21. Zemřeš na dalekém severu
Když jsme konečně zastavili na přestávku, naše únava byla naprosto zřetelná. Bylo mi však nad slunce jasné, že si nedopřejeme více než pár minut, aby svaly nezačaly bolet. Netušila jsem, jestli nám stojí za to, úplně se vyčerpat, protože Jyrki počká, dokud bude potřeba, ale tento názor se mnou nikdo nesdílel. Když jsem ho vyslovila, Risto nade mnou zavrtěl hlavou, Laura vypadala překvapeně, a Tuivo zamumlal něco ve smyslu, že to je mi podobné. Jeho výčitky už mě nezraňovaly, ale příjemné mi nebyly.
„Taimi?" ozval se náhle vedle mě jeho hlas. Trhla jsem sebou, když mi došlo, že ho neslyším jen ve své hlavě. Obrátila jsem se ke svému příteli, ale neusmála se, aby pochopil, že nemám chuť s ním mluvit. „Mám se tě zeptat, proč tu tak stojíš a tlachat pár minut o ničem, nebo mám přejít k věci?" Proti mé vůli mě pobavil. Dobře znal odpověď.
„K věci, samozřejmě."
Tuivo si promnul zátylek a zkontroloval, že Risto a Laura si stále o něčem povídají spolu. Zřejmě plánovali další etapu cesty. Bylo uklidňující to nechávat na nich. „Víš… doteď mě to nenapadlo, ale nemusíš tu být. Laura ti určitě popíše cestu domů."
Povzdechla jsem si. „To, že si myslím, že se nemusíme strhat, neznamená, že mi na Jyrkim nezáleží."
„Ale to já vím. Jenže taky vím, že ta logická stránka je pro tebe silnější. Jestli se nechceš strhat, jdi domů."
„Já ho chci zachránit také."
„Proč?"
„Protože ho miluji," rozhodila jsem rukama.
„Jo, ale nemusíš se chovat takhle jenom proto, že ti přijde, že bys měla. Jdi domů, já ho snad přivedu."
„O co ti jde, Tuivo?" zamračila jsem se. „Měla jsem pocit, že mě při sobě chceš."
„Samozřejmě že chci. Jenom…" Vzal mě za ruce. „Nechci, aby se ti něco stalo. A nechci, abys tu musela být, když nesouhlasíš se způsobem cesty."
„Ty si vážně myslíš, že bych dokázala jen tak odejít a nemoct ovlivnit, jestli ho zachráníte?"
„No… popravdě jo," přiznal.
„Tuivo, to je absurdní. Možná se nechci nejspíš zbytečně hnát, ale to neznamená, že bych za něj nepoložila život, kdyby na to přišlo. I za tebe, samozřejmě."
Vypadal vážně překvapeně, že jsem odmítl. „Znám tě celý život, a stejně bych si nikdy nemyslel, že u tebe můžou převážit city."
„Odešla jsem kvůli tobě z kmene," připomněla jsem mu.
*Jo," sklopil zrak. „Ale myslel jsem, že jsi prostě jenom zpanikařila."
„Tuivo," oslovila jsem ho a on vzhlédl. „Udělala bych to znovu."
Ušklíbl se. „To těžko. Byl to tvůj domov."
„Už ne. Příliš jsi mě změnil."
„Mám se ti omluvit?"
„Ne, nevyčítám ti to. Prostě se to stalo."
Tuivo chvíli přemýšlel. Už jsem si myslela, že mě nechá být, ale on se zřejmě ještě nechtěl vzdát. „Dobře. U mě jsi to udělala. Ale když spadl do toho jezera, řekla jsi mi, ať ho tam nechám. Jo, bylo to nebezpečný, ale sakra, on by tam umřel!"
„Tuivo, ale to bylo jiné. Prakticky jsem ho neznala."
„Ale znala jsi mě. A věděla jsi, jak by mi ublížilo ho tam nechat."
Povzdechla jsem si. „Nechtěla jsem vidět, že vztah mezi vámi je až tak silný. Namlouvala jsem si, že je to jen jeden z tvých kamarádů, nikdo výjimečný. Žárlila jsem."
Tuivo se kdovíproč ušklíbl. „Když jsem se s ním dal dohromady, musela jsi ho nenávidět."
