17. Znáš mého syna
Nabíral jsem jakousi kaši dřevěnou lžící. Se svázanýma rukama to šlo těžko, ale dalo se si zvyknout. Stejně jako se dalo zvyknout si zvykl na jídlo, které muž vařil, a už jsem nepotřeboval vědět a možná ani nechtěl vědět, co přesně obsahuje. Hlad byl příliš velký. Cítil jsem, jak mě sleduje, ale nevzhlédl. Mluvil by na mě a mohl bych zase všechno pokazit. Pak mě ale přímo oslovil a donutil mě tak se na něj podívat.
„Natáhni ke mně ruce. Neboj se.“ Nebylo v mých silách splnit druhou podmínku, ale nedovolil bych si neposlechnout chvíli po tom, co se na mě naštval. Držel jsem ruce před sebou i ve chvíli, kdy tasil nůž a přiblížil ho k mým zápěstím. Nemyslel jsem si, že by mi takhle ublížil, ale napadlo mě, že mě chce vystrašit. Nakonec ale jen přeřízl provaz. Promnul jsem si bolavá zápěstí a vděčně na něj kývl. Byl jsem si vědom toho, že z nějakého důvodu se mu příčí mi znovu svazovat ruce, proto mi od bolesti příliš často neulevoval a nebylo mi ani trochu jasné, proč to dělá zrovna teď, ale rozhodně jsem si nestěžoval.
„Viděl jsi někdy Ametystovej oceán?“ zeptal se mě. „Asi ne, kdyžs nikdy nebyl tak hluboko na severu, co?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Tak dneska ho uvidíš.“
Jeho slova mi došla až po hodné chvíli. „To už jsme u Hetky?“
„Ne… ne tak docela. Koukni, od Hetky nás dělí obrovská zátoka a obejít to po pevnině by nám zabralo tři dny. Lodí to bude za půlden. Takže jo, dneska uvidíš Hetku, ale neboj, jenom se ubytujeme. Nevím, jestli máš dost síly na to, postavit se mý ženě.“
To prohlášení ve mně vzbudilo spoustu rozporuplných pocitů. Na jednu stranu, naše cesta bude u konce, a on mě možná vážně nechá vrátit se za Taimi a Tuivem a všechno bude zase v pořádku. Na druhou stranu, možná budu muset svou magií ublížit živému člověku, a kromě toho, až uvidím oceán, už nebudu moct sám sobě namlouvat, že nejsem zase tak daleko od domova. Bude to příliš skutečné.
„Jyrki,“ vyrušil mě znovu z myšlenek. „Vezmi si tamten hrnec a zmraz v něm vodu.“ Ukázal na nádobu, kterou měl připravenou, kdyby potřeboval naředit kaši. Poslechl jsem ho, protože tohle pro mě nebyl žádný problém. Chtěl jen vidět, jak zmrazuju vodu, jak jsem silný. Předsevzal jsem si, že to nebudu schválně kazit, ale ani kvůli němu nebudu přepínat síly. Ponořil jsem prsty do vody a došlo mi, že zřejmě proto přeřízl lano. Chtěl, abych se cítil komfortně.
Dostavilo se známé chvění molekul vody, hýbaly se, jak se shlukovaly dohromady. Bylo tak krásné zase dokázat ten malý zázrak. Hladina se napnula, jak kladla mým prstům odpor. Mráz mi přecházel žílami v paži. Ne. To nebyl chlad uvnitř. Procházel po povrchu paže. Po kůži. To nebylo v pořádku. Poplašeně jsem otevřel oči a nevěřícně sledoval, jak se mi kůže obalila jinovatkou. Připomnělo mi to Taimi ten den, kdy jsem ji poprvé viděl. Jinovatka rychle zmizela, ale voda v hrnci zůstala stále tekutá. Vzhlédl jsem k muži.
