16. Já tě obdivoval
Zastavili jsme na přespání. Laura rozdělala oheň, ale v mém plánu nebylo si přisednout, protože se mi opravdu nechtělo čelit pohledu na Rista. Zabývat se tím, že se mnou Risto i přes to všechno, co se stalo, chce vybudovat nové přátelství, by na mě bylo v téhle chvíli příliš. Už tak mě zahltila úzkost z toho telefonátu s Jyrkim.
Pořád mi nebylo jasné, co to mělo znamenat. Část mě chtěla věřit, že ho ten muž donutil říct nám tohle, ale zároveň jsem si uvědomoval, že zněl rozhodně a docela klidně. Jyrki navíc nebyl hloupý. Mohl nám něco říct, něco, co naznačí, kde se nachází, ale zároveň to pochopíme jen my. Určitě by něco vymyslel. Jenže on nechtěl. Ale proč? Možná vyloženě netrpěl, ale stále byl unesen.
Jyrki už nebyl tak křehký, jako když jsem ho poznal. Dospěl, zesílil a přes všechnu tu bolest, kterou si prošel, se z toho všeho začínal dostávat. Musel zavrhnout Venlu, musel změnit vše, co znával, ale dokázal to. Co s ním ale udělá tohle? Co s ním udělá zase se bát každou vteřinu?
„Tuivo?" ozval se za mnou až bolestně známý hlas. Chtěl jsem prostě jen pokračovat v chůzi, ale paralyzoval mě svou přítomností. Byl tady, živý a skutečný, ne ten přízrak minulosti, který se mi často zjevoval ve vzpomínkách. Zastavil jsem, ale neohlédl se, abych dal najevo, že o něj nestojím.
„K ohni nejdu, díky," zamumlal jsem, abych se ho zbavil rychleji. Risto ale přešel ke mně a opatrně mi položil ruce na ramena. Chtěl jsem ho odstrčit, ale zároveň mě to uklidňovalo, jakkoli mi to přišlo absurdní.
„Nejdeš tam kvůli mě?" zeptal se opatrně a já jsem ho za to v duchu proklínal, protože se na něj nešlo obořit, když se toho tolik bál. O krok ode mě ustoupil a pustil mě, ale nešlo zkrátka odejít. Něco ve mně se zlomilo a po tváři mi začaly stékat slzy. Doteď se mi dařilo skoro před nikým neplakat, ale nešlo to zastavit, slzy se hrnuly proudem. Risto tam jen stál naproti mě a soucitně se usmíval. Kdyby se pokusil mě obejmout, utěšit, snad bych dokázal ho poslat tam, kde slunce nesvítí, ale trpělivost byla právě ta věc, které jsem si na něm cenil. Čekal, co udělám já.
„Cos čekal?" vydechl jsem, když už se ticho nedalo snést. „Je to skoro patnáct let. Můžeš si myslet, že mě pořád znáš, ale lidi se mění, když se jim stanou velký věci."
Risto si povzdechl. „Já vím. Chci to kamarádství budovat znovu."
Rozhodil jsem paže. „Proč? To ti za to stojí?"
„Protože ten malej kluk z Pieni mě hodně naučil." Povytáhl jsem obočí. „Proč si myslíš, že jsem na tebe nikdy nezapomněl a pak tě poznal? Byl jsi… odvážnej. A nejenom když jsme prozkoumávali jeskyně nebo bojovali s klackama. Naučil ses žít sám se sebou, aniž bys na někom lpěl. Včetně rodičů. V osmi ses o sebe uměl postarat. Já tě obdivoval." Myslel to vážně a byl ochotný se mnou mluvit naprosto na rovinu, odráželo se to v jeho očích, ale těžko se věřilo tomu, co mi říkal.
„Vždyť jsi byl nejrychlejší a nejsilnější kluk v Pieni. Pořád usměvavý, všichni tě měli rádi," namítl jsem proto. „Myslel jsem si, vždycky jsem si myslel, že ses se mnou kamarádil jenom z lítosti."
Risto protočil oči. „Koukni, já to měl jednoduchý. Ty ne. Ale měl jsem tě fakt rád, jasný?"
Uhnul jsem pohledem. „Teď už vím, žes dovedl ten kmen a fakt jsem ti za to vděčnej, ale nic to nemění na tom, žes mě v tý rokli nechal."
„Takže mi nemůžeš odpustit?" naklonil hlavu na bok. Bolestně mi to připomnělo Jyrkiho.
„Asi ne," vypravil jsem ze sebe nakonec.
Risto si odfrkl. „Seš divnej. Na jednu stranu říkáš, že nic není stejný a že uběhlo skoro patnáct let, ale na druhou mi nemůžeš odpustit chybu, co jsem tehdy udělal."
„Ale to přece…" Zarazil jsem se. „Podívej, myslím, že ti časem odpustím. Ale nic jinýho po mě nemůžeš chtít. Chápu, že jsem tě asi nějak ovlivnil či co, ale lidi občas přijdou do života, aby něco změnilo, a pak zase odejdou, protože už v něm nemají místo. A tahle cesta, fakt si vážím toho, že jdete s náma, a seš dobrej člověk, ale už prostě… mám jiný život a ty do něj nepatříš." Konečně jsem se rozešel, ale ani jsem nečekal, že nepůjde se mnou.
