24. Jako by ses mi měl v další sekundě rozpustit v náruči
Po odchodu Laury a Rista jsme dobalovali poslední drobnosti, abychom mohli vyrazit na nějaký z ostrovů. Dohodli jsme se, že to necháme na náhodě a poplujeme na první, na který pojede nějaká loď. Tuivo se však najednou zarazil. Hrdlo se mi sevřelo úzkostí a pevně jsem ho objala.
„Co se děje?“ vyhrkla jsem a bála se, co mu došlo. Tuivo se trochu odtáhl.
„Nic. Ten vůl si tady nechal svetr.“
„Risto?“
„Jo. Pak mu ho v Pieni vrátím, snad mu nebude chybět.“ Potěšilo mě to, protože to znamenalo, že se s ním chce ještě někdy vidět. „Takovej byl vždycky. Pořád něco zapomínal a ztrácel.“
Usmála jsem se a objala Tuiva pevněji kolem pasu. „Možná měl pravdu v tom, že něco se na lidech nemění.“
„No, byl bych raději, kdyby se zrovna tohle změnilo. Jednou ztratil moji nejoblíbenější hračku.“
Zasmála jsem se. „Vážně?“
„Jo,“ prohlásil skoro dotčeně a položil svetr do batohu. „Byla to plyšová ryba a jmenovala se Saari. Půjčil jsem mu ji a on ji zapomněl ve škole. A někdo ji vzal.“
„Proč zrovna ryba?“ pokračovala jsem v tom možná bezcílném rozhovoru, který mě však v kombinaci s tím, jak pevně jsem se ho mohla držet, uklidňoval. Najednou se však ozvalo váhavé zaklepání. Tuivo se ke mně otočil a převrátil oči.
„Tak mu ten svetr přece jenom chybí,“ prohlásil a zamířil ke dveřím. Pokračovala jsem v balení, pokud jsem neuslyšela to slovo. „Jyrki?“
Všeho jsem nechala. V hlavě mi začalo hučet. Pospíchala jsem ke dveřím, napůl očekávajíc, že Tuivo má už i halucinace, ale vážně tam stál. Nevypadal vůbec zdravě, ale byl to on. Byl to Jyrki. Vrhla jsem se mu kolem krku a on mě chytil. Nebyl to tak pevný stisk, jaký byl u něj zvykem, ale stačil. Byl nazpět. On se za námi vrátil. Neovládla jsem se a rozplakala se.
„Taimi,“ zašeptal. „Už jsem tady.“
„Kde máš smečku?“ ozval se za mými zády Tuivo. Natiskla jsem se k Jyrkimu ještě pevněji, protože mě to v ten moment ani trochu nezajímalo. Chtěla jsem jen jeho.
„To je trochu problém. Ale jsou živí a snad v pořádku.“
„A co se stalo? Proč jsi v tom prvním hovoru byl tak divnej? A to s tou knížkou byl fakt dobrej nápad, jen jsi mohl připsat, kde budeš. Podle Laury je tu asi dvacet ostrovů.“
Jyrki mě od sebe odtáhl. „Kurva, Tuivo. Chci obejmout, ne ti odpovídat na blbý dotazy!“
„Tak pojď,“ odpověděl jeho přítel, ale Jyrki se mi vytrhl a pospíchal po schodech nahoru. Rozhodila jsem rukama.
„Přeskočilo mu?“ sykl Tuivo a pohlédl směrem, kterým Jyrki odešel.
„Ne, jemu ne. Když tehdy zemřela Yö, tak ses Auri na nic neptal. Proč jsi to samé neudělal pro Jyrkiho? Potřebuje to.“
„Protože z toho ještě nejsme venku.“
„Já vím. Ale on nás teď potřebuje. Jdu za ním, dobře? Dobal ty věci.“
„Jdu tam já,“ prohlásil.
„Ne, Tuivo. Teď ne, prosím.“
„V čem mu pomůžeš líp než já?“
„A v čem mu pomůžeš ty líp? Zůstaň tu, když očividně nezvládáš uklidnit ani sám sebe.“
Asi ho to ranilo, ale poslechl mě. Zamířila jsem po schodech nahoru a našla ho přesně tam, kde se dalo očekávat. Stál na balkóně a hleděl na širé moře. Neplakal, ale byla bych raději, kdyby ano. Alespoň by tu bolest lépe překonal. Přešla jsem vedle něj a on se smutně pousmál. Nejraději bych ho zase pevně objala, ale možná o to teď nestál.
