23. Já už je pak najdu
„Vidíš tamty letadla?“ promluvil na mě Pasi. Podíval jsem se směrem, jakým ukazoval, a opravdu zahlédl pár strojů. Zmátlo mě to, protože jsem si myslel, že ostrov, na kterém se usídlíme, bude nehostinný, ne že na něm bude dokonce letiště. „Tam zítra ráno vyrazíme. Už jsem nám zajistil let.“
„Kam?“ zkusil jsem to. Pasi někam volal, ale dával si pozor, abych ten hovor neslyšel.
Pasi se ušklíbl. „Dobrej pokus, ale jméno toho ostrova ti neřeknu. Ne po tom, tos udělal.“ Usmíval se u toho, ale já věděl, že naráží na můj telefonát Tuivovi. Trochu jsem si vyčítal, že se to stalo. Kdybych to neudělal, možná by byl Pasi sdílnější. Ale vlastně bych to nemusel řešit, protože bychom byli v majáku a Tuivo a Taimi by mě našli snadněji.
„Zkusit jsem to musel,“ prohodil jsem a on pobaveně přikývl. Přes to všechno, co se stalo, jsem si uvědomoval, že se chová jako otec více, než se kdy choval Otssi. Dával pozor, abych neutekl, ale zároveň se choval laskavě, přestože říkal, že takový bude, jen když budu spolupracovat. Pousmál jsem se, ale naštěstí to nepostřehl.
„A tady dneska bydlíme,“ prohlásil a mávl rukou k malému domu. Předpokládal jsem, že i to zajistil, protože ihned vešel dovnitř, jako by mu to tu patřilo. Následoval jsem ho. To místo bylo zjevně určeno jen na přespání, kromě dvou postelí a malého stolku s lampou tu nic nebylo. My jsme ale ani nic nepotřebovali. Automaticky jsem nastavil ruce, aby mi je znovu svázal, jako to dělával každý večer, ale on k mému velkému údivu zavrtěl hlavou.
„Ne. Už ne. Nechci ti to znovu dělat, a především, jestli jsem jednu věc za tu cestu pochopil, tak to, že bys nikdy neopustil svoje psy.“ Kývl jsem, a on vzal klíč, zřejmě aby je zamkl v přístěnku, jako to vždy dělával. Klíč si nechával na krku, abych mu ho nemohl vzít, ale v hlavě se mi zrodila hloupá myšlenka. Co kdyby se ve mně pletl?
Přemýšlel jsem o tom, i když se jeho dech prohloubil a on usnul. Jistěže bych psy nikdy neopustil, ale copak bych mohl pokračovat? Mohl jsem s ním odletět na nějaký neznámý ostrov, a tam čekat, až budu moct ublížit jeho ženě? Copak bych někomu mohl ublížit? Nějak jsem věděl, že Pasi by psům neublížil. Vlastně, jak jsem si s úlekem uvědomil, to byl jeden z velmi mála lidí, kterým bych se nebál je svěřit. Vrátím se pro ně. Možná se schopnostmi, možná jen s nožem, ale svobodný. Teď jsem se však musel osvobodit. Možná to byla má poslední šance.
Bylo rozhodnuto. Co nejtišeji jsem vstal, otevřel dveře a prostě odešel. Bylo to tak směšně jednoduché. Naposledy jsem zalétl pohledem k přístěnku a zahlodaly mě výčitky, ale musel jsem to udělat. Letiště neleželo daleko, navíc stačilo jít po zvuku vzlétajících strojů. Zrychlil jsem až do běhu a nemohl tomu uvěřit. Po tom všem, po všech těch promyšlených pokusech, stačilo prostě jen odejít. Byl jsem svobodný. Nebo přinejmenším budu. Ještě není konec, dokud odsud neodletím.
Očima jsem propátrával celý prostor letiště. Pár letadel mě nenechalo na pochybách, že jsem to místo našel, ale mátlo mě, že nevidím žádnou letištní halu. Bylo mi hloupé se na ni ptát, tak jsem začal obcházet prostor kolem dokola. Upínaly se na mě něčí oči, ale momentálně mi nezbyla síla kvůli tomu panikařit. Musel jsem se odsud dostat za každou cenu a co nejrychleji, než mě Pasi najde a potrestá. Rozechvěla mě představa, že by už to tentokrát byla poslední kapka.
