuivem souviset.“
„Nemuselo, ale mohlo. V zásadě na tom nesejde, jen jsem chtěla říct, že teď musím najít sebe, a myslím, že ve světě venku se mi to nemůže povést. Proto jsem ráda, že možná budu mít šanci ukrýt se v kmeni.“
„Děkuji, že jsi mi to všechno řekla.“
Kývla a usmála se. „To já děkuji, že jsi poslouchala. A mimochodem, tvá udgunština je moc krásná. Připadá mi plynulejší než ta má.“
„Občas tak spolu s Tuivem stále mluvíme,“ přiznala jsem. Před Jyrkim už jsme to nedělali, ale Tuivo věděl, kolik to pro mě znamená, a když jsme byli sami dva, někdy tak kvůli mně hovořil.
„Jasně, to je od něj hezké,“ zazubila se. „No, mám spoustu námětů k přemýšlení, můžeš jít spát.“
Nejistě jsem na ni pohlédla. „Noc ještě příliš nepokročila. Budeš ráno unavená.“
„Probudím tě, až bude měsíc u Vlka,“ kývla k hvězdné obloze,. Kývla jsem. To znamenalo, že budu mít hlídku sotva čtyři hodiny, ale ona se také alespoň trochu prospí. Zvedla jsem, abych se vrátila do stanu, ale Laura vstala také. Stydlivě sklopila hlavu, a pak mě pevně sevřela v náruči.
„Dobrou noc, Tai,“ zašeptala. Bylo to zvláštní, ale skoro nikdo mi tak neříkal. Tuivovi kamarádi se o to pokoušeli, ale z nějakého důvodu mi to nebylo příjemné. Od Laury mi to ale nevadilo.
„Dobrou noc, Lauro,“ odpověděla jsem a ona mě pustila. Její náruč byla příjemná.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář