22. Nejsem v majáku
Bylo to tady. Po tom všem, po celé dlouhé cestě jsme stanul před majákem. I když mi bylo jasné, že ho Jyrki nerozsvítil, připadalo mi, jako by mě tím světlem volal. Představa jak tam nahoře stojí, vítr mu cuchá vlasy a on hledí do velkých dálek a čeká, až ho vysvobodíme, skoro jako nějakého prince zakletého ve věži, mi vykouzlila úsměv na rtech.
„Už jdeme," pomyslel jsem si, a až když na mě Taimi pohlédla, došlo mi, že jsem to řekl nahlas. Stiskla mi ruku.
„Jdeme. Ale pamatuj, nehádej se s Pasim. Jdeme si jen pro Jyrkiho. Musí ho pustit, máme přesilu. Nevyvolávej spory."
„Jasně," mávl jsem nad tím rukou. Připomínala mi to už nejméně stokrát. Pohlédl jsem na Lauru a Rista, abych načerpal odvahu, a vydali jsme se blíže k majáku.
Když jsme byli skoro u hlavních vrat, něco mi přišlo zvláštní. Chvíli mi trvalo to identifikovat, ale když mi to došlo, zarazilo mě to. „Psi. Nevítají mě. Vždycky mě vítají."
„Třeba jsou přivázaní. A mají náhubky, aby neštěkali, nebo tak něco," pokrčil rameny Risto.
„Ne," odmítla však rezolutně Taimi. „Tohle by neudělal. Nemá důvod. Ví, kolik takoví psi potřebují pohybu " Tím mě moc neuklidnila. Laura to vyřešila za nás. Vzala za kliku od přístěnku, jako by si byla jistá, že bude odemčeno. Možná se ale v tomto kraji nezamykalo. Otevřela dokořán dveře a hleděli jsme na prázdnou budku.
„Byli tady," prohlásila však po chvíli Laura. „Uklízí se tu každy týden a je to chlupatý." Zatajil se mi dech. Museli být uvnitř. Zkrátka museli.
Laura zřejmě měla podobnou myšlenku jako já, protože zamířila k majáku. Opět otevřela a já jsem musel obdivovat její odvahu. Risto šel hned za ní a cestou mi stiskl rameno. Já a Taimi jsme vešli společně.
Vstoupili jsme do světlé místnosti s knihovnou a okamžitě mě napadlo, že Jyrkimu tady muselo být dobře. Jestli se taxy mohl číst, tak netrpěl. Jenže tu nebyl ani on, ani jeho věci. Přemohlo mě zlé tušení. Mí přátelé začali beze slova prozkoumávat maják, ale já jsem ztuhl na místě. Jyrki tady nebyl. Nebyl. Všechno jsme dělali zbytečně. Konečně jsem se sebral a vyběhl schody do věže, ale našel jsem tam jen Lauru. Pohlédla na mě a zavrtěla hlavou.
„Mrzí mě to. O jiným takovým majáku fakt nevím. Možná je u nějakýho, kam se člověk nevejde, ale to není v něm."
Položil jsem jí ruku na rameno. „Ty za to nemůžeš. Bez tebe bysme byli v prdeli už úplně."
„Tuivo… ona je tady ještě jedna věc," hlesla.
„Jaká?" zeptal jsem se, i když jsem vlastně nechtěl slyšet odpověď.
„Nemůžeme už pokračovat. Já ani Risto nemáme delší volno v práci. Už teď budeme mít problém se vrátit. Nemůžeme ho hledat, ale ráda s tebou zůstanu v kontaktu. Dáš mi svoje číslo?" Udělalo se mi zle. Bez nich to bude ještě mnohem těžší, a hlavně jsme došli na konec cesty. Dále byl jen nekonečný oceán a za ním pro mě jedno velké neznámo.
„Máš tužku?" zeptal jsem se odevzdaně Laury a snažil se, aby se mi netřásl hlas.
„Ne," odvětila. „Ale pár by jich tu mělo být náhodně v knihách dole, aspoň to tak bývávalo."
„Fajn," hlesl jsem a začal sestupovat.
„Tuivo?" zavolala ještě za mnou. Předstíral jsem, že neslyším, ale ona stejně pokračovala. „Můžu ti pomoct? Jakkoli." Neodpověděl jsem. Jediný člověk, který by mi teď dokázal pomoct, byl Jyrki, kdyby se tu zjevil, objal mě, vynadal mi, že nám to trvalo, rozplakal se mi v náruči, cokoli. Ale nějak jsem tušil, že tu opravdu není. S prázdnotou v srdci jsem se doploužil do knihovny. Popadl jsem první svazek.
Kniha o bylinkách sice nebylo něco, po čem by Jyrki sáhl nejprve, ale pokud se uklízelo každý týden i v majáku, tak ji musel vzít do ruky. Pohladil jsem hřbet, protože se ho nejspíš dotkl on. Bylo to až absurdní, jak moc mi mohl chybět. Chtěl jsem knihu zase vrátit, ale pak mi došlo, že je zvláštně vyboulená. Otevřel jsem ji na místě, kde mezi stránkami zůstala mezera, a vytáhl tužku. S knihou v ruce jsem se začal rozhlížet po papíře, na který bych mohl napsat svoje číslo pro Lauru, ale pak mi pohled padl zpět na knihu. Něco v ní bylo napsáno známým rukopisem. Malý ostrov v okolí. A podpis. Jyrkiho podpis, který rozdával coby psovod. Zatmělo se mi před očima.