„On nesl vážně špatně, že jsi pryč. Dost se kvůli tomu hroutil.“
„Ale udělal to. Odepsal mě. Tys neviděla jeho výraz, když se mě vyptával.“
„Ne, neodepsal. On je vyděšený, že se ještě něco pokazí.“
„Já vím. Nejsme z toho venku.“
„Ty jsi nás slyšel?“
„Musím říct, že mi to vaše dohadování chybělo,“ usmál se. Pak však zvážněl. „Nebylo to zase tak hrozný, myslím to všechno. Vždyť ty Pasiho znáš.“
Pohladila jsem ho po tváři. „Já vím. Ale to neznamená, že ti to neublížilo a že teď nepotřebuješ čas, abys to překonal.“
Povzdechl si. „Jo. Ale… celou tu dobu jsem si představoval, jak se vrátím za váma a jak bude všechno krásný, ale zapomněl jsem, jakej teď Tuivo je. Změnil se.“ Ano, změnil. Pro mě k lepšímu, ale bylo mi jasné, že Jyrki ho znal jinak a pro něj tato změna opravdu vítaná nebyla.
„To teď neřeš,“ hlesla jsem, ale on potřásl hlavou.
„Potřebuju ho. Potřebuju, aby byl ke mně takovej, jako býval. Ale on se mě jenom zeptá, kde mám psy.“
„Snaží se před tebou nedat najevo, jak je zlomený,“ hlesla jsem.
„Tak na to mu seru,“ zavrčel a protřel si oči. Teď však neplakal tím uklidňujícím pláčem, ale pláčem bezmoci. „Když to chce, má to mít.“
„Co?“ zeptala jsem se, ale on se semknutými rty vyrazil ke schodům. „Jyrki, ať chceš udělat cokoli, stůj, prosím!“ Ani jsem však nečekala, že mě poslechne. Sešel až k Tuivovi. Následovala jsem ho, i když jsem se bála, co bude následovat.
„Psi jsou u Pasiho,“ prohlásil dost chladně. „Ale neboj, nic se jim nestane. Asi to nepochopíš, ale já to vím. A kromě toho je co nevidět vyzvednu. Na zítřejší ráno jsem s… někým domluvený, že mi pomůže. Je mi fajn, jenom jsem unavenej, takže jdu spát, protože technicky vzato to tady Pasi zajistil na několik týdnů, tak tu můžu zůstat.“ Pak se od Tuiva odvrátil. A ono to zřejmě zabralo, protože Tuivův pohled zjihl.
„Promiň, Jyrki. Promiň. Strašně mě překvapilo, že ses vrátil. Já si to asi nějak nechtěl připustit. Jako by ses mi měl v další sekundě rozpustit v náruči.“
Jyrki na chvíli přemýšlel a bál jsem se, že tu omluvu nepřijme, přestože Tuiva musela stát hodně sil, ale on se nakonec usmál. „Rozpustím se leda tak štěstím. Pojď sem.“ Tuivo už na nic nečekal. Pevně ho objal, až Jyrki vyhekl, a začal ho hladově líbat. Musela jsem se usmívat nad jejich impulzivitou. Ti dva by se na sebe nikdy nevydrželi zlobit dlouho.
Nechali jsme balení, protože Jyrki si potřeboval odpočinout. Vyrazit můžeme i zítra, on stejně zmínil, že je až na tehdy domluvený s nějakými piloty ohledně psů. Netušila jsem, co přesně má v plánu, ale věřila jsem jeho úsudku. Co se týkalo Tuiva, nehnul se od svého přítele ani na krok a nevynechal příležitost, aby se ho dotýkal. Později večer, když jsme seděli na pohodlných sedačkách u knihovny, se Jyrki sám od sebe rozpovídal.
„Když jsem to tady viděl, tak jsem byl rád, že tu zůstaneme. Škoda, že jsem si to pokazil tím telefonátem.“
„Jenom díky němu jsme tady,“ odpověděl Tuivo a stiskl mu ruku. Na Jyrkim bylo vidět, že je z těch doteků z nějakého důvodu nervózní. Možná jich na něj bylo už příliš. „A ten vzkaz v tý knize… ty seš prostě geniální.“
„Jo?“ usmál se Jyrki. „A jakej ještě jsem?“ Byla jsem z nich zmatená. Odehrávalo se tady něco, čemu jsem nerozuměla.