„Neříkal jsi, žes zmrazil Kaunis?“ podivil se, ale na odpověď nečekal. „Už bys měl mít ty schopnosti zase zpátky. Musels být úplně na pokraji smrti.“
Zachvěl jsem se. „Já nevím. Omlouvám se.“
Povzdechl si. „Ty za to nemůžeš. Jenom budeme muset počkat.“
Rozhlédl jsem se po nehostinné pustině kolem nás. „Tady?“
Pousmál se a zavrtěl hlavou. „Ne. U pobřeží je maják. Nikdo v něm nebydlí, samozřejmě, je plně soběstačný, ale znám chlápka, kterej ho vlastní. Budeme tam moct pár dní zůstat.“
„Vy myslíte, že se mi moje moc vrátí do pár dní?“ zapochyboval jsem a dojedl poslední sousto. Vlastně jsem si ani nestihl jídlo užít.
„No, možná týdny. Stejně nevím, jestli už oceán nezamrzl, takže možná budeme muset stejně jít pěšky.
„On je zamrzlý?“ vyhrkl jsem. Neuměl jsem si ani představit, jak chladno tam musí být.
„Samozřejmě. Každou zimu zamrzá.“
Udělalo se mi trochu nevolno. Byly potřeba moje schopnosti a byl potřeba volný oceán, abychom nemuseli jít další tři dny. Jaká je šance, že obě věci budeme mít? Jaká je šance, že se po několika týdnech vrátím k Zájmu a Tuivova? Vždy jsem se chtěl podívat do majáku, ale takto jsem si to nepředstavoval. Dokud jsme jeli na sever, dařilo se mi ovládat mé myšlenky, ale jak to zvládnu při dlouhých dnech, kdy nejspíš nebudu mít nic moc na práci, jen hleděl na nekonečné dálky? S obavami jsem na pobídnutí muže začal chystat psy na zřejmě poslední den cestování. Budou mít u majáku dostatek pohybu? A zvládají vůbec zimu, na kterou nejsou zvyklí, nebo pokračují dále jen kvůli mně? Z té myšlenky se mi zamotala hlava. Vypadali na první pohled v pořádku, ale co když je to jen otázka času, kdy se u nich projeví nějaká choroba? Dostaneme je včas k nějakému veterináři? Bude tento muž vůbec ochotný to řešit, nebo je nechá zemřít, až je nebude potřebovat? Snažil jsem se věřit, že by to neudělal, ale zase tak moc jsem ho neznal.
Za těchto pochmurných myšlenek jsme vyrazili, a temnota ve mně stále rostla. Co když nedodrží svůj slib a nakonec mě zabije? Jak by to vůbec Taimi a hlavně Tuivo mohli zvládnout překonat? Ano, měli jeden druhého, ale nedokázal jsem zapomenout na ten strach v Tuivově hlase, když mi muž dovolil mu zavolat. Taimi byla sice klidná, ale možná až příliš. Znal jsem ji dost dobře na to, abych věděl, jakým způsobem staví své emoce do pozadí, ale v souvislosti se mnou to nedělala často. Děsilo mě, že tentokrát ano. Nemohl jsem je zklamat, musel jsem se vrátit, musel jsem se vrátit co nejrychleji. Zřejmě byla stejně moje chyba, že mé schopnosti byly tak slabé. Kdybych byl silnější, tak by se to nestalo. Možná měl Tuivo pravdu, možná jsem si je měl nechat odebrat. Všechno tohle by se nedělo a my bychom spokojeně žili v Kaunisu.
Nebo možná ne, protože bychom nepřekonali řeku. Kdybych ale nebyl pro to, abychom naslouchali šamanovi, nic z toho by se nestalo. Vlastně by bylo všechno v pořádku, kdybych tehdy nevzal Taimiinu květinu, přestože mě varovala. Ona by za šamany dorazila, je na to dost odhodlaná, vrátila by se domů a snad by tam dokázala být šťastná. Byla by s Launem, protože bez toho, abych Tuiva přivedl do Launova kmene, by Launo nezemřel. Tuivo by sis snad ani neuvědomil, že je také prokletý, zkrátka by jen ještě více spal. Byli bychom kamarádi, ale on by mohl být obklopený i jinými lidmi. Nikdy bych se nedozvěděl o Venlyiné zradě. Nikdy bych se nešel schovat do přístěnku pro psy a nikdy nepotkal tohoto muže. Kolem a kolem, všechno to byla moje vina.
