15. Já zůstanu navždy po jeho boku
„Taimi,“ oslovil mě Jyrki, když jsem konečně přesvědčila Tuiva, aby ho nechal mluvit. „Promiň, že to říkám i před Tuivem, ale pamatuješ si ještě na toho muže, kterýho jsi málem zmrazila?“
Usmála jsem se na Tuiva. „Ano. Došlo mi, že jsi s ním,“ odvětila jsem. Tuivo uznale kývl a tak jako už několikrát se ohlédl, kde je Laura a Risto. Nechtěl, aby tento rozhovor slyšeli, což se dalo pochopit, i když mi bylo líto, jak se straní svého bývalého kamaráda a ženy, která napomohla zachránit Auri.
Jyrki doteď mlčel, zřejmě se zamyslel, ale nyní mě vytrhl z myšlenek. „Dobře. Tím pádem i víš, co chce. Všechno to je trochu zamotaný, ale… prostě mě hlavně nehledejte. Nechci vás ohrozit.“
„Na to je pozdě,“ odpověděla jsem.
„Taimi…“
„Ne, Jyrki. Neměj strach, najdeme tě.“
„Ale…“
„Jyrki, jsi v pořádku?“
„Říkal jsem ti, že je všechno jinak,“ téměř zavrčel. „Musím končit.“
„To si děláš srandu?“ také na něj zavrčel Tuivo. „Jsi v Hetce?Jyrki, ať ti slibuje cokoli, tak mu nevěř,“ dodal rychle. Zamračila jsem se. „Prosím.“
„Posloucháš mě vůbec?“ zeptal se Jyrki trochu unaveně. „Zaprvý vás slyší i on, zadruhý za mnou fakt nechoďte, jsem v pohodě, a zatřetí, je to dobrej člověk.“
„Ty ses úplně zbláznil nebo co?“ vyjel po něm Tuivo. Skousla jsem si spodní ret.
„Prosím. Zkus se uklidnit,“ zašeptal a mě naplnila jistota, že je zkrátka vše v pořádku a chce nás jen slyšet.
„Co si kurva vůbec myslíš?!“ křikl na něj však Tuivo. Položila jsem mu ruku na rameno, ale on ji vztekle setřásl. Po tvářích mu začaly stékat slzy. „Jenom tak si zmizíš, a teď nám říkáš, ať jsme klidní, když jsi pryč s cizím chlápkem, který ti může udělat cokoli! Doprdele, Jyrki, tobě totálně hráblo! Leze ti ta kletba na mozek nebo…“
„Tuivo,“ přerušil ho jeho přítel. „Nekřič po mě.“
„Tak se vzpamatuj.“ Po tomto Jyrki zkrátka zavěsil. Tuivo si složil tvář do dlaní, očividně dost nápadně na to, aby si toho všimli i Risto a Laura.
„Co ti je?“ zeptala se ona a chtěla ho obejmout. Tuvio ji nešetrně odstrčil a po Ristovi vrhl tak vražedný pohled, že se raději rovnou držel zhruba dva metry od něj.
„Raději byste ho teď měli nechat být,“ upozornila jsem je a oni se neochotně začali vzdalovat. Tuivo tam stál se skloněnou hlavou a zaťatými pěsti. Obezřetně jsem ho obešla, a on ke mně zvedl zrak. Už neplakal, jen zuřil.
„Mluvil s náma tak chladně,“ zavrčel.
„Říkal, že nás ten muž slyší,“ upozornila jsem ho.
„Tebe ani trochu neštve, jak se chová?“
Potřásla jsem hlavou. „Možná vážně ví něco, co ty ne.“
„A co chceš jako dělat?“ ušklíbl se. „Vrátit se do Aletasa? Do Kaunisu? Dělat, že se nic nestalo?“
„Jistěže ne,“ odpověděla jsem a opatrně pohladila Tuiva po paži. „Půjdeme za ním, už kdyby jen proto, abychom ho mohli doprovázet na cestě zpět. Ale je v pořádku, vím to. Jestli si k tomu muži dokázal najít cestu, tak…“
„Jak by si k němu mohl najít cestu? Vždyť ho do háje unesl!“
Smutně jsem se pousmála. „On se v podstatě chová hezky. Jsem si jistá, že Jyrkimu kromě toho únosu nijak neublížil. Věř mi, že Jyrki by utekl, kdyby měl tu možnost.“
„Zmanipuloval ho. Nevím jak, ale Jyrki by…“
„Copak to nechápeš?“ přerušila jsem svého přítele. „Jen se snaží to vydržet. Nepřipouštět si příliš mnoho emocí. Až bude s námi, bude to zase ten Jyrki, kterého miluješ.“
„A když ne? Když ho tohle úplně rozbije?“
„Tak mu pomůžeme,“ pousmála jsem se. „Vážně jsi po něm neměl tak křičet, Tuivo, když neznáš celou situaci.“
Popadl mobil. „Omluvím se mu.“
„Volal nejspíš z čísla toho muže. Už ti to nezvedne. Mně ani nikdy nedovolil nikomu zavolat, ale je mi jasné, že pro Jyrkiho má slabost.“
„Proč?“ zavrčel Tuivo.
„Protože z toho, co mi vyprávěl, má Jyrki podobný charakter jako syn, kterého ztratil. Podobnější než já.“ Tuivo nic neříkal, jen na mě se semknutými rty hleděl. Pak si povzdechl.