Rozhodně jsem zavrtěla hlavou. „Ne. Bolelo mě to, ale přála jsem vám to. Navíc bych se na Jyrkiho nemohla zlobit. Promluvil si o tom se mnou a všechno mi vysvětlil " Pokrčil rameny. „Nechej toho. Není mi to příjemné. Navíc ti nevěřím, že jen nechceš, aby se mi něco stalo."
„Nevěříš?" zopakoval. V té chvíli mě napadlo, že jsem poslední větu zřejmě neměla říkat.
„Nechci se hádat ani ti nic vyčítat."
„Povídej."
„Proč? Proč chceš slyšet, kolikrát jsi mě zklamal?"
„Abych věděl, že jsem si tě stejně nezasloužil, jestli se ti něco stane."
„Počkej," vyhrkla jsem, protože mi něco došlo. „Ty se bojíš, protože… protože víš, že se mi něco má stát!" Proměnila jsem si spánky. „Řekl… řekl ti to Lumikki?"
Tuivo zkroušeně přikývl. „Ale neřekl, co se má stát. Jen že zemřeš."
„Zemřít můžu i cestou domů. Ta pravděpodobnost je dokonce větší."
„Ale Lumikki říkal, že zemřeš na dalekém severu," zaúpěl.
Na malý moment mě pohltil strach, ale pak jsem si vzpomněla na to, co říkal Jyrki. „A jsi si jistý, že to byl on, a ne tvůj vlastní strach?"
Tuivo nechápavě pozvedl obočí. „Myslel jsem, že ty to, že s ním mluvím, bereš vážně."
„Ano. Ale sám ti řekl, že mu nemáš věřit."
„Ale tohle byl on. Choval se tak, jak ho známe."
„To pořád nic neznamená. Neodejdu."
„Taimi, prosím! Já prostě vím, že tentokrát to byl on. Nemůžeš tu zůstat."
„Já si nemyslím, že to byl on. Našel by jiný způsob, jak mě dostat z nebezpečí, než opustit Jyrkiho."
„Ty ho ale neopustíš, je necháš záchranu na někom jiném. Jestli máš umřít, pak nemáš na výběr."
Zhluboka jsem se nadechla. „Můžeme se na názor zeptat Laury a Rista. Pokud souhlasí, že mám odejít, odejdu." Byla to velkorysá nabídka. Chtěla jsem, aby to nebylo jeho slovo proti mému, abychom se o tom nehádali stále znovu a znovu tak jako o jiných věcech, ale on zděšeně zavrtěl hlavou.
„Ty po mně fakt chceš, abych těm dvěma řekl, že mluvím s mrtvým šamanem, anebo jsem možná jenom magor?"
Najednou se vedle nás ozval nervózní smích. Byli jsme tak zabraní do diskuze, že si ani jeden z nás nevšiml, že se k nám přiblížila Laura. Určitě slyšela minimálně poslední větu. S napjatým očekáváním jsme na ni pohlédli. Stále působila pobaveně.
„Přišla jsem vám jenom říct, že vyrážíme. Ale… Tuivo, asi chápeš, že tohle nemůžu nechat být."
Očekávala jsem, že ji pošle do patřičných míst, ale on si jen odevzdaně povzdechl. „Až na cestě, aby to slyšel i Risto. Nebudu to opakovat."
„Jasně," kývla Laura a věnovala mu zkoumavý pohled, než se rychle rozešla za svým mužem. Trochu pomaleji jsme ji následovali.
Když jsme znovu vyrazili, pomalu jsem si myslela, že se nakonec Laura nebude zajímat a začínala přemýšlet, jak moc by se Tuivo zlobil, kdybych o tom začala já, protože by to měli vědět. Ona však trochu zpomalila a opřela se pohodlněji do sedadla. „Tady Tuivo nám chce něco říct." Kývla jsem, i když se na mě zřejmě nikdo nedíval. Risto nás všechny sjel pohledem.
„Proč mám pocit, že všichni tři víte něco, co já ne?"
„Protože je to to pravda," odvětila jeho žena. „Tak povídej."
Tuivo otevřel ústa, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Já vůbec nevím, kde začít."
„Tak začnu já," navrhla Laura. „Jak jsi to říkal? Mluvíš s mrtvým šamanem, nebo jsi magor?"