Smečka zastavila. Matně jsem to vnímal, ale bylo mi to jedno. Bylo mi jedno, že se muž diví, co se děje. Složil jsem si tvář do dlaní a rozplakal se. Nechtěl jsem do Hetky, nechtěl jsem vidět maják ani oceán. Chtěl jsem zpátky do Aletasa, chtěl jsem zase jet další závod a odříznout se v mysli od lidí. Chtěl jsem, aby zase neexistovalo nic, jen příroda, smečka a já. Možná byla chyba dovolit, aby se se mnou Tuivo kdy skamarádil. Bylo by mu beze mě lépe. Stejně jako Auri.
Najednou jsem cítil pevné objetí, a najednou jsem plakal v mužově náruči. Chtěl jsem se odtáhnout, ale zároveň nechtěl, takže jsem sám sobě namlouval, že na to nemám dost sil. Nechal mě plakat a nešlo přestat, i když bych měl. Čím více jsem se snažil, tím silnější můj proud slz byl. Smysly se mi ale pomalu projasňovaly, takže mi neunikla mužova otázka.
„Jyrki, proč jsme zastavili?“ zeptal se překvapivě vřele.
„Protože psi vycítili moje emoce,“ procedil jsem skrze zuby.
„Jaké emoce?“
„Prostě… prostě vědí, že by nebylo bezpečný jet teď dál. Promiňte.“ Vytrhl jsem se mu a pokusil se zvednout, ale podlomila se mi kolena. Taktak se mi to povedlo ustát.
„Jyrki, sedni si,“ přikázal mi a nemohl bych neposlechnout. Už tak za tohle zaplatím. Možná si všechno rozmyslí a přestane ke mně být laskavý. Přestane mě oslovovat jménem, přestane se snažit se mnou domlouvat, bude přesně tak zlý, jak by měl být. Uteklo mi zasténání, když mě znovu objal. „Jaký emoce?“
„Za chvilku budu v pohodě. Fakt mě to mrzí.“ On mě k sobě přitáhl ještě pevněji.
„To jsou ty… záchvaty úzkosti, o kterých jsi mi vyprávěl?“ Zmohl jsem se jen na chabé přikývnutí, které možná ani neviděl. „Co se stalo?“
„Mám strach,“ vyšlo ze mě dříve, než jsem to stihl zastavit.
„Z čeho?“
„Z Hetky a z toho před ní. A po ní. Prostě si za tohle celý můžu sám a… už nikdy to nebude stejný, protože budu ještě kdovíjak dlouho čekat, pak budu muset ublížit člověku a až, jestli vůbec, se vrátím, kdo ví, jestli ještě Tuivo a Taimi budou stát…“ Zhluboka jsem se nadechl. „Omlouvám se.“
„Ne, dopověz to,“ hlesl. Když jsem mlčel, pokračoval. „Dlužím ti to. Tohle jsem ti způsobil já. Vyslechnu tě.“
„Jestli o mně budou stát. Jestli o mě bude stát Auri.“
„Auri? To je ta kamarádka, se kterou jsi jezdil se spřežením?“
„Jo, ta,“ usmál jsem se při vzpomínce na trochu bláznivou rusovlásku.
„Musíš ji mít hodně rád,“ hlesl.
„Mám, ale z čeho tak usuzujete?“
„No, vzhledem k tomu, jak opatrnej seš ke svým psům, asi normálně nesvezeš kdekoho.“
Možná se mě snažil jen rozptýlit, ale bylo mi to příjemné, takže jsem odpověděl. „To ne, nevadí mi někoho svézt, když pořád spřežení vedu já. Když už nic, líp se mi tak otevírá lidem. Auri i Tuivovi jsem se otevřel hlavně díky projížďkám, a celkem rád bych svezl i Yla nebo Joniho..."
„Yl je ten s tetou ze Stossy a skútrem? Ten gay?“ Nedošlo mi, že jsem mu řekl tolik. Mluvili jsme hodně, on mi vyprávěl o svém synovi a ženě, a já o svých přátelích, ale nedošlo mi, že toho bylo tolik.
„Skútr a tetu má Joni. Yl má asi taky nějakou tetu, ale nevím o tom,“ zavtipkoval jsem.
