18. Ty věříš mým slibům?
Několikrát už někdo včetně mě prohlásil, že by bylo zahodno jít spát, ale neměli jsme se k tomu. U ohně bylo docela teplo, obloha svítila nádhernými barvami aurory a hvězd. Tuivo mě k sobě už před hodnou chvílí přivinul, a i když jsem se raději několikrát pokusila odtáhnout, abych mu nelezla na nervy, on se na mě vždy usmál, aby mi dal najevo, že je všechno v pořádku. Ani si nepamatuju, kdy jsem se s ním naposledy cítila tak zamilovaně. A co lépe, musel hodně přemýšlet o tom, co jsem mu řekla, protože si povídal s Ristem, jako by těch patnáct let vůbec neuplynulo. Laura sem tam něco prohodila, ale já jsem mlčela, protože mi úplně stačilo jim naslouchat a vnímat blízkost člověka, který byl mým životem.
„Hej, Tuivo,“ ozvala se s úsměvem Laura ve vzácné chvíli, kdy oba muži nemluvili. „Co to vůbec pořád děláš s tím mobilem? Do Hetky je to daleko a dřív si ho nenabiješ.“ Všichni jsme ztuhli. Proč to musela pokazit?
„Lau,“ pousmál se její manžel. „Nech ho. Asi ví, co dělá.“
„Ty sis toho nevšiml? Kecá s tebou, usmívá se, ale pořád do toho mobilu čučí a je napjatý.“
„To není naše věc,“ prohlásil Risto a já jsem důrazně přikývla, protože mi bylo naprosto jasné, že Tuivo takové chování dlouho nesnese. Co nevidět se s ní pohádá.
„Chci ti pomoct, Tuivo,“ nevzdala se však Laura. „Co se stalo?“ Myslela jsem, že teď už vybuchne jako sopka, ale on se jen zvedl a se sklopenou hlavou poodešel o pár kroků.
„Nechoď za mnou,“ zašeptal jen a mně došlo, že jeho slova patří mně. I když se mi to nelíbilo, zůstala jsem sedět. Konečně jsem našla odvahu se podívat na Lauru, která k sobě pevně tiskla pěsti.
„Proč?“ zeptala jsem se jednoduše.
„Je smutnej. Ty sis toho nevšimla?“
„Samozřejmě, že všimla.“
„A víš proč?“ zeptala se Laura.
„Ne. Ale kdyby chtěl, řekne mi to.“
„Seš si jistá?“ vložil se do toho Risto a mně to začínalo být nepříjemné. „Proč za ním vlastně nejdeš?“
„Protože řekl, že si to nepřeje.“
Risto se začal zvedat. „Lidi to občas říkají jenom tak, protože nechcou druhýho otravovat.“
„Tuivo ne. Věř mi a posaď se,“ přikázala jsem mu. Nezareagoval na to způsobem, který bych čekala. Sice nikam neodešel, ale začal se smát. Nechápavě jsem pozvedla obočí. Laura se tvářila nezúčastněně. „Co ti přijde k smíchu?“ nevydržela jsem to.
„Ty si fakt myslíš, že nechce, abys za ním šla? No tak, Taimi. Běž se ho zeptat, o co jde. Mě pošle do prdele, ale tebe by nemusel.“
„V tom se pleteš. Jediný, koho by neposlal v takové chvíli pryč, je Jyrki,“ prohlásila jsem. Nešlo si nevšimnout zmatku v jeho tváři, ale bylo mi to jedno. Jen ať ví, jak moc na člověku, za kterým jdeme, záleží. Navzdory tomu jsem se vydala po Tuivových stopách, protože jsem už nechtěla sedět u ohně, ale netušila, kam jinam bych měla jít, aby mě smutek nesežral. Našla jsem ho, jak stoupá do nedalekého kopce, mobil stále svíral v dlani. Připojila jsem se k němu.
„Vím, že o mě nestojíš,“ prohlásila jsem po chvíli ticha, protože jsem si nebyla jistá, jestli si mě vůbec všiml.
„Tak proč jsi tady?“ odpověděl Tuivo, ale neznělo to naštvaně, spíše pobaveně.
„Rozčílili mě.“
„Tebe někdo kromě mě rozčílil? To už museli být fakt nesnesitelní.“
Povzdechla jsem si. „Laura ti chtěla pomoct. Ale proto tu nejsem. Nebudu se tě ptát, co se děje, ale neposílej mě pryč, prosím.“
Podíval se na mě, a pak potřásl hlavou a natáhl ke mně ruku. Váhavě jsem ji stiskla. Pokračovali jsme v cestě vzhůru. Pak Tuivo udělal něco, co jsem ani v nejmenším nečekala. Rozpovídal se. „Chytám signál,“ začal nejistě. „Tam dole u ohně je občas, ale jsem neklidný, když vypadne.“
„Ty očekáváš nějaký hovor?“ zeptala jsem se.
„Jo. Ten od Jyrkiho.“
Potlačila jsem bezmocný povzdech, aby se mi nepřestal svěřovat. „On ti nezavolá. Pasi, ten muž... mu to nedovolí.“
„Proto zavolám rovnou Pasimu.“ Proto jsme zřejmě stoupali na kopec.