„Jo," pousmál se Tuivo a upínal pohled střídavě na cestu a střídavě na Rista. Jeho kamarád ho napodobil. „Když jsem přišel do kmene, tak trochu se mě ujal jeden šaman. To je… prostě tvoří jakousi radu těch nejmoudřejších. Pomáhal nám v době, kdy jsme poprvé vyrazili do hor kvůli té kletbě, a to prostřednictvím věšteb. Pak zemřel." Tuivo se odmlčel, zřejmě aby to mohli zpracovat. „Ale já ho nejspíš slyším pořád i po smrti. Nebo jsem se zbláznil. Nebo oboje. Prostě, někdy se chová tak, jak jsem ho znával, ale někdy je divnej a sám mi říkal, že nemůžu věřit, že není jenom moje představa. Problém je, že dneska ráno při přípravě snídaně mi řekl, že Taimi umře na dalekém severu."
Nastalo tíživé ticho. Jako první ho prolomil Risto. „No… a ty si myslíš, že to byl šaman, nebo tvůj strach?"
Tuivo na něj překvapeně pohlédl. „Tebe to nějak… nezarazilo? Komunikuju s někým mrtvým, nebo slyším hlasy. Nevím, co je horší."
Risto se zasmál. „To je dobrý. Tak nějak… cítím, že je s tebou něco jinak." Laura přikývla a mě napadlo, že už o tom ti dva spolu museli mluvit. „Tak co si myslíš?"
„Že je to šaman. Ale Taimi si to nemyslí. A my se chceme zeptat na váš názor."
„A když budeme mít každý jiný?" zazubila se Laura.
„Tak budeme tam, kde jsme byli," odpověděl Tuivo mírně podrážděně. „Ale aspoň to zkusíme."
Risto přemýšlel, ale Laura hned začala mluvit. „Tuivo, to je těžký."
„To vím i bez tebe," zamumlal a ona protočila oči.
„Chci říct, ty nejlíp víš, jestli to mohl bejt ten šaman nebo ne, protože s ním přímo mluvíš. Na druhou stranu, nejseš zodpovědnej za Taimiino rozhodnutí neodejít, a já bych na jejím místě taky neodešla."
„Přeludy můžou být fakt zákeřný," namítl však její muž. „Hrozně realistický. Alespoň se to tak říká. Nevím, Tuivo. Možná by ti pomohl někdo, kdo tomu rozumí z toho vědeckýho hlediska."
„Jako psychiatr?" zamračil se můj přítel, a já jsem ho vzala za ruku ve snaze ho alespoň trochu uklidnit. „Ne. A stejně na to nemáme čas."
„Teď ne," uznal Risto. „Ale doma by sis tam měl zajít. Alespoň abys věděl, jak jsou ty bludy vážný."
„Ani nápad," odpověděl Tuivo a já jsem mu tentokrát dala za pravdu rázným přitakáním. Ta část o tom, že by to mohl být mrtvý šaman, se z toho těžko odřezávala, a když ji vynechá, prohlásí ho za šílence rozhodně. „Zvládnu to."
„Ale…" pokusil se jeho kamarád něco namítnout, ale Laura ho přerušila.
„To je teď jedno. Kolem a kolem, záleží jen na Taimi, jestli si myslí, že to je šaman nebo ne, respektive jestli jí riziko, že ano, stojí za to, pokračovat."
Usmála jsem se na Lauru. „Samozřejmě že stojí."
„V tom případě pokračuj. Čehokoli jiného bys litovala." S obdivem jsem přikývla.
„Ale ona zemře," namítl Tuivo.
„To nevíš určitě," pokrčila Laura rameny. „Nemůžeš rozhodnout za ni. A Taimi se už rozhodla."
Tuivo odvrátil zrak. „Alespoň to ještě jednou zvaž," řekl a mně došlo, že ta slova patří mně. Zbytek dne s námi skoro nemluvil.
Komentáře
Přehled komentářů
Woow, Tuivo začíná reagovat víc a víc adekvátně. A doufám, že Tai neumře, jinak… nevím, umře mi moje nejoblíbenější postava :(
Re: .
(Ant, 22. 12. 2022 13:46)Jo, Tuivo si v sobě potřeboval všechno vyřešit a tím, že potkal Rista, se uzavřela další důležitá čast. :-)
.
(L. , 21. 12. 2022 23:40)