7. Člověk není zodpovědný za cizí rozhodnutí
„Takže si to shrneme,“ pronesla Auri a Tuivo sebou trochu trhl. Muselo pro něj být těžké jim to všechno odvyprávět. „Ty se chceš potopit do prokletýho jezera, abys zjistil, co se stalo klukovi, kterýho jsi přes deset let neviděl?“
„Já to náhodou celkem chápu,“ promluvil Joni. „Ten kluk mu zachránil život, a tehdy v dětství si byli blízcí.“
Auri do svého přítele strčila. „Hej, máš být se mnou zajedno.“
„Jo, tak přesně takhle náš vztah nefunguje,“ odpověděl jí Joni a všichni jsme se museli usmát.
„Risto by to pro mě udělal taky,“ vložil se do toho Tuivo o poznání vážnějším tónem. „Ale o to nejde. Myslím, že se s tím nesrovnám, dokud nezjistím, co se děje. A jak jsem řekl, nepotopím se tam. Jen si promluvím s Palem.“
„Moc to nechápu. Chceš se tam potopit, ale neuděláš to?“ zeptala se zvídavě Auri. „Víš, u kohokoli jinýho bych si myslela, že se bojí toho nebezpečí, ale zrovna ty takovej nejsi.“
Tuivo na mě krátce pohlédl. „Jyrki si to nepřeje.“
Auri nás přejela překvapeným pohledem. Zdálo se mi, že Joniho to až tak nepřekvapilo. „A ty ho posloucháš?“
„Tuivo se snaží,“ hlesl jsem. „Auri, to je teďka jedno. Chtěli jsme vám to říct, protože… zase tu nějakou dobu nebudeme.“
„Žádná změna,“ zamumlal Joni a jeho přítelkyně přikývla, ale viděl jsem, že jí to není po chuti.
„Jyrkiho to mrzí, Auri,“ začal Tuivo. Položil jsem mu ruku na rameno, aby se zase nesnažil přesměrovat všechny její negativní emoce na sebe, ale on pokračoval. „Jenom nechce, aby se mi něco stalo. On zase přijede, až to bude možný.“
„Bojí se o tebe, a ty to stejně uděláš?“ vyčetla mu. Tuivo jen semkl rty. Věděl, že přesně to Auri řekne, věděl to stejně jako já.
„Já jsem souhlasil s tím, že tam půjdeme,“ zastal jsem se ho a upřel pohled na rusovlásku. „Mrzí mě, jak je tvůj názor na Tuiva pořád tak špatný.“
„Teď to nechme být,“ prohlásil můj přítel, ale Joni udělal pravý opak.
„Má pravdu,“ prohlásil a sevřel Auriinu ruku, snad aby dal najevo, že cokoli teď řekne, nemá nejmenší vliv na jejich vztah. „Pořád v něm vidíš to nejhorší, ale zapomínáš, že je to pořád ten Tuivo, kterej i byl zpočátku tak sympatickej, akorát o něm teď i něco víš.“
„To je v pohodě,“ prohlásil jmenovaný. „Je mi jedno, že to neschvaluješ. Prostě si jedu promluvit s Palem a je to.“
Joni se usmál. „Palo je super kluk. Yl o nikom ještě nemluvil s takovou jiskrou v očích. A u nikoho netrávil tak moc času.“
„Jo,“ kývl Tuivo. „Těším se, až se s ním u Pala zase uvidím.“
„Takže mezi tebou a Ylem je všechno vyřešený?“ zeptala se Auri, konečně bez toho štěkavého podtónu.
Tuivo krátce zaváhal, ale pak přikývl. „Jo. Myslím, že jo. Potřebovali jsme jenom dořešit to, co se mezi náma stalo.“
Auri si s upřímným zájmem podepřela bradu. „A nechceš to někdy dořešit se všema, se kterýma jsi něco měl?“
„Auri,“ napomenul jsem ji.
„Ae já to myslím dobře. Možná by se mu ulevilo.“
Tuivo se ušklíbl. „Jediný další člověk, na kterým mi fakt záleželo, byla Yö.“
Auri po tváři přeletěl stín. „A s tou už to nevyřešíš.“ Joni ji pevně objal.