„Zase tak dobře se neznáte?“
„To ne, on spíš o svým dětství vůbec nemluví. Podle Tuiva tvrdí, že si ho nepamatuje, ale podle mě o tom spíš nechce mluvit. Což chápu.“
Muž konečně povolil sevření a já jsem se od něj trochu odtáhl. Ve tváři měl zamyšlený výraz. „Tvrdí, že si nepamatuje svoje dětství?“
„Prý ani jednu vzpomínku. Ale kdo ví.“
„Občas se stávají věci, kvůli kterým zapomeneme na určitý události, třeba po velkém traumatickém zážitku.“
Pousmál jsem se. „To nebude ono. Podle mě o tom prostě jenom fakt nechce mluvit. Už je mi líp. Můžeme zase vyrazit.“
On však gestem naznačil, že mám počkat, a vytáhl z kapsy peněženku. Beze slova mi podal vybledlou fotografii. Musela být hodně stará. Byl na ni on a neměl skoro žádné vrásky. Vedle něj stála půvabná žena. Trochu mi připomínala Taimi, a možná to dávalo smysl, jestli to byla jeho manželka pocházející z horského kmene. Nejdéle jsem však setrval pohledem na malém klukovi mezi nimi. Držel v natažené ruce oděné do tlusté kožené rukavice kus syrového masa a teprve teď jsem si všiml jakési siluety ptáka v pozadí. Pak jsem přesměroval pohled na klukův obličej a konečně mi došlo, na co se dívám. Ta podoba s mužem mě až zarážela. Rozhodně to byl jeho syn. Usmál jsem se na muže před sebou a chystal se mu fotografii vrátit, ale jak jsem na něj znovu pohlédl, všechno mi do sebe zapadlo. Starší i mladší tvář muže se mi v mysli spojily s malým Aleksim a já jsem ho před sebou viděl naprosto zřetelně. Díval jsem se na tvář Ylermiho.
„Znáš mého syna,“ vydechl muž a rty se mu zachvěly. Přestal jsem panikařit. Bylo po všem.
„Zavedu vás k němu,“ prohlásil jsem. Muž zaváhal, ale nakonec zavrtěl hlavou.
„Musím do Hetky. Říct svý ženě, že jsem ho našel.“
„Ale vždyť jste včera tvrdil, že o ní vám nejde,“ namítl jsem.
„Jo, ale tohle mění situaci. Al si zaslouží znovu vidět nás oba.“
Pokusil jsem si představit Ylermiho reakci. Něco mi říkalo, že už o to možná ani nestojí, a hlavně mi stále nedocházelo, jak si uvědomil, že mluvím zrovna o jeho synovi, ale muž mě pobízel, abych už jel, a já jsem zřejmě neměl na výběr. Bylo to deprimující. Mířili jsme k oceánu, i když jsme se měli otočit a vrátit do Aletasa. Já jsem tu však nerozhodoval.
„A mimochodem,“ prohlásil náhle do ticha. „Jsem Pasi.“ Nechtěl jsem znát jeho jméno.
Komentáře
Přehled komentářů
Okej, tak tohle je solidní plot twist :D Říkal jsem si, jestli ten syn nebude Palo, když se tam na začátku zjevil, ale byl jsem těsně vedle :D
Re: .
(Ant, 17. 12. 2022 15:28)Ne, ale Palo tam ještě sehraje svou roli. :-) (až v dalších dílech). A děkuju. :-)
.
(L. , 17. 12. 2022 11:03)
Jen taková poznámka: uprostřed kapitoly ti autokorekce opravila Taimi na zájmu… :D
A tohle byl teda dost velkej plot twist :očíčka: A velký palec nahoru za to, jak jsi to popsala, protože kdyby to bylo jen že Yla poznal z fotky Yla, když mu bylo… kolik? Šest? Sedm? Tak bych tomu moc nevěřila, protože osobně už nevěřím, že z fotky dítěte jde poznat člověk v dospělosti, i když se ví, jak vypadá irl… Možná soudím podle sebe, ale třeba osobně nejsem moc schopná poznat sebe v malým věku a tu podobnost tam vidím, jen protože vím, že jsem to já :D Ale v té kapitole to bylo popsaný úplně skvěle!
Re: .
(Ant, 17. 12. 2022 11:28)
Ježiši. :-) Děkuju.
Jsem ráda, že to bylo takhle uvěřitelné. Jasně že by ho jen z té fotky nepoznal, protože by ho to prostě ani nenapadlo. :-)
.
(Krkavsc, 17. 12. 2022 14:20)