19. Odpouštím ti
Když jsem se ráno vzbudil, ocitly se mi ústech dlouhé plavé vlasy. Zašklebil jsem se na Taimi, která stále spala, vytáhl si její prameny z pusy, a pokusil se vyplížit ven bez toho, abych ji vzbudil. Možná to byla moje chyba, že stále spala, možná pozdě usnula proto, jak blízko jsme si byli, ale život s ní mě naučil, že kdyby jí byl spánek přednější, tak by mi to řekla. Jenže to neudělala. Na něco takového čekala celou dobu.
Nikdy jsem se nebál, že by mi Taimi dokázala ublížit, nebo že by nakonec nepoznala, že něco není v pořádku. Nechtěl jsem ji ranit, takže mi zdánlivě nezbylo nic jiného než předstírat, že k ní cítím to samé, co ona ke mně, ale možná to nebylo třeba. Možná jsem ji mohl milovat svým vlastním způsobem, který ona po tom všem respektovala. Možná jsme si museli projít tím vším, abychom to pochopili, ale teď jsme konečně mohli být spolu, a já jsem se cítil připravený. Připravený jí odevzdat všechno, co mám, dát jí všechnu lásku, která ve mně je, protože nikdo si to nezasloužil tolik jako ona. Ano, byl tady ještě Jyrki, jenže ten byl teď daleko, zatímco Taimi byla tady, živá a zdravá, a byla tady velká šance, že to tak i zůstane.
Plný podobných myšlenek jsem došel ke slábnoucímu ohni, kývl na Rista, který se musel v noci vyměnit s Laurou a vypadal, že už nevydrží vzhůru ani vteřinu, a začal chystat snídani pro čtyři. Volba padla na kaši z obilovin a sušeného ovoce. Dodá nám to energii, což Risto momentálně rozhodně potřeboval. Nakonec mě napadlo kvůli němu uvařit ještě něco.
„To je káva?“ vyhrkl, když se mi podařilo otevřít plechovku a vítr k němu zanesl specifickou vůni.
Zasmál jsem se. „Ty bys potřeboval celej hrnec jenom pro sebe.“
„To teda,“ zamumlal.
Mimoděk se mi zjevily v paměti polární noci a došlo mi, že se musí cítit dost podobně. Nebyl na hlídky zvyklý. Proto jsem k němu přistoupil a pevně mu sevřel rameno. „To je dobrý. Neusnul jsi. A jestli jo, tak o tom nechci vědět. Další noc se vyspíš.“ Hlídka čekala mě a Taimi.
„Tuivo,“ oslovil mě a já od něj ustoupil. „Promiň za ten včerejšek.“
„Tys ale nic neudělal. Ani Lau nic neudělala, já… prostě jsem s váma jenom nechtěl řešit ten mobil.“
„Jasně, ale víš… fakt bys ho měl používat jenom v případě nouze. Však víš, v horách nikdy nevíš, kdy si budeš muset přivolat pomoc nebo tak něco.“
„Vím, co dělám,“ odsekl jsem.
„No to nevím. Čekáš, až zavolá ten… Jyrki, že?“
Zarazil jsem se. „Jak to víš?“
„Nejsem blbej. Od koho jinýho bys asi tak čekal na hovor a riskoval, že si tím vybiješ mobil? Ale on nezavolá, vždyť…“
„Už jsme o tom včera mluvili s Taimi. Už nebudu takhle vyčkávat, až zavolá.“ Promíchal jsem kaši, kterou jsem nad ohněm jen trochu ohříval, aby byla v té zimě příjemnější na požití.
„Tak fajn,“ prohlásil Risto. „Hele… včera to vypadalo… totiž… ty a Taimi spolu chodíte?“
„Jasně,“ pokrčil jsem rameny.