„Tuivo,“ zaúpěla jsem. „A copak čekáš, že udělá? Nechá Jyrkiho, aby s tebou mluvil a řekl ti úplně všechno?“
„Ne. Ale potřebuju vědět, že je Jyrki v pořádku.“
„To není dobrý nápad,“ zavrtěla jsem hlavou, i když mi bylo jasné, že je rozhodnutý. „Nech Jyrkiho, ať to s ním zvládne sám. Pasi není v jádru zlý, ale jestli do toho budeš zasahovat zvnější, mohl bys narušit to, co mezi ním a Jyrkim vzniká.“
„Jako co?!“
„Přemýšlej. Pasi není schopný se chovat úplně bezcitně, a když s tebou Jyrki mluvil, nezněl tak zoufale, jak bys čekal. Vlastně tě přesvědčoval, ze srdce tě přesvědčoval, že je v pořádku. A ty to víš.“
„Co tím jako chceš říct, Taimi?“
Pevněji jsem stiskla jeho dlaň. „Že svým způsobem mezi nimi možná vzniká něco jako… vztah otce a syna. Tuivo, jistěže to není v pořádku, jen…“
„Ne. To by Jyrki nedopustil. Vždyť ho unesl. Jyrki má svoji hrdost.“
„Ale to já přece vím. Jen je pro něj možná lepší, když k Pasimu necítí jen negativní emoce. Lépe se mu to snáší.“ Zaváhala jsem, ale nakonec jsem se rozhodla říct všechno. „I já jsem to s ním zažila.“ Sklopila jsem zrak, ale Tuivo najednou zastavil. Pár sekund jen hleděl na daleký horizont, a pak se ke mně obrátil s o mnoho pokornějším výrazem.
„Pomáhalo ti na Pasim hledat pozitivní stránky?“
„Ono to nebylo zase tak těžké. Staral se o mé potřeby, povídal si se mnou, a především, když jsem dělala, co chtěl, tak… já nevím. Někdy mi ani nepřišlo, že tam nejsem dobrovolně. Měla jsem ho svým způsobem ráda. Jak zvláštní to bylo, mi došlo, až jsem se od něj dostala.“
„Šlo to snadno? Myslím dostat se z toho.“
Nechtěla jsem mu lhát. „Ne. Snadné to nebylo. Musela jsem zapomenout na to, co cítím, jak si vyčítám, že jsem ho málem zabila a že jsem s ním nedošla až do Hetky a nepomohla mu, a řídit se jen tím, co jsem si uměla vysvětlit rozumem. Ale Jyrki má nás a my ho z toho vytáhneme. Jen teď to citové pouto nenarušuj, prosím. Jen věř, že Jyrki se ve skrytu duše stále chce dostat za námi.“
„Taimi,“ vydechl, a já jsem ho objala. Zabořil mi tvář do ramene. Pak se však narovnal a natáhl ke mně ruku s mobilem. „Vezmi si ho.“
„Tuivo, ty víš, že s ním neumím pořádně zacházet.“
„O to nejde. Já nevěřím sám sobě, že bych Pasimu ve slabý chvilce nezavolal.“
Užuž jsem si chtěla přístroj převzít, ale pak mi došlo, jak velký krok dopředu Tuivo udělal. Nehádal se s Laurou, prostě odešel. Řekl mi, co ho trápí, i když původně nechtěl. Vyslechl mě, i když to znělo tak absurdně. A nyní mi chtěl odevzdat jedinou věc, která ho mohla teoreticky spojit s Jyrkim. Kdyby se mě někdo zeptal, co si myslím, že by udělal, odhadovala bych, že řekne spoustu bolestivých věcí Lauře i Ristovi, a samozřejmě mně, pak někam uteče, my ho budeme strachy bez sebe hledat a on nám za to vynadá, a nakonec nebude chtít poslouchat a zkrátka zavolá Pasimu Ale Tuivo se změnil, a i když si sám myslel, že jen k horšímu, já jsem toho nového Tuiva měla ráda. Proto jsem mu vtiskla přístroj zpět do dlaně. Pozvedl obočí.
„Slib mi, že mu nezavoláš,“ prohlásila jsem.
„Ty věříš mým slibům?“
„Chci ti dát možnost, abych jim mohla věřit. Když se o to ani nepokusíme, tak ti nebudu věřit nikdy.“
Omámeně zavrtěl hlavou. „Děkuju.“ Jen jsem se na něj usmála a beze slova ho vedla nazpět ke stanu.
Uložili jsme se ke spánku. Risto a Laura byli ještě u ohně, ale Risto se uměl vplížit tiše a Laura dnes držela hlídku. S Tuivem jsme každou noc leželi vedle sebe, ale nikdy, nikdy, ani v kmeni, mě neobjal zezadu a nepřitulil se ke mně tak pevně jako dnes. Snažila jsem se potlačit šimrání v břiše myšlenkami na to, že mě vnímá jen jako náhradu a že by to neudělal, kdyby tady byl Jyrki, ale on to všechno zkazil jedinou zašeptanou větou, o které jsem zkrátka nemohla pochybovat, protože mi to takto láskyplně nikdy nepověděl.
„Miluju tě, Taimi.“
.
(L. , 18. 12. 2022 12:39)