„Ublížil jsem mu. Zase.“
Objala jsem ho a lehce se tváří otřela o tu jeho, abych jeho i sebe uklidnila. „Jyrki dokáže vidět lásku za tvým hněvem. Nelíbí se mu, že ji projevuješ zrovna takto, ale odpustí ti to. Jyrki by ti odpustil naprosto všechno.“
Tuivo se mírně odtáhl. „Víš, co mě deptá?“ Pohledem jsem ho pobídla. „Že on řekl to samý o tobě. Oba byste mi odpustili cokoli.“
„Tomu se říká láska.“
„Nevím, jestli je to ten správnej druh lásky.“
„Tuivo,“ povzdechla jsem si. „Milujeme se. To stačí.“
„Nechci vám ubližovat. Nezasloužím si vás.“
„Neblázni.“
Zavrtěl hlavou. „Chci teď bejt sám, než se najím.“
„Tuivo…“
„Chci. Bejt. Sám,“ zopakoval s o mnoho větším důrazem. Ustoupila jsem od něj a on přikývl. Pak se ode mě odvrátil a zamířil k vaku s jídlem. Povzdechla jsem si a očima vyhledala Rista a Lauru, kteří už také jedli. Bála jsem se vzít si jídlo ze stejného vaku jako Tuivo, přiblížit se k němu, takže mi nezbylo než vydat se ke dvojici a doufala, že budou mít něco navíc.
Ani jsem se ještě neusadila na kládu vedle Laury, když mi nabídla křížaly. Vybrala jsem si velký kus sušeného jablka a zavrtěla se, abych si udělala pohodlí. Naštěstí přes dřevo přehodili kožešinu, takže mi nebylo chladno a nic mě netlačilo. Laura se na mě usmála a Risto upřel pohled na Tuivovu osamělou siluetu.
„Je nešťastný,“ konstatoval.
„Jen…“ zarazila jsem se. „Volal Jyrki.“
„A co říkal?“ vyhrkla Laura. „Je v Hetce?“
„Míří tam. Je to komplikovanější. Nicméně, Tuivo špatně nese, že tady není s námi.“
Risto si skousl spodní ret. „Tohle je hlubší druh smutku.“
„Tuivo špatně nese celou tuto cestu,“ připustila jsem.
Risto se posmutněle usmál. „On není v pořádku, viď? Myslím obecně.“
Sklopila jsem zrak. „Ne.“
„Takhle se choval, když mu začalo docházet, že se jeho rodiče nechovaj normálně. Možná si to v sobě nese celej život.“
„Tuivo na svých bedrech nese mnoho křivd,“ přikývla jsem. Risto si povzdechl.
„Chtěl bych mu pomoct.“
„Nemůžeš mu pomoct, když tě k sobě ani nepustí.“
„To mi jako pořád vyčítá, co se stalo, když nám bylo osm?“
„A ty se jako divíš? Nechal jsi ho tam,“ reagovala Laura. „Celý ty roky si myslel, že jen tak.“
„Byl jsem…“ chtěl se bránit Risto.
„Na tom nesejde,“ přerušila jsem ho. „Není to tím, co se stalo tehdy. Tuivo od sebe odhání všechny, protože si myslí, že způsobuje jen samou bolest.“
„Ale ty ses odehnat nenechala,“ hlesla Laura.
„Ne. A nikdy nenechám. Může mě milionkrát poslat pryč, ale já zůstanu navždy po jeho boku, protože vím, že o mě stojí.“ Nic mi na to neodpověděli. Těžko říct, co si o tom mysleli.
Dlouho jsme seděli v družném tichu, jedinou změnou bylo, že se Laura a Risto chytili za ruce. Když jsme však dojedli, přišel k nám Tuivo. Nic neřekl, nezeptal se, jestli si může přisednout, jen se uvelebil vedle Rista, protože jinde nebylo místo, a napil se z termosky s čajem, kterou mu jeho kamarád z dětství nabídl. Nakonec ticho prolomila Laura.
„Tuivo,“ vyslovila pomalu. „Nevím, co se děje a co přesně tě trápí, ale měl bys vědět, že ti chceme pomoct. Nejsme kamarádi a možná nebudeš mít zájem, ale jsme tady pro tebe.“
Můj přítel se na ni pousmál. „Proč stále potkávám lidi, kteří jsou ke mně laskavější, než kdy dokážu být já?“
Laura se zazubila. „Protože si je zasloužíš. Jinak by ti je osud nepřihrával do cesty.“
Tuivo se zamračil. „Nevěřím na osud.“
„To neva,“ odvětila černovláska. „Já jo.“ Tuivo se usmál a ona mu to oplatila. Tuivo možná nebyl v pořádku, ale chtěl být a chtěl tomu jít naproti, jinak by si k nám nesedl. A to prozatím stačilo.
Komentáře
Přehled komentářů
O můj bože, já mám takovou chuť Tuiva proplesknout! Co kdyby Jyrkimu aspoň jednou jedinkrát věřil? (Ok, teď Tuivovi možná křivdím, ale stejně.)
A Taimi je úplný zlatíčko, má úplně andělskou (říká se to tak?) trpělivost :3
Re: .
(Ant, 16. 12. 2022 4:50)
Jo, jakoby, Jyrki mu věří i přesto, že prokazatelně lhal. Jyrki nelhal nikdy, a stejně to nefunguje. Tohle je jedna z věcí, která je na jejich vztahu strašně špatně a v budoucnu to budou muset vyřešit. :-)
Taimi je v tomhle bezva. :-)
.
(Krkavec, 15. 12. 2022 17:37)Jseš hrozně trouba, Tuivo, ale občas mám chuť tě hodně silně obejmout, protože jseš skvělej trouba :D
.
(L. , 15. 12. 2022 23:11)