Něco se pokazilo, ale Jyrki tady nechal vzkaz. Věděl, že ho budu hledat. Byl pryč a cesta ještě neskončila, ale najednou jsme zase věděli, kudy pokračovat. Pak ke mně ovšem přišlo uvědomění, co se muselo stát. Pasi nejspíš slyšel ten jeho telefonát. Proto to Jyrki tak náhle ukončil, proto odešli. Ublížil mu? Nedokázal jsem si ani představit zraněného Jyrkiho. Ale určitě ho minimálně zbil. Roztřeseně jsem popadl telefon, ale pak mi došlo, že ten to způsobil, a zasunul ho nazpět. Musel jsem ho zachránit. Rozběhl jsem se nazpět po schodech. Byli tady všichni.
„Lau!" zvolal jsem a trojice se ke mně obrátila. „Mapu! Teda, existuje nějaká mapa okolních ostrovů? Nebo ji nakresli! Jak se tam vůbec dostaneme? Kde je přístav?!"
„Zadrž!" překřičel měi Rsto. „Ostrovy? Mapa? A proč držíš tu knihu?"
Strčil jsem mu ji pod nos. „Je na ostrově, chápeš?! Musím ho zachránit!" Obě dívky se podívali na vzkaz před Ristovo rameno. Laura se jen ušklíbla, ale Taimi přejela po podpisu prstem. V očích jí po dlouhých týdnech temnoty zase zazářilo světlo.
„A že to je on, víš jak?" zapochybovala tmavovláska.
„Je to jeho rukopis. A jeho podpis."
„Dobře, takže není možnost, že ho Pasi nějak zfalšoval?" Zaťal jsem čelisti. Jyrkiho podpis mohl někde najít, a písmo mohlo být jen hodně podobné. „A i kdyby to napsal Jyrki, jak víš, že to nebylo pod nátlakem?" V tu chvíli jsem Lauru nesnášel za to, že ve mně vzbouzí pochybnosti.
„Jyrki by našel způsob, jak nám nenápadně dát najevo, že to nebyl on," prohlásila však Taimi.
„Možná ho nic nenapadlo," pokrčil Risto rameny.
„Stejně nemáme jinou možnost," zaskřípal jsem zuby. „Díky za pomoc, a zase se uvidíme, až někdy budu v Pieni. A ta mapa… existuje?"
„Ne," broukla Laura. „Nakreslila bych ti ji, ale… Tuivo, na těch ostrovech většinou není nic, anebo hodně nepřátelské kmeny. Navíc je jich asi dvacet. Jsi si jistý, že se nechceš vrátit do Pieni?"
„Jyrki je tam někde a možná mu Pasi ublížil, nebo…"
„Já vím!" přerušila mě. „Já vím, ale možná ho už jednoduše nezachráníš. Bylo by lepší na něj počkat ve městě."
„Laura jenom nechce, abyste umřeli," dodal Risto a zabloudil očima k Taimi. Ona mě však chytila za ruku. Mísila se ve mně spalující touha je poslechnout a vrátit se do Pieni, a stejně spalující touha jít dále. Taimi však zjevně byla rozhodnutá.
„Pokračujeme. Nedošla jsem až sem, abych to teď vzdala."
„A ta věštba?" nadhodil opatrně Risto.
„Lumikkimu už se nedá věřit," prohlásila pevně. „Zůstaneme tu všichni ještě jednu noc. Laura nakreslí mapu a konečně si všichni před další cestou odpočineme." Řekla to tónem, proti kterému se nedaly vznést námitky. Pak někam odešla, Laura zamumlala, že si jde obsadit knihovnu. Já jsem tam zůstal sám, nebo jsem si to alespoň myslel.
„Jak je ti?"
„Risto," vyhrkl jsem. „Proč nejdeš… někam?"
Zasmál se. „Kreslit s Lau mapy? To bych tě zabil svýma neuměleckýma schopnostma. A Taimi teď asi o společnost nestojí, vlezla do nějakého pokoje."
„Tak tam vlez taky, ne? Jako ne do stejnýho, to by sis zkusit, ale vyspat se a…"
„Proč jsi nervózní, že tu jsem?" přerušil mě.
„Protože… To asi ani není kvůli tobě. Prostě mám strach. Strach, že jednoho z nich nebo oba ztratím." Sám jsem nemohl uvěřit tomu, že jsem mu takhle otevřeně odpověděl.
„Já vím," pousmál se. „Ale v tomhle jsou právě skvělí. Nevzdávají se. Nevím, co by se muselo stát, aby se to pokazilo."
„Co ta věštba?" namítl jsem.
„Zemřít nemusí znamenat zemřít fyzicky. Třeba tu nechá část svý duše, nějakou, který se měla zbavit už dávno. Napadlo mě to asi v poslední hodině a ještě jsem o tom nemluvil s Lau, ale ten šaman neřekl způsob smrti, a tak, no."
„Risto," ohromeně jsem vydechl. „Ty seš génius." Možná že už se to stalo. Poprvé v životě prohlásila něco špatného vůči šamanovi takto otevřeně. Risto se nepletl.
Zasmál se. „Mám svoje chvilky." Pak prostě odešel. Stejně jsem nevěděl, co dalšího mu říct. Stál jsem tam nahoře až do setmění, přestože mi byla zima, a hleděl na daleké ostrovy. Na jednom z nich se nacházel, na jednom z nich bude všechno zase v pořádku.
.
(L. , 22. 12. 2022 17:20)