„Hm… hodnej? Pěknej? Sexy? Nevím, co chceš slyšet.“
„Mělo to být přitažlivej, ale beru,“ zazubil se a mně to konečně došlo. Provokovali se. Tak proto byl Jyrki nervózní. Vzrušovalo ho to a Tuivo to věděl. Pohlédla jsem na schody. Měla bych je nechat o samotě. Jyrki však můj pohled zachytil.
„Taimi. Pojď sem,“ vydechl. Zůstala jsem nerozhodně sedět, ale on mě popadl za boky a přitáhl mě k sobě. Zachvěla jsem se a on mě pevně objal zezadu. Opřel si bradu o moje rameno a začal mě hladit. Usmála jsem se a chytila jeho ruce.
„Musíš si odpočinout.“
„Já vím. Ale strašně se mi stýskalo.“
„Co přesně chceš?“ zeptala jsem se a on mi vtiskl polibek na tvář.
„Co mi dovolíš.“ Přelétla jsem pohledem k Tuivovi, ale on jen s úsměvem kývl.
Chtěla jsem protestovat, chtěla jsem se zvednout s tím, že nejsme připravení, ale nakonec jsem mu dovolila úplně všechno. Dovolila jsem mu to, co už jsme dělali. Dovolila jsem mu líbat mě, hladit po vlasech i po těle, dovolila jsem mu, aby si vedle mě lehl a přitulil se. Dovolila jsem ale i to, co pro mě bylo stejně nové jako pro něj. Dovolila jsem mu hladit mě po nahé kůži, dovolila jsem mu, aby mě laskal. A stejnou měrou jsem mu to oplácela. Tuivo nás většinu času jen pozoroval, ale nevadilo mi, že tu je. Spíše naopak, ještě více mě to vzrušovalo. Intenzita, s jakou mě Jyrki hladil, však slábla, a já jsem si uvědomila, že usnul. Teprve teď jsem cítila stud. Se strachem jsem pohlédla na Tuiva.
„Nechala jsem se unést,“ přiznala jsem.
„To my všichni,“ usmál se. „Bylo to hezký, fakt.“
„Vždyť sis to nemohl užít.“
„Ale jo. Stačilo mi vidět vás dva, jak jste spolu spokojení, abych věděl, že to bude v pohodě.“
„Co?“
„Tenhle náš vztah. Teď mi ale řekni, jak ho dostaneme do postele. Hádám, že nespí tak tvrdě, aby ses zpod něj dostala jako tehdy ve stanu.“ Usmála jsem se na Jyrkiho, který se opíral o mé rameno.
„Já se zpod něj nechci dostávat. I když myslím, že mé rameno má jiný názor.“
„Tak jo. Donesu vám deku.“ S těmi slovy se zvedl, ale já jsem ho zastavila.
„Tuivo?“
„Hm?“ zareagoval.
„Vezmi dvě a lehni si na ten druhý gauč. Chci tě tu.“ Neprotestoval a po chvíli to tak udělal.
Lehl si hlavou k nám. Natáhla jsem volnou ruku a dotkla se ho prsty. V té chvíli mi bylo jedno, co budoucnost přinese. Byli jsme tu spolu, milovali se, a to stačilo. Jyrki se naštěstí po chvíli v polospánku přesunul do lepší polohy. Tolik věcí mě děsilo. To, že nemáme psy, to, jak byl Jyrki vyhublý, to, jak se odsud dostaneme, ale v ten moment mi všechny přišly snesitelnější. Alespoň dost snesitelné na to, abych usnula.
Komentáře
Přehled komentářů
Ach jo, Tuivo :D Ale jinak krásná kapitola, nemůžu se dočkat 1. ledna :očička:
.
(L. , 24. 12. 2022 10:08)
Awwwww, to je hrozně krásná kapitola na Štědrý den :3 Úplně zlaťunká :3 A jsem ráda, že se jejich vztah posunul dál :3
Jen nevím, co budu ten týden bez tich tří dělat… :D
.
(Krkavec, 24. 12. 2022 12:10)