„O to nejde. My jsme to vyřešili už tehdy, když jsme to skončili. S Ylem jsme o tom tehdy nemluvili, ale s Yö ano.“
Auri kývla. „Jasně.“
Její kamarád se nadechl k další otázce. „A jak ti ohledně tohohle je?“
„Ohledně Yö?“ zeptala se na její poměry nezvykle tiše. Tuivo přikývl. Auri se vymanila s Joniho objetí a několikrát si sama pro sebe pokývla. „Je to lepší. Někdy to pořád přichází, ta vina, že jsem tomu mohla zabránit…“ Joni otevřel ústa, ale ona zavrtěla hlavou. „Ne, teď mě neutěšuj, zodpovídám na otázku… Přichází vina, ale většinu času se mi na to daří nemyslet. Ale víš, netuším, jestli ti to pomůže, ale došla jsem k tomu, že člověk není zodpovědný za cizí rozhodnutí. Nemůžu za to, že si Yö šla lehnout níž, stejně jako ty nemůžeš za to, že se Risto šel potápět. Jasně, kdybysme uměli věštit, tak by to byla naše vina, ale je jedno, jak pravděpodobný to bylo. Není to naše chyba, že se to stalo, byli jsme jen jedna z proměnných celý tý události.“
Tuivo ji udiveně poslouchal. „Díky. Fakt díky. Tohle přesně jsem potřeboval slyšet.“
„To já tehdy taky,“ usmála se Auri a zvedla se, aby ho objala. Tuivo se smál, protože se na něj prakticky svalila, a jeho smích nás postupně nakazil všechny. Atmosféra v místnosti se stala mnohem lehčí. Pak jsme mlčeli a jen si užívali, že tu můžeme v přátelském duchu sedět vedle sebe. Auri se vtlačila mezi mě a Tuiva, ale vůbec mi to nevadilo, její blízkost byla příjemná.
V té chvíli mi došlo, jak moc musí být šťastná. Nešlo jen o to, že s Astou po boku by si rozhodně nemohla dovolit se na nás takto nalepit, nebo že by k nám nebyla tak otevřená. Všechno to utahování si z Joniho a dlouhé promluvy do duše, to bylo něco, co by si s Astou nikdy nedovolila. Nezmiňoval jsem to nahlas, protože mi to nepřišlo vhodné, ale měl jsem z ní radost.
„Je to jenom momentální nápad,“ přerušil najednou ticho Joni. „A možná je úplně blbej, ale můžu jít s tebou.“
Tuivo hned zavrtěl hlavou. „V horách je to teďka složitý. Chápu, že mi nabízíš odvoz na skútru, ale není to dobrej nápad.“
Joni se zamračil. „Jak to myslíš?“
„Kmeny teď moc nemusejí zbytek světa a cokoli, co do něj patří.“
„Vždyť jste ještě nedávno plánovali ty dva světy propojit!“ namítla Auri. „Jak se to mohlo tak rychle posrat?“
„Já se vlastně kmenům vůbec nedivím,“ povzdechl si Tuivo. „Někdo měl stejnej nápad jako my, ale jdou na to dost invazivně. Prakticky kmeny násilím nutí, aby se otevřely.“ Odmlčel se. „Po cestě jsme se seznámili s jedním pilotem, je to…“ Mávl nad tím rukou. „Chtěli po něm, aby odletěl přinést do jednoho kmene zásoby, až na to, že to měly být zásoby léků, alkoholu, pro kmen nevhodného jídla a vůbec všeho, o co nestojí, nebo by neměli stát. Nedivil bych se, kdyby to skončilo krvavě.“
„Počkej,“ vydechla Auri. „Kdo to všechno plánuje?“
Tuivo zavřel oči. „Armáda.“
„Jako armáda celýho státu?!“ vyhrkla. „Ale… ale proč? Vždyť to bylo celý roky v pohodě, kmeny si žili svůj život někde v horách, a když se ty dva světy střetly, většinou to skončilo dobře a ovlivňovalo to jenom jednotlivý lidi.“
Tuivo pokrčil rameny. „Tohle je složitý. Ale nesejde na tom. Proti tomuhle jsme bezmocní. Nechci se zamotat do tak velkýho konfliktu.“
„Jo, to by nebyl dobrej nápad,“ prohlásil Joni zamyšleně.