„Myslel jsem si, že chodíš s tím Jyrkim.“ Nereagoval jsem na něj. Nechtělo se mi to vysvětlovat a už vůbec ne jemu. „Ok, ale víš, že to neutajíš navždycky, že jo?“
„Risto?“
„Jo?“
„Sklapni. Nic o mně nevíš.“
Potřásl hlavou. „Já si jenom myslím, že bys tak hodnou holku jako Taimi neměl vodit za nos. A ani ten kluk si to nezaslouží.“
„A nenapadlo tě třeba, že oni to vědí?“ ušklíbl jsem se. „Risto, o co vám s Laurou jde?“
„O nic. Promiň, myslel jsem to dobře.“
„Snažíte se pomáhat, ale nezdá se ti, že se už moc vrtáte do věcí, do kterých vám nic není?“
„Už jsme prostě takoví,“ pokrčil s úsměvem rameny.
„Tak k nám takoví prostě nebudete. Je ti to jasný?“
„Se neposer,“ ušklíbl se a natáhl se k hrnku kávy, který jsem mu podával, i když by mně více uspokojilo mu tu horkou tekutinu chrstnout do obličeje. „Nechceš pomoct?“ zeptal se pak a ukázal na kaši. Zavrtěl jsem hlavou, ale rozhodl se brát jeho nabídku jako omluvu.
„Už je to hotový. Spala Lau alespoň tak čtyři hodiny? Rád bych holky probudil, ale nechci, aby byly celý den nepoužitelný.“
„Spala minimálně tak šest,“ odvětil Risto, a pak se zarazil. Zamračil jsem se.
„Risto! To znamená, že tys spal tak dvě.“
„Stejně jsem nemohl spát,“ namítl. „Buď v klidu, už mi za to vynadala ona.“
„Proč? To se stane občas každýmu, že nemůže spát.“
„Ale mně se to stává skoro každou noc.“ Upřel pohled do hrnku kávy. „Promiň, neměl jsem to vytahovat.“
„Ne. Proč nemůžeš spát?“
„A pak kdo se tady stará do cizích věcí,“ ušklíbl se.
Protočil jsem oči. „Jdu probudit ty holky. Naber zatím kaši do misek. A jo, jsou jenom dvě, nějak se s Laurou podělte.“ Přikývl, takže jsem se otočil a vydal se ke stanu, ale on pak zavolal moje jméno. Vrátil jsem se k němu. Trochu vystrašeně ke mně vzhlédl. Přiblížil jsem se k němu.
„Nemůžu spát, protože se bojím. Víš, proč jsem na tebe nikdy nezapomněl?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Protože se mi o tobě zdá. Skoro každou zasranou noc se mi zdá, jak padáš do tý rokle.“ Zběsile zamrkal, aby rozehnal slzy.
„Nevěděl jsem, že je to až tak zlý,“ zašeptal jsem.
„Přes den ne. Skoro bych i zapomněl, kdyby se to v noci nevracelo. Už od těch osmi. Člověk by řekl, že si zvyknu, ale ty sny jsou pořád horší. Vyčítáš mi to v nich, a vyčítáš mi všechny zlý věci, co jsem kdy udělal, i když o nich doopravdy ani nevíš.“
To mi vyrazilo dech. „Ale… Risto, koukej. Jsem tady. Jsem skutečnej.“
„O to je to horší! Nenapadlo mě to, když jsem se rozhodl jít s váma, ale pořád se o tebe bojím. Jestli se ti něco stane…“ Skryl si tvář do dlaní.
Položil jsem mu ruku okolo ramen. „Tak to nebude tvoje chyba.“
„A když jo? Když jsem tomu mohl zabránit?“ zavrčel. „Do tý rokle jsi spadl, protože jsem navrhl tu pitomou hru.“ Odstrčil mě a já už jsem se znovu nepokoušel ho obejmout.
„Honili bysme se i tak.“
„Jo, ale možná později a jinde. Nic by se nestalo.“
„Přežil jsem to. Už jsi to odčinil. Přivedl jsi mi pomoc.“
„Jo, ale tys to celý ty roky nevěděl.“
„Ale teď už to vím. Přestaň si to vyčítat.“
Krátce po mně střelil pohledem. „Kdybych aspoň nevěděl, že mi to ve skrytu duše nevyčítáš ty.“
Chtěl jsem něco namítnout, ale měl pravdu. Jak si mohl odpustit, když jsem mu hluboko uvnitř neodpustil já? Sám jsem mu to právě řekl. Odčinil to, přivedl mi pomoc, a i když jsem to zjistil až teď, ten skutek to neměnilo. Měli jsme se znovu setkat, aby mi to řekl. Jestli osud opravdu existoval, možná nechtěl, abychom byli znovu přátelé, ale svedl nás dohromady, aby si odpustil. Ale bylo třeba učinit první krok.