Když jsem obešel celou louku kolem dokola, obrátil jsem se za pohledy. Nic jiného, než se zeptat, mi nezbývalo. Kdysi by mě to děsilo, ale došel jsem moc daleko a zažil spoustu silných věcí, než aby mě to zastavilo. Nepochyboval jsem o tom, že dva muži jen o něco málo starší než já, kteří mě sledovali, byli piloti. Seděli v kokpitu, i když otevřeném, a hleděli na mě. Naposledy jsem vydechl a zamířil k nim.
Když už jsem byl skoro tam, zaslechl jsem kousek jejich rozhovoru, který mi další kroky usnadnil. Byli to zkrátka normální lidé s normálními starosti, možná budou milí.
„… pomoct."
„Slíbil jsem Mirje, že budu rychle doma. Dneska ne, Veri. Letíme."
„Dovol mi připomenout, že nebýt toho, že jsi pomohl cizímu člověku, bys Mirju vůbec neznal."
„No, opakovat to nebudu."
„Klídek, Niilo. Možná nechce pomoct takhle. Však uvidíme."
Netušil jsem, o čem mluví, a nic mi do toho nebylo, ale působilo to, že jsou dobří přátelé. Podařilo se mi usmát a tomu, který se zřejmě jmenoval Veri, jsem se dokázal podívat i do očí, protože byly přátelské.
„Dobrý den," začal jsem nejistě. ”Kde je tady… letištní hala?" Veri se obrátil ke svému kamarádovi, který se ušklíbl.
„Žádná tady není," odpověděl mi. „Toto je v první řadě dopravní letiště. Jestli bys chtěl letět, musel bys to mít domluvené předem. Ale věř mi, není o co stát." Veri pak ještě něco dodal, ale to jsem nevnímal. Podlomila se mi kolena a zadíval jsem se na širé moře před sebou, které bylo na dosah, ale už by mi zbývalo leda tak utopit se v ledové vodě, aby mě Pasi nenašel. Pohlédl jsem za sebe, instinktivně, ale nestál tam. Nevím, jestli se mi vůbec ulevilo.
Najednou jsem ucítil ruku na svém rameni a pohlédl do starostlivé tváře. „Jsi na útěku?"
„Dá se to tak říct," odpověděl jsem Verimu. „Už… musím." Obrátil jsem se, ale neušel ani pět kroků, když jsem uslyšel hlas toho druhého muže.
„Zastav. Kam to bude?"
„K majáku," odpověděl jsem. „Já už je pak najdu." Až když jsem to vyslovil, došlo mi, že jsem to nechtěl říct nahlas.
„Koho?" zeptal se Niilo a ukázal na jednu z kovových tyček, které tvořily podvozek. „Tu dej nohu, druhou na spoj a rukama se chyť Veriho, on tě vytáhne." Pokusil jsem se to tak provést a překvapilo mě, s jakou lehkostí mě pilot vytáhl. Kdovíproč se na mě zamračil. Ukázal mi někam dozadu. Sedl jsem si na vyklápěcí sedadlo a připoutal se, a on se souhlasně usmál, ale pořád měl ten znepokojený výraz.
Začali se bavit o technických věcech ohledně letadla, ale zaprvé jsem jim nerozuměl, a zadruhé jsem stále přemýšlel nad tím, jak se Veri tvářil, když mě vytahoval. Nenápadně jsem na něj pohlédl. Měl na sobě svetr, ale i tak bylo poznat, že je svalnatý. Ne však tolik. To znamenalo, že jsem byl příliš lehký. Rozepnul jsem si bundu. Přejel jsem si po břiše a zarazil se u žeber. Byly mnohem vystouplejší, než před touto cestou. Nebylo se čemu divit, poslední týdny jsem se spoléhal jen na to, co mi dal Pasi. Kdo ví, jestli bych vůbec přežil, kdybych tam zůstal déle. A psi také. Sevřelo se mi srdce. Já jsem je v tom nechal.
