8. Věděl, co dělá
Pokračovaly jsme sněhovými pláněmi, když se najednou ozval hlas s podivnou intonací. Podivný byl především v tom, že mi byl povědomý. Pokračovaly jsme s Laurou dále, abychom nevzbudily pozornost, protože volal zcela nepochybně člověk, ale bedlivě jsme naslouchaly.
„Muž, asi našeho věku. Toto jsou povely pro psí spřežení,“ špitla, a v ten moment mi došlo, kdo to je. Tuivo. Co tady ale dělal? Zamířila jsem za zvukem.
„Co děláš?“ vyčetla mi Laura stále tiše, ale naléhavě.
„Je to v pořádku,“ odvětila jsem a z oblaku sněhu se vyřítilo známé psí spřežení. Dvojí spřežení. Zamžourala jsem na postavy. Na jedněch saních seděl Tuivo s Jonim, a na druhých, které tahali psi, které jsem neznala, Jyrki a Auri. Veškerý strach byl pryč. Zrychlila jsem a ani nečekala, až zastaví, upřela jsem pohled přímo na Jyrkiho.
„Co je toto za nápad? Slíbil jsi, že na něj budeš dávat pozor. Tuivo teď není ve stavu, kdy by se měl toulat pustinou, nemluvě o tom, že je to nebezpečné, protože ta letadla…“
Jyrki seskočil a vzal mě za ramena, na jeho poměry dost prudce. „Taimi. Nastupte si, vezmeme vás do Pieni.“
Odstrčila jsem ho. Ten tón byl stejný, jakým na mě mluvil, když jsme se setkali, a on mě chtěl přimět, abych s ním jela do nemocnice. Nepřipouštěl námitky, ale o to více jsem namítala.
„Ani Laura není ve stavu, kdy by kolem sebe chtěla další lidi,“ zavrčela jsem tak, aby mě slyšel jen on. „A už vůbec ne Auri a Joniho. Co má tohle znamenat?“
Jyrki na okamžik zavřel oči. „Musíme se tam vrátit. Do Pieni.“
„Ne. To nezvládne.“
„Sám to chtěl.“
„Ano, ale…“ Náhle mi to došlo. „On se tam chce potopit, viď?!“
„Chtěl. Ale neudělá to.“
„Udělá. Ani ty ho nezastavíš.“
„Slíbil…“
„Otoč to. Drž ho doma v Aletasu, než to dopadne zle.“
„Taimi, kdybys mě jen na chvíli poslouchala…“
Mluvili jsme hodně tiše, ale Tuivovi nejspíš došlo, že je něco zle, protože jsem ucítila jeho paži na rameni. Obrátila jsem se a pokusila se na něj usmát. Už tak to měl těžké.
„Vrať se do Aletasa, Tuivo. Prosím, udělej to pro mě. Není dobrý nápad, aby ses teď pokoušel něco zjistit. Jsi zraněný a můžeš udělat nějakou hloupost. Třeba se potopit do toho jezera, kde Risto zemřel.“ Všimla jsem si rychlého pohledu, který vrhl směrem k Jyrkimu.
„Snažil jsem se jí to vysvětlit,“ řekl druhý muž a já jsem se k němu otočila ve správné chvíli, abych viděla jeho pokrčení ramen.
„Jyrki za nic nemůže. Chce mi pomoct. A tobě a Lau taky, ať se tam netrmácíte pěšky,“ prohlásil Tuivo až nezvykle laskavě, a to mi vzalo dech. „Nechci se tam potápět. Chci si jen promluvit s Palem. Než Risto zemřel, zjistil jsem, že by mohl o magii toho jezera něco vědět. Vysvětlím ti to po cestě.“ Natáhl ke mně ruku. „Auri a Joni tu jsou, protože tohle je pořád do určitý míry výlet, a my s nima chceme strávit nějakej čas, ukázat jim Pieni a…“
Bylo to na mě příliš mnoho informací. Vzala jsem ho za ruku, protože jsem netušila, co by s ním udělalo moje odmítnutí. „Na vysvětlení všeho budeme mít hodně prostoru. Ale nepojedu s vámi na saních. Laura mě potřebuje.“
Tuivo pokrčil rameny. Ten klid, který z něj vyzařoval, mě trochu děsil. Dovolil si vůbec prožít nějaké emoce? Pak se stejně klidně zamyslel.