„Odpouštím ti. Doopravdy.,“ vydechl jsem. Na více jsem neměl sílu.
Znovu jsem se vydal ke stanu a už se neohlédl, a on se mě nesnažil dohnat. Co nejjemněji jsem probudil obě dívky a usadili jsme se u snídaně. Všechno mi připadalo na malou chvíli v pořádku, na malou chvíli se dalo zapomenout na ten neskutečný strach o Jyrkiho. Poslouchal jsem, jak se Risto a Laura z legrace dohadují, čí systém balení zásob je lepší, tulil jsem se k Taimi a nechával se hladit po tváři, a bylo mi zkrátka dobře.
Pak nás však vyrušilo zvonění. Zvonění mého mobilu. Všichni čtyři jsme na sebe napůl překvapeně, napůl zděšeně, pohlédli. Jako první zareagovala Taimi. Vytrhla se mi a popadla přístroj. Přečetla si jméno na displeji. Zbledla a třesoucíma rukama mi mobil podala. Bylo těžké uvěřit svým očím.
„Pasi,“ hlesl jsem. „Jo, mám ho uloženýho, já...“
„Tak na co čekáš? Tos přece chtěl, tak to zvedni!“ vytrhl mě Risto z omámení. Kývl jsem. Snažil jsem se uklidnit zmatek, strach a vztek, které mi zatemňovaly mysl.
„Haló!“ vyhrkl jsem, ale neovládl svůj tón a znělo to jako rozkaz.
„Tuivo!“ Podlomila se mi kolena. To byl Jyrki. Jyrki mi volal. „Nejsem v Hetce, ale v majáku.“
„Co? V jakém majáku?!“ nechápal jsem.
„Brzo budeme spolu,“ vyhrkl, a pak to položil. Upustil jsem mobil do sněhu, nedokázal jsem vůbec ovládat svoje svaly. Jen jsem tam seděl a hleděl do prázdna.
„Maják?“ uslyšel jsem vedle sebe Lauřin hlas. Ani jsem nepostřehl, že se přiblížila.
„Nejsem v Hetce, ale v majáku. To mi řekl. A že brzo budeme spolu. To je všechno.“ Plavovláska se usmála.
„Tuivo! On nejspíš riskoval a zavolal nám tajně. Došlo mu, že za ním jdeme, a řekl nám, kde je. Teď jen zjistit, který maják měl na mysli.“
„Poblíž Hetky je jen jeden. A jestli je oceán už zamrzlej, což je možný, tak je logický, že se skryli zrovna tam,“ prohlásila Laura. Točila se mi hlava z tolika nezpracovatelných vjemů. „Zachráníme ho. Ještě že vám dal takhle vědět, bez toho by mě to nenapadlo.“
„Ale co když ještě rozmrzne?“ slyšel jsem jakoby z velké dálky Ristův hlas.
„Jyrki není hloupý. Bude zdržovat. A jestli to nevyjde, najde způsob, jak se nám znovu ozvat,“ prohlásila Taimi. „Všechno bude v pořádku, Tuivo.“ Její slova mě uklidnila. „Slibuji. Dokud je naživu, pak uděláme všechno, abychom ho zachránili.“ Skryl jsem se do jejího objetí. Tam jsem věřil jejím slovům. Tam jsem věřil, že budeme všichni tři zase spolu.
Komentáře
Přehled komentářů
Velký palec nahoru za to, že ten Jyrkiho hovor je zde popsaný z pozice Tuiva a Taimi. To bylo vážně dobrý.
Taky chudák Risto. Líbí se mi, jak dost postav ze začátku vypadá v pohodě, ale potom jsou víc a víc vidět jejich kostlivci ve skříni :očíčka:
Re: .
(Ant, 20. 12. 2022 18:33)To jsem moc ráda. :-) Jo, Rista tohle fakt celý život trápí a v zásadě je na tom nejhorší, že to neřekl ani Lauře.
.
(L. , 20. 12. 2022 14:18)