Zaznamenal jsem, jak stoupáme, a hučelo mi v uších. Žvýkal jsem neviditelnou žvýkačku, protože ta skutečná mi vždy při stoupání pomáhala na vyrovnání tlaku. A pak jsme najednou letěli. Podíval jsem se na maják, a na širé moře, které se přede mnou rozprostíralo. Na krajinu ledu a sněhu a zatočila se mi hlava. Jak mám najít psy a domov?
„Koho hledáš?" zeptal se Niilo. Myslel jsem, že tu otázku už zapomněli.
„Svoje psy," odpověděl jsem. Při slově psy se ozvalo štěknutí. To už jsem měl halucinace? Pak se zvedla deku a vynořila se chundelatá psí hlava.
„To je Satu," ozval se Niilo. „Nechtěl jsem tě hned vyděsit, ale ona už se asi nudila."
„No, jak jsem řekl, hledám svoje psy. Dost se podobají Satu, takže… se jí nebojím." Natáhl jsem ruku k feně a ona ji zvědavě očichala. Pak zavrtěla ocasem. Musel jsem se usmát.
„A předpokládám, že nevíš, kde ti psi jsou," ozval se znovu Niilo. Mluvil se mnou dost uštěpačně, ale kupodivu mi to nevadilo. Konečně jsem mohl být s jiným člověkem než s Pasim.
„Na tom ostrově, odkud jsme odletěli.
Veri se ke mně natočil. „Tak proč letíš pryč?"
„Protože potřebuju nejprv najít svoje přátelé a utéct. Je to složitý. Ale jestli nemáte cestu k majáku..."
„Shodou okolností máme," odpověděl Veri. „Ale proč bychom…"
„Já bych ho nevzal, kdyby měl namířeno jinam," vložil se do toho Niilo. „Udělal dobře."
„Ty jo, to tě tehdy ta Mirja musela hodně zaujmout," zasmál se Veri a já jsem je nedokázal nevnímat, protože jsem chtěl vědět, kdo je ta Mirja.
„Ne. Právě proto už nikomu nechci takovým způsobem pomáhat," odvětil Niilo, ale znělo to částečně pobaveně.
„Nikomu, kdo se ti nelíbí, co?" Musel jsem se usmívat, protože se mi to špičkování mezi nimi zamlouvalo. Satu mi strčila čumák pod paži a přitulila se ke mně a částečně tak zmírnila stesk po mé smečce.
„Tak naposled, já a Miri jsme jen přátelé."
„Jo, a proto spolu bydlíte a vychováváte děti."
„Veri, no tak." Niilo na mě krátce pohlédl. „Odpusť, on si nedá pokoj. Takže… máš psy?"
„Osm," přikývl jsem.
„Takže je zapřahuješ do spřežení?"
„Jo," odpověděl jsem. „Rozvážíme zásoby."
„Jako my," řekl Niilo a snad poprvé se usmál.
„Jenom nemám letadlo. Doma by se mi moc nehodilo, je tam spousta skalisek."
„Doma?"
„To je složitý."
„Já jsem z Vuori. Přijde ti, že jsem se tady dostal nějak lehce?"
„Ale Vuori je sakra daleko," vydechl jsem a představil si mapu hor, kde se těsnilo jihovýchodně jako jeden z posledních bodů. „Já jsem… no, nejlehčí bude říct, že z Aletasa."
Niilo na chvíli upřel pohled na přístroje, než na to něco řekl „Závodíš?"
„Závodil jsem," vyšla ze mě odpověď.
„A jak se vůbec jmenuješ?" vložil se do toho Veri.
„Jyrki," odpověděl jsem automaticky.
„A příjmením?"
Zamračil jsem se. „Järvinen. Ale proč?"
„Aha!" zvolal a já i Niilo jsme sebou trhli. Satu zpozorněla. „Já věděl, že seš mi povědomej! Škoda, že už nezávodíš. Musels být dobrej, když o tobě vím i já."
„Zase tak moc známý není," zamumlal Niilo.