„Hej, Auri.“ Oslovená se k němu otočila. „Vadilo by ti pokračovat s Taimi a Laurou? Pak se zase vystřídáme.“ Rusovláska kývla a její přítel si automaticky přesedl k němu a k Jyrkimu. Neprotestovala jsem, bylo to celkem logické rozdělení. Auri se očividně učila na Jyrkiho spřežení, a Jyrki ještě chvíli zvládne, než ho někdo vystřídá. Já bych měla být s Laurou a Jyrki zase s Tuivem. V pozměněném složení jsme znovu vyrazili a byla jsem ráda, že už nemusím pokračovat po svých.
Auri se očividně netrápila tím, že se příliš neznáme. „Nevím, o čem jste s Jyrkim mluvili, ale nebylo mu to příjemné.“
Zamračila jsem se. „Slíbil, že se o Tuiva postará. Přece si nemůže myslet, že je dobrý nápad vzít ho do Pieni.“
„Tuivo to tak chtěl.“
„A Jyrki by pro něj udělal cokoli.“
Auri se na moment zamýšlela, než odpověděla. „Víš, dlouho jsem si myslela, že jejich vztah je nevyváženej. Že Tuivo mu musí ubližovat. Ale…“
„Ne. Nemyslím si, že je nevyvážený. V tom to není,“ namítla jsem. „Jen že Jyrki je jediný člověk, který Tuiva udrží od špatných rozhodnutí. Jen to nedělá.“
„A Tuivo ho miluje právě proto, že mu v tom nebrání,“ odpověděla Auri. „Láska není o tom, držet někoho na vodítku.“
„Ale to já přece vím! Jenom nechci, aby umřel!“
Teprve nyní jsem koutkem oka zachytila Lauřin pohled. Odvrátila tvář a působila, že nemá daleko k pláči. Nejprve jsem si myslela, že se ponořila do vlastních myšlenek, ale pak mi došlo, že Risto zemřel přesně proto, že mu v ničem nebránila. Jyrkimu to ale jako důkaz nestačilo, nebude se snažit Tuiva zachránit, i když jako jediný může. To jsem ale raději nahlas neřekla, abych černovlásku ještě více nerozhodila.
„V kmeni,“ změnila Auri téma. „Máte společný psy nebo jak?“
Pochopila jsem, na co se ptá, ale Laura odpověděla dříve, než já. „U nás nic jako osobní vlastnictví nebylo, ale je pravda, že když si člověk a pes rozuměli, tak spolu trávili většinu času a ostatní je vnímali jako nerozlučnou dvojici.“ Přikývla jsem.
„Aha. To dává smysl!“ skoro zavýskla Auri. „A ty umíš víst spřežení?“
„Zřejmě je to jedna z těch věcí, která se nezapomíná. Ale léta jsem to nedělala,“ odpovídala Laura. „Navíc znám jen povely v udgunštině.“
„Bylo pro tebe těžký naučit se našim jazykem?“ zeptala se Auri, a mně došlo, o co se obě snaží. Auri to nejprve neplánovala, ale teď už se ptala výhradně Laury, a snažila se jí vytáhnout z bolesti. A Laura se ochotně nechávala, protože jí to zřejmě bylo příjemné. Pohodlně jsem se opřela a usmála se. Věděla jsem, že je Auri hodná a vždy ví, co říct, ale až teď jsem to mohla pozorovat na vlastní oči.
„Bylo to těžké, ale ne tolik. Když si uvědomíš, jak lidi přemýšlejí, tak ti ten jazyk jde prakticky sám. A já jsem Rista znala mnohem dřív, než jsme si rozuměli.“
„Přijde mi strašně hezký, že jsi kvůli němu odešla.“ Ztuhla jsem. Nebyl dobrý nápad o něm tolik mluvit, ale Laura se naopak uvolnila.
„Můj starý život by pro mě stejně neměl budoucnost. Mimochodem, soráč za blbou otázku, ale ty jsi ta holka z jeskyní?“ Fascinovalo mě, jak se okamžitě přizpůsobila Auriinému způsobu mluvy.
„A jo!“ vykřikla Auri. Zřejmě jí ta spojitost až teď došla. „To ty jsi mě zachránila. Díky.“
Laura pokrčila rameny, i když k ní Auri byla otočená zády a nemohla to vidět. „Byla to náhoda. Zachránili tě hlavně kluci.“
„Ale mohla ses na to vysrat, nechat tam ten mobil ležet a rozhodně se nestarat o majitelku,“ nadchla se Auri. Co Laura odpověděla, jsem už nevnímala. Vnímala jsem jen zjevné nebezpečí před námi.