„Jyrki,“ ozvala se Auri se zaváháním. „Myslíš si, že mám na to, abych dojela až do Pieni se spřežením, když tam budeš ty?“
Zamyslel jsem se nad širším významem její otázky. „Proč chcete jít s náma?“
„Protože tohle je zrovna něco, kde vás můžeme doprovázet. A nebaví nás už čekat, jestli se vrátíte nebo ne. A bylo by bezva strávit nějaký čas v horách spolu,“ prohlásila, a Joni přikývl.
„Už jsme se bavili o tom, že bysme někdy vyrazili někam s váma,“ prohlásil. „Ale nechceme vám být na obtíž. Cestu do Pieni ale máte projetou a… Prostě bysme vás rádi doprovázeli.“
Zamyslel jsem se nad původní Auriinou otázkou a popravdě si nebyl jistý. Bylo mi jasné, že posoudit její schopnosti je moje zodpovědnost. Dlouho jsme netrénovali, ale to bychom mohli ještě napravit. S Auri jsme už párkrát jeli i vícedenní trasu, jen jsme se vždy střídali. Navíc tady byl ještě jeden problém. „Chceš si půjčit cizí smečku?“
Auri pokrčila rameny. „Jinak to asi nepůjde.“
„Já nevím. Říkal jsem ti to už tehdy. S mojí smečkou to zvládneš, ale nevím, jak to bude s jinou.“
„A na tvých sáních není pro čtyři lidi místo,“ povzdechla si. „Díky za odpověď.“
„Promiň.“
Mávla nad tím rukou. „To je dobrý. Věřím tvýmu úsudku.“
„Nebude se ti to líbit,“ začal Tuivo se zvláštní opatrností a upřeně na mě hleděl. „Ale co kdyby Auri vedla tvou smečku, a já bych si půjčil cizí? Ty bys nás třeba vystřídal, kdyby bylo třeba, a takhle bysme do Pieni dost možná v pohodě dojeli.“
Měl pravdu. Nelíbilo se mi to. Ne proto, že bych si myslel, že Auri to s mou smečkou nedokáže, ale proto, že jsem ji zatím zcela svěřil jen Tuivovi. Nicméně, budu tam, a kdyby se náhodou dělo něco špatného, můžu tomu zabránit. Navíc, jak jinak Auri ukážu, jak moc mi na ni záleží, jak moc mi záleží na našem přátelství, než tak, že jí budu důvěřovat?
„V tom případě jdeme sehnat nějaký vybavení. Pochybuju, že máte oblečení a spacáky do hor,“ usmál jsem se a Auri zavýskla možná až moc hlasitě. Začala vypočítávat, co všechno bude potřebovat, a Tuivo ji sem tam opravoval. Chvíli jsem se bavil jejich rozhovorem, než mi něčí velká dlaň přistála na rameni.
„Hej,“ sykl Joni a kývl směrem ke kuchyni. Jestli si povídající dvojice všimla, že jsem vstal a šel za ním, nedali to nijak najevo. Znervózněl jsem a sklopil pohled k zemi. „Chci ti jenom poděkovat,“ prohlásil Joni a já jsem doufal, že je to všechno. Samozřejmě, že jsem věděl, že je hodný, ale ta jeho výška, jeho gesta, jeho způsob vyjadřování, všechno mě děsilo. „Mohls Auri prostě jenom odmítnout, ale jo, zklamalo by ji to. Ale o to nejde. Vím, jak je to pro tebe těžký. Jako když jsi mi dovolil vejít do tý boudy nebo jsi mi vůbec teďka zavolal a tak.“ Promnul si zátylek. Byl stejně nervózní jako já, ale to mě moc neuklidňovalo. „Jseš hrozně silnej.“
„Díky,“ zamumlal jsem.
„Doufám, že se neplánuješ bát rozhovoru se mnou celou dobu, protože o to víc se o to budu snažit.“
Pousmál jsem se. „Nech to být.“
„Ne. Takhle to nenechám. Budu tě otravovat tak dlouho, dokud se mnou nezačneš normálně mluvit.“
„Proč?“ hlesl jsem.
„Protože seš mi sympatickej. A protože bych si dal čaj, ale nechce se mi ho vařit."
Usmál jsem se. „Tak se zeptej těch dvou, jestli taky chtějí,“ pobídl jsem ho a napustil vodu pro čtyři čaje , protože jsem nepředpokládal, že by odmítli, do konvice.