„Všiml sis," začal snad ještě opatrněji. „Že Lau a Taimi si dobře rozumějí?" Proti mé vůli mě zaujal. Samozřejmě, že jsem si všiml, že si povídají a těšilo mě to, ale zatím mi do toho nic nebylo, ne, dokud o tom Taimi nebude chtít mluvit. „Pochop, Laura je možná hodná a přátelská, ale takhle dlouho si nepovídala kromě mě snad s nikým. Pořád se cítí jako cizinka kvůli tomu, že je z kmene."
„Ona je…. Počkej, a co tím jako chceš říct? Že ony si rozumí, tak my musíme taky?"
„To ne, Tuivo. Jenom že se možná teď nevidíme naposledy, jestli si holky budou fakt rozumět."
„Dobře. To je v pohodě. Nic proti tobě nemám, jenom… nechej minulost spát. Prosím."
Risto zpomalil. „Zkusit jsem to musel."
Přizpůsobil jsem se jeho kroku, protože zněl hodně odevzdaně a mně ho bylo líto. „Chceš k tomu všemu ještě něco říct? Můžeš být upřímnej."
Zavrtěl hlavou, ale pak otevřel ústa, ale nakonec zašeptal tiché „ani ne".
„Co?" vyzval jsem ho.
Risto si povzdechl. „Vlastně nevím, jestli tě to zajímá. Ale… kdyžs spadl do tý propasti, tak jsem chtěl přivést záchranu z města. Jenže pak jsem si představil reakci tvých rodičů. Vyčítali by ti, že je zdržuješ, nebo tak něco." To byla nejspíš pravda. „Proto jsem dovedl ten kmen. Myslel jsem, že… já nevím, že se o tebe budou vážně zajímat. Posral jsem to."
Zavzpomínal jsem na ty dny, kdy jsem nikomu nerozuměl, ale oni se o mně stejně starali, mluvili na mě, abych nebyl sám, zpívali, a pořád tam se mnou někdo byl. Tehdy mi to vadilo, protože mě život v Pieni naučil užívat si dny plné samoty, ale oni mi chtěli pomoct. Jak mohli vědět, že mi to vadí, když jsem jim to nedokázal říct? Pak za mnou začal chodit Lumikki, který konečně mluvil mým jazykem, hrál si se mnou a choval se zkrátka jako opravdový otec. Jednoho dne přišel i s Taimi. Řekl mi, že ona mi sice nerozumí, ale že bude příjemné mít při sobě někoho v mém věku. Ale já a Taimi jsme si od začátku rozuměli na jakési úrovni beze slov. Učili jsme se rozeznávat gesta toho druhého. Pak se přidala slova v jazyce toho druhého. Následovaly krátké věty. Nakonec jsme spolu mohli mluvit, jako bychom oba naše jazyky znali od narození.
Lidé z kmene ke mně hledali cestu a tolerovali, když jsem se nechoval tak, jak byli zvyklí. I když jsem usnul na hlídce, sice mě zbičovali, ale nezačali se ke mně chovat jinak. Vnímali to tak, že svůj trest jsem si už odbyl, přestože je má chyba mohla stát všechno. Nesnášel jsem to tam, protože jsem si pamatoval na dny svobody, ve kterých nikoho nezajímalo, co dělám, ale možná měl Risto pravdu. Zajímal jsem je. Byli moje rodina. A nebýt tohohle, kdo ví, kdo bych byl. Možná vážně ten sobecký a bezcitný kluk, za kterého mě hodně lidí považovalo. A hlavně bych nepoznal Taimi a dost možná ani Jyrkiho, protože bych ho přehlížel jako všichni ostatní. Z toho pomyšlení se mi sevřelo srdce.
„Kdybys měl na výběr," vytrhl mě Ristův hlas z přemýšlení. „Zůstal bys tehdy doma nebo v kmeni?"
Zamyslel jsem se nad tím. „Doma," odpověděl jsem nakonec. „Ale nebylo by to dobrý rozhodnutí. Zničilo by mě to."
„Já chtěl, abys tam nemusel trpět."
„Ve výsledku jsem rád, že mi to dalo šanci žít v kmeni," vydechl jsem. „Já… některý věci tam byly dobrý." Pomyslel jsem na Lumikkiho a na Tähti a na dlouhé noci pod hvězdami, na ohně a čistou, líbivou udgunštinu nesoucí se větrem a na divokou přírodu. Smutně jsem se pousmál. Takové spojení s horami už nikdy nenajdu.
„Takže jsem ti úplně nezničil život?" zeptal se Risto dost vážně.
„Ne," odvětil jsem. „Změnil jsi ho a asi bych ho měl přijmout, ne si říkat, jaký by byl, kdyby se to nestalo. Dost možná bych to prostě nebyl já." Odmlčel jsem se. „Asi jenom pořád převládá ten kousavý pocit, žes mě nechal v tý rokli, i když nenechal."
„Ale jo, nechal. Sice abych přivedl záchranu, ale nechal jsem tě si tak dlouho myslet, žes mě prostě nezajímal."
„Mátlo mě to. Ty bys tam nenechal ani člověka, kterýho nemáš rád."
„Vidíš, a to se třeba nezměnilo," odpověděl a zeširoka se usmál. Pak mu ale úsměv zmizel ze rtů. „Díky za upřímnej rozhovor. Chápu, že už máš jinej život a nebudu ti do něj lézt, když o to nestojíš. Ale jsi pořád hrozně super." Odvrátil se a chystal se odejít, ale teď už jsem ho nemohl nechat.
„Risto, možná… možná by se pro tebe kousek místa v mým životě našel." Nevěřícně na mě pohlédl. „Tak pojď sem," usmál jsem se a rozevřel náruč. Sevřel mě v medvědím objetí.
.
(L. , 16. 12. 2022 10:53)