„Vlevo!“ zakřičela jsem, a většinovému směru se přizpůsobil i zbytek smečky. Psi nebyli hloupí, ale někteří ve snaze vyhnout se mohutnému pahýlu stromů zahnuli doprava. Mohlo by nás to rozmetat na kousky. Spřežení zastavilo a to námi cuklo dopředu. Zhluboka jsem dýchala.
„Ty vole,“ okomentovala to Auri se smíchem, a to ve mně zažehlo hněv.
„Tobě to přijde vtipné?! Jestli neumíš vést spřežení a zároveň rozhovor tak to nedělej! Mohla jsi nás zabít!“ Druhé spřežení také zastavilo, jen nejspíš s přičiněním psovoda.
„Ale nic se nestalo. Taimi…“
„Protože jsem tomu zabránila!“ rozhodla jsem pažemi.
„Promiň. Budu dávat větší pozor.“
„Ne. Ty už na ty psy nepromluvíš,“ zavrčela jsem. Jyrki k nám přispěchal. Myslela jsem, že Auri také něco řekne, ale on pohlédl na mě.
„Teprve se učí. Hlavně že jste v pohodě.“
„Ty jsi skoro nenarazil.“ Jyrki se mě pokusil obejmout, ale nechtěla jsem.
„Co se to s tebou děje?“ zeptal se starostlivě.
„Co se to děje s tebou? Býval jsi rozumný a přemýšlel jsi logicky.“
Povzdechl si. „Auri, jdi na chvilku za kluky. Ale neboj, pak můžeš moje spřežení zase převzít.“ Rusovláska kývla a poslechla ho.
„Nechtěl jsi mi svěřit své psy. Svěříš je však někomu, kdo je opravdu ohrozil?“
„Auri se učí,“ namítl.
„Nemáš ji brát do hor, ne takto.“
„Za pochodu se to naučí nejlépe.“
„Jistě. Poté, co všichni zemřeme.“
Jyrki na mě pohlédl se semknutými rty a vztek mě pomalu začal opouštět. Nechtěla jsem mu ublížit. „Už chápu, proč stále něco vyčítáš Tuivovi.“ Chtěla jsem něco namítnout, ale jeho smečka se rozběhla. Vyvedl mě tím z míry, protože jim nedal jakýkoli hlasový povel, a to stačilo, aby získal čas k pokračování. „Potřebuješ na někoho hodit vinu. Jenže Tuivovi je teď špatně, a já to nebudu snášet tiše a s pokorou jako on.“
„On rozhodně není tichý ani pokorný.“
„Ale ano, v tomhle ano. Vždy mlčí, a pak jen s úsměvem řekne, že to nevadí, ale trápí ho to. Miluje tě, a zajímá ho, jak ho vidíš.“
„Ale to přece…“
Laura si náhle odkašlala. „Plánujete se hádat celou cestu?“
Jyrki zavrtěl hlavou. „Ne. Promiň.“ Těžko říct, jestli se omlouval jí nebo mě, ale pomalu ke mně docházel význam jeho předchozích slov.
„Máš pravdu,“ vydechla jsem neochotně, a pak se pokusila o změnu tématu. „Jak jsi to udělal? Vím, že ses chtěl rozjet, ale neřekl jsi jim žádný povel.“
Jyrki se usmál a zazářily mu oči. Jak jsem mu dokázala říct něco špatného? Tento muž byl naprosto nevinný ve všem, co dělal, a kým byl. „Já nevím. Občas přesně vědí, co chci, ještě než to vyslovím.“
„To je úžasné. Jste na sebe hodně napojení,“ vydechla jsem obdivně.
Jyrki se skromně pousmál. „Ani Auri k tomu nemá daleko. Milujou ji.“ Nic jsem na to neřekla. Možná proto ji nechával dělat i fatální chyby. Věřil v ní, protože v ní věřila jeho smečka. V případě Jyrkiho pak dávalo naprostý smysl, že jí to nevyčítal. Musím příště více přemýšlet, než zareaguji. A především Jyrkimu nebudu vyčítat, že jsou tady, jeho úsudek byl vždy ten nejlepší. Věděl, co dělá. A snad, snad to věděl i Tuivo.