„Ale je," namítl Veri. „Jenom ty žiješ pod kamenem. Musel jsem se znovu usmát. „Jyrki…"
„Budu hádat. Proč jsem přestal závodit?"
Veri mě ale překvapil. „Ne, ne, určitě jsi pro to měl nějakej důvod a neznáme se, takže nechci nic vědět. Chtěl jsem se tě zeptat, jak ses dostal sem. A před čím utíkáš."
„Veri ti chce pomoct," doplnit Niilo. „A zkrátit si let. Ale nemusíš nic říkat."
Chtěl jsem, ale nešlo to. Nemohl bych jim říct o kletbě, která s tím vším souvisela a příběh bez ní nedával smysl. Neměl jsem se s nimi vůbec dávat do řeči, určitě jsem se nějak ztrapnil. Odtáhl jsem ruku od Satu. Předtím mě uklidňovala, ale teď mi jen připomínala, že nikdy nebude jako smečka. A Niilo a Veri nikdy nebudou jako Tuivo a Taimi, nikdo mi je nikdy nevynahradí, ale teď už je možná nikdy nenajdu. Byl jsem příliš daleko příliš dlouho. Možná maják vůbec nenajdou. Po tváři mi stekla první slza. Niilo a Veri se začali zase špičkovat, takže mě naštěstí nikdo neviděl, ale tak hrozně jsem potřeboval své přátelé, aby si těch slz všimli.
Po pár vteřinách se ke mně však Niilo obrátil a všechen ten chlad, který jsem z něj cítil, byl najednou pryč. Něco zamumlal směrem k Verimu a vstal ze sedadla. Vrávoravými kroky ke mně přešel a upřel na mě pohled. Sklopil jsem oči, ale on tiše vyslovil moje jméno. Vzhlédl jsem.
„To bude v pořádku. Ty psy najdeš a ať utíkáš před čímkoli, tak ti pomůžeme."
„Díky, Niilo, ale obávám se, že tohle je nad vaše síly."
„Možná bude stačit, když se vypovídáš. Pomáhá to."
„Tohle byste mi stejně nevěřili."
„Moje kamarádka je z horskýho kmene. Myslím, že na podivnosti jsem zvyklej."
„Moje taky," vyklouzlo mi. Ale jestli znal někoho z horského kmene, mohl by to pochopit. Niilo se vrátil k pilotování, a já jsem jim odvyprávěl svůj příběh, od toho, kdy mě Venla zradila, když přivedla Otssiho až po cestu do majáku. Zmínil jsem i telefonát a to, jak jsem nechal na ostrově psy. Oba mlčeli a trochu jsem doufal, že ani neposlouchají, ale Niilo se ke mně nakonec natočil.
„Moje matka si našla někoho podobnýho. A moje sestra pak taky. Ale pointa je, že… je hezký, žes to chtěl urovnat. Já se o to s matkou taky pokusil, ale když jsem došel, byla už tři roky mrtvá."
Zarazil jsem se. Slíbil jsem si, že s Venlou už nikdy nepromluvím, ale co když se za ní jednoho dne budu chtít vrátit a ona tam nebude? Nikdy mě neobejme, neuslyším její hlas, smích… Možná by existovala nějaká šance, možná bych i po tom všem našel nějakou cestu k Otssimu. I když mu nikdy neodpustím, občas ke mně byl i milý. Možná to bude jiné, když mě nebude moct trestat. Možná můžeme být rodina, jak to matka vždy chtěla. Nebo ne. Ale měl bych to ještě naposledy zkusit. Nicméně, jedno po druhém. Teď jsem musel najít Taimi a Tuiva a vrátit se pro psy.
Komentáře
Přehled komentářů
Did he just- ????? Panebože, to je hodně velkej plot twist. A juch! Je tady Niilo :3 Ale přijde mi vtipný, že Jyrki… prostě jenom odešel xd
Re: .
(Ant, 24. 12. 2022 13:53)
Jo, odešel. :-) Občas je to jednodušší, než se zdá. A Niilo tam ještě sehraje roli. :-)
.
(L. , 24. 12. 2022 9:59)